Protestní vlna a budoucnost levicové opozice u nás
Filip OutrataJakákoli opozice může být úspěšná pouze tehdy, pokud dokáže využít energie protivládních protestů. Demokratickou opozici v českých zemích čeká těžký úkol pracovat s protestním potenciálem, ale současně neztratit svůj charakter.
Šel jsem kolem demonstrujících v horní polovině Václavského náměstí 28. září. Les českých vlajek, z pódia právě naléhavě mluvil mně neznámý hlas. „My nejsme švábi, jsme lidé,“ říkal, a ta slova mně utkvěla a musel jsem o nich přemýšlet. Bylo cítit, že přinejmenším pro mnoho účastníků je důvodem jejich přítomnosti protest proti tomu, co považují za útok na svou důstojnost, na svá práva. Využili své právo demonstrovat proti vládě, přijet s českými vlajkami a tím ukázat, že i oni jsou občané, ne nějací švábi či cizí agenti.
Pak jsem si četl některé komentáře na facebooku a v nich bylo přesně to, čeho se lidé na Václaváku bojí a proti čemu protestovali — jsou to švábi, ruští agenti, dezoláti, mělo by jim být zakázáno demonstrovat, měli by být odpojeni od sociálních sítí, dokonce došlo i na obušky. Ti, kdo vyjadřují takové názory a sklízejí za ně od druhých souhlas, jsou zřejmě mezi obyvateli malou menšinou. Tou jsou ale i ti, kdo přišli demonstrovat. Asi nezáleží ani tak na počtu, ale na intenzitě vyjadřovaných a sdílených názorů a emocí.
To, že takové názory a emoce jsou na vzestupu, nabírají sílu, se ukázalo ve volbách. Po volbách jsem se dočítal, jak si moji známí ze sociálně demokratické levice stěžují na to, že SPD — a jistě to platí i pro ANO — v komunálních volbách sbírala laciné hlasy a úspěchy, dokázala se mnohde dostat do zastupitelstev i bez známých kandidátů či intenzivní a na místní problémy zacílené kampaně, stačilo pár letáků s Tomiem Okamurou a úderných hesel k takovým problémům, které se na komunální úrovni stejně nedají vyřešit.
Zafungovalo to, co dříve ve volbách stejného typu pomáhalo kandidátům ČSSD, totiž silná značka protestní strany, která sama o sobě sbírá hlasy v jakýchkoli volbách. Naopak sociální demokracie — stejně jako komunisté — toto dříve dobře fungující volební kouzlo ztratila, protestní hlasy neposbírala a musela se tak spolehnout na své úspěšné místní politiky, tak jako v Karviné, Bohumíně, Náchodě či některých brněnských městských částech.
Když opoziční strana ztratí protestní potenciál a schopnost získávat protestní hlasy, je to zásadní problém. Strany dnešní koalice jsou ve vládě z velké části díky tomu, že dokázaly pracovat s protestním potenciálem „antibabišismu“, zejména v podobě hnutí Milion chvilek pro demokracii a jeho masových protivládních demonstrací. Samozřejmě k úspěchu potřebovaly i jiné věci, jako schopnost složit koalice, nabídnout věrohodné lídry a mít čitelný a srozumitelný program či spíše jasný profil.
A pokud se vrátíme v naší nedávné historii ještě o krok dál, vzestup Andreje Babiše započal tím, že dokázal využít potenciál protestů proti neoblíbené Nečasově vládě. ČSSD spolu s KSČM odborovou demonstraci 21. dubna 2012, kdy proti vládě demonstrovalo na Václavském náměstí sto tisíc lidí, sice podporovaly, byl to ale Andrej Babiš, který se svou Akcí nespokojených občanů, založenou nedlouho poté (11. května), dokázal občanskou nespokojenost u příštích sněmovních voleb využít nejlépe.
