↗

Hloupé výroky vlády o tom, že si tu „žijeme nad poměry“, ničemu neprospívají. Okamura se proto ani nemusí dvakrát snažit. Stačí mu čekat, opakovat to, co zaznívá z éteru, a radovat se ze stoupajících preferencí. Foto FB Tomio Okamura

Poslanecká sněmovna se v úterý sešla, aby pokračovala ve své devatenácté schůzi. Podobně jako v minulých dnech se ovšem ničeho nedobrala. Opoziční zákonodárci dvě a půl hodiny navrhovali změny programu. Marek Benda (ODS) si stěžoval, že jde o čirou obstrukci. Poslanci politického hnutí ANO si vzali přestávku na poradu klubu, aby si prý ujasnili, jak se postaví k záměru vlády zrušit elektronickou evidenci tržeb. A jednací den byl bezmála u konce.

Nemá valného smyslu znovu rozebírat, že jednací řád, který upravuje pravidla sněmovního provozu, by si zasloužil na několika místech vyspravit. V Deníku Referendum jsme o tom psali několikrát, a to nejen ve stávajícím volebním období. Stejně bezpředmětné je připomínat, že nechuť vládní koalice k jeho změně podrývá jak její akceschopnost, tak důvěru lidí v parlamentní demokracii. I tohle téma jsme na těchto stránkách probírali opakovaně.

Z úterní — vpravdě zbytečné — schůze naopak stojí za to vypíchnout obsáhlé vystoupení Tomia Okamury (SPD) k bodu s názvem Strategie zvládání uprchlické vlny. To — jak se dalo čekat — bylo plné lží, nenávisti a pomluv. Koaliční poslanci na něj reagovali zprvu nesouhlasnými výkřiky a bušením do lavic, aby následně na protest opustili jednací sál. „Projev si ničím nezadal s projevy vlajkařů a českých fašistů, kteří zhusta kolaborovali s nacisty,“ poznamenal Marek Výborný (KDU-ČSL).

Odsudek bývalého lidoveckého předsedy ovšem není zcela na místě. S Okamurovými výroky se nelze vyrovnat jednoduše tím, že se mu — byť po právu — dostane nálepky „nácka“. Nemluvě o tom, že nehoráznosti ve Sněmovně pronáší dnes a denně, ale pokárán je povýtce zřídkakdy. Navíc stejně jako rozbité hodiny dvakrát denně ukazují správný čas, tak i prolhaný politický podnikatel s lidským strachem tu a tam nehovoří docela z cesty.

Stačí čekat a radovat se ze stoupajících preferencí

Okamura — necháme-li stranou všechny rasistické výpady o ukrajinských Romech nebo výmysly o tom, jak uprchlíci skupují auta po celé Evropě, aby je výhodně převáželi zpátky domů — totiž mluvil o stejných tématech, o kterých pravidelně diskutuje řada odborníků ve všech médiích. Zmiňoval nedostatečné kapacity škol. Vyjadřoval obavu, aby Ukrajinci nevytlačili z pracovního trhu nízkokvalifikované české zaměstnance. A varoval před podsekáváním mezd.

„Vládní pomoc ukrajinským migrantům je plošná, neadresná, rychlá a byrokraticky nenáročná. Je to přesný opak pomoci nebo spíše vládní nepomoci českým občanům,“ burácel s tím, že ve společnosti z toho důvodu pomalu vzniká pnutí. Navzdory nesouhlasným výkřikům poslanců vládní koalice se ale Okamurova slova nijak zásadně neliší od toho, co před několika dny říkala v rozhovoru pro Seznam Zprávy sociální antropoložka Lucie Trlifajová.

I ona upozorňovala, že mezi mnohými lidmi vzniká velký pocit frustrace, například kvůli tomu, že sami dlouho nemohli sehnat bydlení, aby se dnes ukázalo, že pro ukrajinské uprchlíky se nějaké byty najdou. „To je velmi dobře politicky zneužitelné. Frustrace se může velmi rychle přesunout do protiukrajinských nálad,“ varovala. Situace — alespoň podle Trlifajové — ovšem paradoxně není bezvýchodná, vláda má stále v rukou dostatek nástrojů, aby ji zvládla.

Při pohledu na objem dosavadní podpory chudnoucím českým domácnostem se ale zdá, že kabinet Petra Fialy bere věc na lehkou váhu. Ačkoli ministři opakovaně hovoří o potřebě udržení sociálního smíru, pomoc přichází pozdě a pomalu. A hloupé výroky, že si tu „žijeme nad poměry“, ničemu neprospívají. Okamura se proto ani nemusí dvakrát snažit. Stačí mu čekat, opakovat to, co zaznívá z éteru, a radovat se ze stoupajících preferencí.