Manifestačního mítinku „Proti chudobě“, který svolali delegáti VIII. Sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) na pondělí 5. 9., se zúčastnilo kolem patnácti set odborářů a odborářek. K hlavním tématům patřila kritika vlády za její nedostatečnou reakci na energetickou krizi a rostoucí inflaci nebo požadavek, aby státu znovu převzal řízení strategické infrastruktury. Ohlášena byla také demonstrace „Pět minut po dvanácté“, která se bude konat v Praze již tuto sobotu 8. října.

Za zmínku stojí, že mítink si zorganizovali odboráři vlastními silami bez zapojení externích pořadatelských agentur. Ukázali tak, že proti vládní vizi „nějaké formy solidarity“ jsou připraveni paralelně vytvářet svou vlastní strukturu, v níž je solidarita základním organizačním principem.

Požadavky odborářů jsou uskutečnitelné

Okolí Fora Karlín, kde se manifestační shromáždění v září konalo, se již před začátkem zcela zaplnilo skupinkami účastníků z rozmanitých prostředí. Domluvu na společném postupu v boji proti propadu životní úrovně v České republice hledali mezi jinými zaměstnanci strojírenských provozoven se sociálními pracovníky, pracovníky ve veřejných službách nebo zaměstnanci českých veřejnoprávních médií.

Mezi několika desítkami organizátorů, oděných v červených tričkách ČMKOS, kteří do prostor Fora Karlín uváděli ostatní odboráře, se pohybovali další zaměstnanci konfederace, kteří běžně slouží své odborářské členské základně — věnují se poskytování právního poradenství, administraci zaměstnaneckých fondů, makroekonomickému výzkumu nebo obhospodařování archivu a knihovny odborů — tedy činnostem, bez kterých by žádné odborové hnutí nemohlo existovat. Na místě pomáhali také mnozí dobrovolníci.

Zatímco vláda tvrdí, že ani za současné krizové situace nelze zvýšit úroveň ohodnocení českých zaměstnanců, aby reálná hodnota jejich mezd dál neklesala, odborářská konfederace je zcela opačného mínění. Požadavky odborářů — včetně okamžitého dvoutisícového vzrůstu měsíční minimální mzdy nebo schválení kurzarbeitu k zachování pracovních míst — jsou reálně uskutečnitelné. Dokládají to mimo jiné úspěchy mnoha odborových organizací, kterým se s jejich zaměstnavateli podařilo vyjednat mimořádné navýšení mezd a dalších stávajících zaměstnaneckých benefitů už v průběhu letošního jara.

Je na místě zdůraznit, že mnoho odborářů se mítinku zúčastnilo s vědomím, že za půlden až den strávený na shromáždění jim nemusí být zaměstnavatelem hrazena mzda či plat. I na této elementární, vnitroorganizační úrovni tak hraje roli solidární princip.

Hledání konsenzu

Ve vystoupeních předsedy ČMKOS Josefa Středuly, místopředsedy slovenské odborové centrály Františka Gajdoše a dalších několikrát zaznělo, že manifestační mítink není exhibicí ani vzpomínkovou akcí u příležitosti výročí statisícových protestů proti vládě škrtů v roce 2012. Vedení centrály ale zároveň apelovalo na odboráře, aby se v nadcházejících kolech kolektivního vyjednávání vymezili vůči takzvané mzdové železné oponě či vůči tomu, že k současné výši minimální mzdy se už přibližuje hranice chudoby.

Na mítinku ohlášená sobotní demonstrace je nepochybně zcela legitimní. Kritici, kteří účel demonstrace zpochybňují, nevnímají, že sociální situace se pro mnohé zaměstnance už skutečně stává neúnosně tíživou. Odbory v postkomunistických státech střední Evropy sice inklinují k institucionálním způsobům vyjednávání, to je však nepřipravuje o jejich právo sáhnout i po jiných, přímých nástrojích komunikace, jakou je například i protestní akce nebo demonstrace.

Platí to zvlášť v případě, kdy vyjednávání s vládní protistranou v rámci sociálního dialogu opakovaně selhávají. A kdy konkrétní řešení současné napjaté sociální situace předkládané odbory — včetně cíleného použití zákona o cenách, valorizace dávek státní sociální podpory a schválení kurzarbeitu — exekutiva ignoruje.

Komentátorům, ale i některým členům vlády, kteří se tážou, zda se ve skutečnosti nejedná o demonstraci antisystémovou či o prezidentskou kampaň předsedy ČMKOS Josefa Středuly, lze odvětit slovy Vladimíra Špidly, podle nějž lidé vycházejí do ulic prostě proto, že je k tomu nutí daná sociální a politická situace. Tvrdí-li někdo opak, samo o sobě to o něm vypovídá — dává najevo, že záležitosti pracující chudoby, prekarizace nebo citelného propadu kupní síly jsou vzdálené jeho vlastní životní zkušenosti, a proto jim nerozumí jinak než jako záminkám k politickému intrikování.

Pokud současné politické klima relativizuje či zpochybňuje roli odborů jako významného hybatele sociálního dialogu, stejně jako legitimitu požadavků jejich členské základny, je pak zcela pochopitelné a logické, že odbory využijí shromažďovacího práva. Ti, kdo se na vytváření solidární komunity usilující o prosazení oprávěněných sociálních požadavků chtějí spolu s nimi podílet, by je měli 8. října ve 12:05 přijít na Václavské náměstí podpořit.