Koalice typu Solidarita mohou fungovat, vyžaduje to ale velkou míru aktivity
Krach kandidátky Solidarity v Praze, jeden z výrazných fenoménů těchto voleb, byl kromě jiných faktorů, které dobře shrnul ve svém článku Radovan Bartošek, dán také neschopností přitáhnout aspoň část protestních hlasů, byť se o to její kampaň v poslední fázi zaměřením na pomoc v dnešní akutní sociální krizi snažila. Solidarita tak nezafungovala ani jako opozice v rámci pražské politiky — tu nejlépe zvládlo ANO (a dokonce i Motoristé sobě), ani se jí nepodařilo posbírat spíše celostátně zaměřené protestní hlasy. Ty připadly z větší části SPD, které se díky tomu poprvé podařilo proniknout do magistrátního zastupitelstva.
Je samozřejmě otázka, jestli svým zaměřením liberální koalice s takovými kandidáty, jaké Solidarita v Praze nabídla, mohla protestní hlasy jakéhokoli druhu — ty „místní“ i ty „celostátní“ — v dané situaci i při sebevětší snaze získat. Těžko mohla či chtěla konkurovat seskupení SPD, protivakcinačního hnutí PES a národovecké Trikolóry v soutěži o hlasy těch nejnaštvanějších na celostátní úrovni. A stejně těžko se mohla vymezovat proti dosud v Praze vládnoucí Praze sobě a Pirátům, když se s nimi v mnoha věcech shodovala.
Zajímavé je, že ne všude v Praze koalice na půdorysu Solidarity propadly takto krutě. Na Praze 2 se místní varianta spojení sociálních demokratů a Zelených nedostala do zastupitelstva jen velmi těsně. I tam ovšem prohrála s SPD, která se do zastupitelstva tradičně pravicové městské části dostala. Zdá se, že za určitých okolností může koalice liberálně zaměřených sociálních demokratů a sociálně zaměřených zelených v pražské politice fungovat, vyžaduje to ovšem velkou míru aktivity na místní úrovni a věrohodné představitele.
Členové ČSSD nejen v Praze teď budou řešit, jaké poučení z proběhnuvších voleb vyvodit. Volební koalice zaměřená na liberálního voliče, na „moderní levici“, zjevně utrpěla debakl. Naopak sociální demokraté uspěli někde tam, kde kandidovali spolu s SPD či KSČM, jako například v Táboře. Ale i v Praze 12 se Vladimíru Vaňkovi podařilo dostat se do zastupitelstva v čele společné kandidátky s SPD. V sociální demokracii se nyní budou ozývat hlasy, že právě toto je cesta, jak být skutečnou opozicí a vyhnout se úplné politické marginalizaci.
Pro mnoho sociálních demokratů je ovšem takovéto spojení nepřijatelné z principiálních důvodů. Nechtějí se spojovat s těmi politickými uskupeními, která pracují s xenofobií či rasismem. Pro tyto sociální demokraty teď bude dost obtížné argumentovat pro svou představu sociálně liberální, k ekologickým tématům otevřené strany. To ale nebylo jednoduché nikdy — a pokud člověk chce zůstat věrný svému přesvědčení, musí s tím počítat.
Klíčové bude, zda se sociální demokracii podaří znovu získat protestní potenciál na celostátní úrovni a vrátit se do poslanecké sněmovny. Mohlo by to jít cestou důsledného sociálního programu, prosazování solidarity v podobě solidárního zdanění, kritikou nedostatečné vládní sociální politiky. O totéž se samozřejmě bude snažit především Andrej Babiš a jeho ANO, ale i SPD, v obou případech s účastí řady bývalých sociálních demokratů.
Prosazovat svůj program, být aktivní a zároveň věrohodní, sociální a zároveň demokratičtí. Být radikální v protestu proti asociální politice, ale zároveň zůstat věcní a nepomáhat si temnými triky vyvolávání nesnášenlivosti. Je pravděpodobné, že to bude běh na dlouhou trať, ale výsledek není znám dopředu. První krok se zdá být jasný, podpořit všemi prostředky odborovou demonstraci na Václavském náměstí 8. října jako jinou, radikální a současně demokratickou, tvář protestu.
"Běh na dlouhou trať" - ten ale také může skončit v propasti zapomnění, jako se to zřejmě děje současné KSČM.
Když není jasné kde vlastně má být cíl, pak lze jen stěží sbírat dost sil a energie na maratónský běh. Filip Outrata radí sociální demokracii, že má být opět "silnou opozicí"; jenomže být stále jenom tak nějak "proti", to ještě nedá dohromady žádný pozitivní programový obsah. Ani v úrovni ideové, ani ve sféře politické. Být jenom a pouze opozicí, to může přilákat právě a pouze přízeň a hlasy věčných kverulantů, negativistů; ale nikdy to nebude mít potenciál zaujmout a přitáhnout osoby aktivní, energické, které mají snahu vytvořit nějaké viditelné dílo, na jehož vybudování se mohou s hrdostí ohlédnout.
Pane Poláčku, máte pravdu, nicméně tato úvaha se zaměřuje na fenomén protestů, ne na pozitivní stránku politické práce. Jinak si ale myslím, že má třeba ČSSD program dobrý a prospěšný. Jen se o něj zkrátka užids tolik nezajímají, což je samozřejmě v politice zásadní problém.
"Náš program je výborný, jediná chyba je že nikoho nezajímá..." - pane Outrato, zkuste si ještě jednou přečíst tuto větu, pak Vám dozajista neunikne její paradoxie.
Já nijak nevytýkám sociální demokracii, že by snad neměla humánně pozitivní program, jmenovitě v sociální oblasti; já jí vytýkám především to, že nemá program, nemá ideu která by mohla mít reálný potenciál oslovit člověka současné (post)moderní společnosti.
Před nedávným časem jsem byl nějakou (spíše krátkou) dobu v okruhu sympatizantů strany Levice. S jejím volebním programem jsem se mohl do značné míry ztotožnit (a to nejen v oblasti sociální, nýbrž - a to snad především - v jejím důrazu na potřebnost a nutnost autenticky demokratického společenského uspořádání). Nicméně jsem členům Levice znovu a znovu musel vytýkat: vaším programem nedokážete oslovit současného člověka. Vaše ideály jsou chvályhodné, ušlechtilé - ale zčásti jsou příliš abstraktní, zčásti příliš "ujeté".
Pane Outrato, existuje něco takového jako "životní pocit". Nemohu to nijak podložit ověřenými sociologickými daty, ale osobně jsem toho názoru, že tento životní pocit nakonec mnohem spíše rozhoduje o identifikaci občana s určitým politickým subjektem, nežli pročítání suchopárných textů s programy politických stran.
Vryla se mi do paměti jedna napohled zcela nepatrná epizodka z předvolební diskuse (před posledními parlamentními volbami) zástupců levicových stran. Přihlásila se zde ke slovu také jedna slečna, která podle všeho byla v zásadě příznivkyní sociální demokracie. V každém případě se obrátila směrem k zástupci sociální demokracie, uznala že "já sice mohu profitovat třeba ze zlevněných jízdenek pro studenty"; ale vzápětí vyjádřila pocit nemalé skepse ohledně toho, co sociální demokracie může jmenovitě mladé generaci nabídnout navíc, nad tato ryze sociální opatření. To je právě to, co jsem měl na mysli oním slovním spojením "životní pocit". To je něco co se ovšem jen velice nesnadno jasně definuje; ale opakuji znovu, nakonec je právě toto zřejmě ten zcela rozhodující faktor.
Už v šedesátých létech minulého století byla vládnoucí KSČ čím dál tím více konfrontována se skutečností, že jí "utíká mládež". Že životní pocit, životní tužby dnešní mládeže jsou někde zcela jinde, nežli v abstraktních výzvách k "budování beztřídní společnosti".
Program dnešní sociální demokracie - opakuji to znovu a znovu - je za 1. především ryze sociální, a 2. v zásadě pouze defenzivní. Jedná se víceméně už jenom o obranu těch či oněch sociálních práv a výdobytků. Samozřejmě, určitý segment společnosti z takovýchto opatření může profitovat; ale tato obrana sociálních práv je konec konců pouze pasivní, nikoliv aktivní postoj.
Jinak řečeno: tvrdím, že sociální demokracie se dostala mimo hlavní proud toho, čím žije současná společnost, současný člověk, a především současná mladá generace. A tento základní deficit bude marné dohánět pouze neustále opakovaným důrazem na sociální oblast.
To už ale psal Bernstein před více než sto lety, že program není ničím, pokud za ním nestojí hnutí ochotné a schopné ho uskutečnit. V ČSSD stále ještě jsou lidé schopní sepsat situaci odpovídající program, ten je ale sám o sobě pouhým slohovým cvičením.
ČSSD se prostě musí začít zabývat sama sebou a tím, jak by měla fungovat politická strana, aby byla přítažlivá pro lidi, kteří se chtějí věnovat politice jako místě, kde se diskutuje o politice a je šance ji ovlivnit. Vlastní fungování je nejlepší reklamou, pokud je pro někoho atraktivní. Pouhé plutí na sociálních vlnách dlouhodobě nic nepřinese, skuteční populisté to umí lépe.
pane Poláčku a Vorle, za velmi důležité diskusní vstupy. S tím unikajícím "životním pocitem" si to uvědomuji už dlouho, sociální demokracie obecně je defenzivní, zbývá jen bránit zbytky sociálního státu (jak psal Tony Judt), to je hrozně málo.
Když se ohlédnu do naší současnosti a nedávné minulosti, je tu několik příkladů, jak se tento životní pocit či "vibe", jak se dnes říká, dá politicky vyjádřit. Určitě jsou to Piráti. Také Starostové, s jejich využitím pozitivní síly místní pospolitosti. Na pražské úrovni Čižinského Praha sobě. Ale také okamurovský protiestablishmentový a protielitní "špinavý" apel, i ten má nespornou přitažlivost.
Sociální demokracie oproti těmto přitažlivým hnutím/vlnám/subjektům nemá vlastně nic, co by mohla nabídnout. A ani mě upřímně řečeno nenapadá, co by se takovým "životním pocitem" mohlo stát. Trochu to zkusila právě Solidarita s inkluzivním pojetím lidských práv, jakýmsi ultra-liberalismem spojeným se sociálním zaměřením, ale nezafungovalo to.
K tomu, co píše pan Vorel, že ČSSD by se měla začít zabývat sama sebou - z určitého pohledu zevnitř se naopak zdá, že se zabývá sama sebou až příliš a na nic jiného jí nezbývá čas. Ale chápu, jak to myslíte, musí si vyřešit vlastní problémy a začít pozitivně fungovat, nabízet něco, co zaujme a přitáhne.
Pan Outrata: ano, v daném smyslu tedy vidíme situaci víceméně velmi podobně.
"Životní pocit" a Piráti: ano, ty jsem měl také na mysli: podle mého soudu je to skutečně ten směr, kterým se bude ubírat rozhodující část moderní levice. Na čele tohoto proudu jsou němečtí Zelení, kteří jsou v Německu už druhou nejsilnější politickou silou, ještě před vládnoucí sociální demokracií. Čeští Piráti ještě nejsou natolik silní; ale je nutno brát v úvahu že ohledně všeobecného sociálně-politického vývoje středo- a východoevropské regiony stále ještě za trendy západního světa zaostávají o nějaká dvě desetiletí. Dá se tedy s nemalým oprávněním očekávat, že i ve středovýchodní Evropě levicová část politického spektra bude čím dál tím více od klasické ryze sociální (respektive "třídní") agendy přecházet k moderně-liberálnímu pojetí, které sice stále zachovává věrnost principu sociální solidarity, ale zároveň od sociálního konzervatismu přestupuje na vlak individuální autonomie a individuální volby životních cílů, jak je tomu čím dál tím samozřejmější pro člověka postmoderní éry.
Toto je tedy převládající trend současné doby, ať už se nám to zamlouvá nebo ne. Sociální demokracie se tomuto trendu modernity buďto dokáže přizpůsobit; anebo - a to mnohem spíše - odejde z politické scény, stane se pouze okrajovým fenoménem. V každém případě jmenovitě v Německu veškerá demografická data hovoří zcela jednoznačně pro další vzrůst strany Zelených (vysoce nadprůměrné preference jak u mladé generace, tak u - stále narůstající - skupiny vysokoškolsky vzdělané části populace), a zároveň pro hrozící (a dost možná naprosto dramatický) propad sociální demokracie. (U které jsou zmíněná demografická data přesně opačná: tedy odcházející generace, a méně vzdělané vrstvy populace.)
Pan Vorel: to že jsou v levicových stranách ještě stále lidé kteří dokáží napsat napohled krásný program, o tom jsem sám psal. Jenže: jde o to že chybí ti nadšení aktivisté; a oni chybí právě proto, že v tomto programu chybí nějaká nová, elektrizující idea.
Podívejme se teď poněkud blíže, kde by bylo zapotřebí hledat klíč k nové levicovosti moderní doby. Pan Outrata napsal: "Trochu to zkusila právě Solidarita s inkluzivním pojetím lidských práv, jakýmsi ultra-liberalismem spojeným se sociálním zaměřením, ale nezafungovalo to."
V této větě jsou v každém případě ukryty dva základní momenty o které se jedná: liberalismus moderní doby na straně jedné, a sociální zaměření na straně druhé. Jestliže má vzniknout nějaká nová vůdčí idea moderní levice, pak právě spojením těchto dvou momentů. Ovšem: ono nepostačí prostě obojí nějak hodit na jednu společnou hromadu. Jedná se o víceméně zcela protichůdné principy; dokázat je spojit dohromady v jeden jediný funkční celek, to je úkol podobně obtížný jako jaderná fúze.
Zrovna nedávno toto téma uchopil ve své nové knize Pavel Barša; poněkud podrobnější komentář k tomu jsem podal zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/duse-v-pousti/comment-page-1/#comment-13733
V každém případě je nutno si uvědomit jedno: v současné době se opravdu nacházíme ve fázi zcela zásadních sociálních (a kulturních respektive kulturně-politických) proměn. To co mělo platnost včera, už nebude mít platnost zítra. Ze starých tradicí nelze žít donekonečna, pokud se život sám vydal jiným směrem. Buďto levice (respektive jmenovitě sociální demokracie) dokáže na tyto změněné socioekonomické a sociokulturní dynamismy nalézt adekvátní odpověď - anebo je odsouzena k zániku.
Levice sama ovšem nezanikne (ta je jako taková jednou z obou základních konstant psychosociální struktury společnosti); ale sociální demokracie, pokud se nedokáže v daném smyslu metamorfovat, má nejlepší vyhlídky už v historicky dohledné době skončit v muzeu politických stran a hnutí.
Ještě něco k populismu: ale jistě, že sociální demagogii daleko lépe zvládají strany a sekty populisticko-reakcionářské. Jenže - ony mohou právě proto natolik úspěšně jít na "lov duší", protože demokratická levice nemá nic, čím by pozitivním způsobem dokázala podchytit kritický potenciál současné (neoliberální respektive "buržoazní" společnosti). Jak jsem tyto rozpory ostatně analyzoval pod nedávným textem Jřího Pehe.
Je třeba rozliušovat protivládní protesty, třeba takové, jaké podporovala sociální demokracie v době Topolánkových a Nečasových vlád, od protestů protisystémových, které teď proběhly dvakrát na Václavském náměstí.
Rozhodně nejsem pro policejní násilí proti těmto protestům, Nelíbí se mi ani urážení a zesměšňování jejich účastníků jako lidí. Ale je třeba je všakn jasně odmítnout.
Na tento typ lidí by se sociální demokracie neměla orientovat. To není to, čemu Marx říkal proletariát. Marx proletáře odlišoval od lumpenproletariátu.
Ve spisu 18. brumaire Ludvíka Bonaparta Marx s Engelsem o něm píší, že je to sebranka vyvrhelů, odpadu zkažených elementů všech tříd. Patří k nim podle těchto autorů ztoskotanci s pochybným živobytím, povaleči, propuštění zločinci, gauneři, kejklíři, podvodníci, šarlatáni, darebáci atd. S nimi revoluci dělat nechtěli.
Proletáři, jak ukázal pokračovatel marxistické tradice Eduard Bernstein, respektují a obohacují svým působením demokracii, k demokracii občanské a liberální připojují demokracii sociální. To ale není cesta Tomia Okamuiry, Tomáše Vandase, Adama B. Bartoše, Josefa Skály. Tam, prosím, podporu nehledejte.
Pokud se Ti, Filipe, jeví aktuální demonstranti jako potenciální spojenci, jsem rád, že jsem např. ve volbách do sněmovny přestal být voličem ČSSD.
Milý Ivane, rozhodně nechci hledat spojence mezi organizátory těchto demonstrací. V tom se naprosto shodneme. Ale nedokážu a ani nechci jejich účastníky považovat za vyvrhele, ztroskotance apod. Myslím si, že skutečně je důležité pokusit se i tyto lidi získat.
A nejsem si také jistý, jestli je rozlišení protivládní / protisystémové u protestů dosti jasné a použitelné. I protesty proti Nečasově vládě - a vzpomeňme si, jak tehdy D. Duka mluvil o jejich účastnících jako o lůze, která by neměla v demokracii rozhodovat - neměly za cíl jen nahrazení jedné vlády jinou, ale zásadní změnu politiky.
Naprosto chápu, že se lze obávat změny zahraničněpolitického zaměření, ale pokud by se to stalo formou volebního vítězství a změny politiky, pak to není protisystémová, ale vlastně systémová záležitost. A je možné jen proti tomu postavit jinou vizi a politiku a s ní zvítězit ve volbách a vládnout. Ne protesty potlačovat, v čemž se, a to jsem moc rád, také shodneme.
Není pochyb o tom, že takovéto dělení je v zásadě platné; vždy je znovu a znovu možno pozorovat zcela zásadní rozdíl mezi těmi, kdo protestují víceméně z legitimních důvodů, a mezi těmi kdo jsou založeni ryze destruktivně, negativisticky, a jejichž jediným cílem je nějakým způsobem ventilovat svou - sociální či osobní - frustraci, a za druhé nějak se sami protlačit k moci.
Nicméně: kde pak máme v reálné životní praxi nějakou jasnou dělicí linii mezi jedněmi a druhými? Není tento přechod vždy alespoň u části těchto osob pozvolný, klouzavý? A není možno alespoň tuto část "přetáhnout" do tábora těch slušnějších, spravedlivějších? Ale jak je můžeme oslovit, získat? Tím že je paušálně dehonestujeme jako "lumpenproletariát", a už si jich dále nebudeme všímat?
Marx a Engels: ztroskotání jejich velkolepých společenských a dějinných vizí bylo do velké (a zřejmě rozhodující) míry způsobeno tím, že oni si mnoho věcí velmi zjednodušovali. Oni si tedy - podle svého názoru - mohli dovolit paušálně zavrhnout, odstřihnout "lumpenproletariát", protože se v oné době ještě mohli domnívat, že "pravého" proletariátu bude i tak pohodlně dostatek pro provedení finální sociální revoluce. Nakonec se ovšem ukázalo, že tomu tak není; a prakticky všechny pokusy o reálné provedení revolucí tohoto druhu byly provázeny přinejmenším výraznou spoluúčastí právě onoho "lumpenproletariátu".
Ale zpět k tématu. Zavrhnout paušálně "lumpenproletariát"? - Několik let po Listopadu jeden mladý český tuším že literát v televizi pronesl zajímavou úvahu. Totiž v tom smyslu, že my Češi své problémy pravidelně řešíme tím, že se zbavíme jejich nositelů. "Měli jsme problémy s Němci - tak jsme je odsunuli. Měli jsme problémy s Romy - tak jsme je uzavřeli do ghett. Měli jsme problémy se Slováky - tak jsme se jich zbavili."
Co tímto poukazem onen mladý muž chtěl sdělit, je jasné: tím že my své problémy "řešíme" tím, že se prostě odstřihneme od jejich nositelů, nakonec my sami ztrácíme nejvíc. Takovýto postoj není řešením životních situací, nýbrž pouze odsouváním, vytěsňováním všeho co nám způsobuje problémy.
My můžeme pro tuto chvíli odhlédnout od politické dimenze, a podívat se na danou záležitost obecně. Dejme tomu - jak zaznělo - že tento "lumpenproletariát" jsou zločinci. Jenže - na rozdíl od dřívějších dob, kdy takovýto zločinec byl jednou provždy vyobcován ze slušné společnosti, moderní právo (a především moderní vězeňství) i u pachatele trestných činů nadále respektuje jeho lidskou stránku. Vždy je tedy počítáno (byť mnohdy jen s teoretickou) možností nápravy. A moderní výkon trestu (předvojem v tomto ohledu jsou především severské státy) je založen především na resocializaci.
Ještě výrazněji je tento podvojný pohled na člověka, na lidskou duši možno nalézt v tradici křesťanské. Ano, křesťanství na straně jedné hrozí pekelnými mukami hříšníkům a zlo páchajícím osobám všeho druhu; na straně druhé - alespoň v teologické teorii - i tak každá duše zůstává "božskou" duší, a je jí přiznána možnost kdykoli nalézt cestu nápravy.
Ano, je to dozajista velmi obtížné i u oněch svá nenávistná hesla vyřvávajících jedinců na posledních demonstracích nalézt a uznat alespoň nějaké zbytky pravé lidskosti a poctivosti; ale opakuji ještě jednou: kde je možno provést onen jasný řez, kde by bylo možno říci: u toho je ještě možno se pokusit oslovit jeho lepší já, a koho zatratíme jednou provždy?...
A opakuji ještě jednou: jakkoli osobně a mravně deformovaní mohou být tito jedinci, na straně druhé jsou to objektivní systémové deficity stávajícího společenského a politického uspořádání, které jsou úrodnou půdou pro vznik negativistických projevů takovéhoto druhu. Tito lidé hrají ze společenského hlediska svým způsobem úlohu hlídacích psů: oni sice štěkají víceméně na každého (s výjimkou vlastní smečky); nicméně jejich štěkot zesílí tehdy, když se skutečně blíží nepřítel. Už jenom z tohoto ryze objektivního hlediska uděláme dobře, když tento jejich podrážděný štěkot nebudeme brát na lehkou váhu; mohlo by se jinak zdát že přehlédneme mnohá nebezpečí, mnohá pnutí která číhají v hlubinách našeho zdánlivě natolik zdárně fungujícího "demokratického světa".
"musíme jim pečlivě naslouchat" - verze podzim 2022.
Pečlivě a pozorně naslouchat a o slyšeném přemýšlet je důležité na podzim stejně jako v jakémkoli jiném ročním období, řekl bych...
Tak tedy pečlivě a pozorně naslouchejte, pane Outrato, a o slyšeném přemýšlejte. Přeji vám mravní obohacení a hluboký intelektuální zážitek.
A možná byste si mohl předtím připravit papír a tužku a slyšené si zapisovat a potom si to ještě pročítat a nejdůležitější a nejpodnětnější myšlenky si podtrhávat, abyste z toho měl co největší užitek.
Děkuji, pane Kolaříku. V tomto případě pro mě bylo spíš zajímavé přemýšlet o tom, proč jste sdílel zrovna toto, co jste si od toho sliboval. Jisté obohacení to skutečně je. Pěkný den přeji!
No, a pro hlubší a soustředěnější studium a zamyšlení je možno také využít písemná vyjádření těchto lidí - jako zde např. této prosté ženy z lidu.
Jinak pro mě je momentálně zajímavé přemýšlet nad touto vaší větou, pane Outrato:
"V tomto případě pro mě bylo spíš zajímavé přemýšlet o tom, proč jste sdílel zrovna toto, co jste si od toho sliboval."
Myslel jsem to asi tak, že jeden útržek rozhovoru, který podle mě absolutně nic nedokazuje a vlastně ani neukazuje, považujete zřejmě za nějaký důkaz, obdařený smyslem či přesvědčující, což je pro mě docela zajímavé zjištění.
Ale jinak děkuji za všechny reakce a odkazy, za zamyšlení stojí všechno, z každé drobnosti se dá něco trochu lépe pochopit, každý střípek do mozaiky je dobrý.
Pane Outrato, můj původní komentář k vašemu článku i k příspěvku bezprostředně předcházejícímu byl tento:
"musíme jim pečlivě naslouchat" - verze podzim 2022
Tím bych považoval celou věc za vyřízenou, a dál jsem se nechtěl vyjadřovat, nebýt toho, že jste zareagoval takto:
"Pečlivě a pozorně naslouchat a o slyšeném přemýšlet je důležité na podzim stejně jako v jakémkoli jiném ročním období, řekl bych..."
Nevím, co ty rozhovory "nedokazují", a ani nevím, co by vlastně dokazovat měly. Všiml jsem si ale nyní zase, že jste zdůraznil slovo "útržek", a to "jeden". To má také jistě svůj důvod. Přinejmenším je to také střípek do mozaiky.
A jenom dodám, že první verze moralitky "musíme jim pečlivě naslouchat" se tady pokud vím objevila v r. 2013, a pak další v r. 2018 - jednalo se o voliče Zemana.
Tedy o tytéž lidi, o které se jedná teď.
Ale ano, my jim musíme pečlivě naslouchat. Abychom porozuměli jim a porozuměli strategii manipulátorů -- ale právě jen naslouchat.
Tak ano, to samozřejmě, naslouchat ve smyslu monitorovat, a studovat jejich dezinformační metody, jak působí na psychologii atd. Vyhodnocovat, publikovat rozbory, psát o tom diplomky atd.
Trochu off topic: Na vojně jsem byl u spojařů, a vybavil se mi štítek, který byl na každém polním telefonu, a na každé vysílačce:
Pozor, nepřítel naslouchá!
Ale i pokud jde ten monitoring, má to podle mě dobrý smysl jenom do té doby, dokud jsou ti dezinformátoři a manipulátoři v menšině. Jakmile se stanou většinou (byť třeba těsnou), jakmile vyhrají volby, jakmile se chopí moci, je veškerý monitoring už na nic, a člověk v zájmu vlastní duševní hygieny udělá lépe, když se stáhne do své privátní sféry, a od veškeré propagandy vítězů se oddělí zdí, aby ji nemusle poslouchat, pokud je to vůbec možné. Většinou totiž stejně neunikne.
To je právě to, co jsem nejvíce vyčítal Filipu Outratovi (když to řeknu diplomaticky - a nediplomaticky, čím mě nejvíce na.ral):
Druhý den po prohraných prezidentských volbách v r. 2018, když jsme se my demokrati vzpamatovávali z šoku a lízali si rány, zavčasu přišel s moralistním článkem "do vlastních řad" o tom, že my poražení se nesmíme nad vítěznou lůzu opájející se vítězstvím "povyšovat" (ani, a vlastně především ne morálně), a že jí musíme "pečlivě naslouchat".
A to poté, co ožralý Zeman na oslavě doslova řekl, že my demokraté z občanské společnosti teď budeme muset "5 let držet hubu".
abych toto sem ještě nedal.
Děkuji, že jste zmínil zen můj článek po minulé prezidentské volbě. Aspoň jsem se k němu a hlavně k diskusi mohl vrátit, což často nedělám a je to cenné.
Myslím, že dnes bych už takový text tak těsně po volbách nenapsal. Dal bych si tak dvoutýdenní odstup. Ale asi bych ho napsal podobně.