Vláda Petra Fialy začala ve velkém stylu. Ještě před jejím ustavením dokázal designovaný premiér přimět prezidenta Miloše Zemana k tomu, aby ustoupil od svých hrozeb nejmenovat některé navržené ministry. A po nástupu vlády pak Fiala skóroval u veřejnosti svým uměřeným stylem a způsobem komunikace, který byl v ostrém kontrastu k chaotickému a občas hysterickému chování expremiéra Andreje Babiše.

Vláda pak ještě dokázala přijmout poměrně rychle nový státní rozpočet, který o téměř sto miliard korun snížil deficit naplánovaný v rozpočtu navrženém Babišovou vládou. Debaty o novém rozpočtu, i jeho schvalování ve Sněmovně, ale už vyjevily některé slabiny Fialovy vlády: kupříkladu skutečnost, že nejsilnější vládní strana, ODS, se ani pod Fialovým vedením nezbavila ideologických šablon v nahlížení na roli státu nebo na daňovou politiku. A že její umíněné „neoliberální“ trvání na tom, že vše zvládne škrty na výdajové straně rozpočtu, je v rozporu s reálnými možnostmi státu.

Ruská invaze na Ukrajině vládě paradoxně v domácí i mezinárodní politice na krátkou dobu pomohla. Nejenže na domácí scéně odsunula do pozadí deklarovaný boj s rostoucí inflací nebo stoupajícími cenami energií, ale dala příležitost vládní koalici ukázat to, co ji už v předvolebním boji odlišovalo od Babišovy vlády: silnou prozápadní orientaci a podporu Ukrajiny i obecně demokratických hodnot proti fašizujícímu ruskému režimu.

První týdny po zahájení ruské invaze tak zásadně proměnily obraz České republiky na mezinárodní scéně. Země, která měla v minulosti tendenci se schovávat za jiné, a v klíčových mezinárodních organizacích byla spíše jen černým pasažérem, se stala jedním z nejviditelnějších podporovatelů Ukrajiny v podobě vojenské a materiální pomoci.

Uznání si vysloužila i vstřícnost vlády a občanské společnosti ke statisícům uprchlíků z Ukrajiny, což v podání země známé v minulosti svým odporem k migraci a sabotáží společných evropských snah ji řešit, reprezentovalo zásadní obrat. A dosti navýšilo politický kapitál České republiky před nadcházejícím předsednictvím v Evropské unii.

Tápaní pod povrchem

Zatímco ale o rozhodnosti České republiky ve vztahu k válce na Ukrajině referovala s jistým překvapením mezinárodní média, v domácí politice se vládě ve stejnou dobu rozhodnosti a „tahu na branku“ ne vždy dostávalo. Jedním z jejích selhání byla neschopnost postavit se čelem k pokračujícím excesům Hradu.

Udělení skandální milosti řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi bylo přitom příležitostí zaujmout k hradnímu výsměchu právnímu státu systémový postoj. Vládní politici se ale vesměs omezili jen na odsudky, nikdo nepřišel s návrhy systémových řešení, mezi nimiž by byl minimem přesun výlučné prezidentovy pravomoci udílet milosti mezi pravomoci kontrasignované vládou.

Podobně to dopadlo s debatou o nutnosti změnit zákonem fungování Kanceláře prezidenta republiky, kterou vyprovokovaly zprávy o podezřelé skartaci tajných dokumentů na Hradě nebo o propojenosti kancléře Vratislava Mynáře, který je sám trestně stíhán, s výše zmíněným Balákem. Po vlně rozhořčení vše rychle usnulo. Vládní koalice nejenže se neodhodlala k systémovým změnám, ale dokonce ani k potrestání Hradu v podobě snížení jeho rozpočtu.

O nutnosti systémových změn někteří politici vládní koalice mluvili ještě před vypuknutím krize na Ukrajině též v souvislosti s vlnou obstrukcí, které ve Sněmovně rozpoutalo hnutí Svoboda a přímá demokracie při projednávání zákona o korespondenční volbě. Jenže ačkoliv bylo jasné, že SPD i hnutí ANO budou obstrukce excesivně používat i v případě dalších zákonů, návrhy některých vládních politiků změnit jednací řád Sněmovny spadly pod stůl.

Výsledkem je, že vláda ve Sněmovně vypadá bezmocně. Na obstrukce, které opozice vyvolala na současném zasedání Sněmovny, reagovala řada vládních poslanců tak, že prý souboj o prosazení vládních zákonů vládní koalice úspěšně vybojuje, i kdyby měli ve Sněmovně přespávat ve spacích pytlích. Nakonec vládní koalice souboj vzdala s tím, že se některé její návrhy odsunou na pozdější dobu a Sněmovna fakticky projedná jen ty méně kontroverzní.

I v tomto případě si mohla vládní koalice značně vylepšit reputaci, kdyby celou záležitost pojala jako souboj o demokracii a schopnost vlády vůbec prosadit své legislativní priority. Jak navrhovali mnozí experti, mohla se inspirovat kupříkladu Rakouskem či Německem, jejichž parlamenty novelizovaly před časem jednací řády tak, aby opozice sice dostala dostatečnou možnost vyjádřit své názory na projednávané zákony, ale aby její možnost obstruovat, a paralyzovat tak jednání parlamentu, byla v podstatě znemožněna.

U nás bohužel i v době největší mezinárodní krize od 2. světové války, kdy je v sázce bezpečnost země, opozici dovolíme, aby zcela zablokovala jednání Sněmovny. Jedna ze dvou opozičních stran se přitom netají svými proruskými postoji.

Přešlapování okolo prezidentského kandidáta

Vládní koalice se též nikterak nepoučila z minulých fiasek stran, které ji nyní tvoří, při volbě prezidenta. Ani v přímé prezidentské volbě v roce 2013, ani v té v roce 2018, nedokázaly strany, které tvrdily, že brání demokracii proti populismu a prozápadní postoje země proti proruským sympatizantům, přijít se společnou strategií a generovat včas společného kandidáta.

Ačkoliv před nadcházejícími prezidentskými volbami vládní strany tvrdí, že tentokrát prezidentskou volbu takříkajíc „neprokaučují“, jejich dosavadní nerozhodnost je vede právě tímto směrem. Od předních politiků vládní koalice se zatím dozvídáme spíše jen, koho asi nebudou chtít jejich strany podpořit než jméno kandidáta, okolo kterého by se vládní koalice mohla sjednotit.

Vezmeme-li v úvahu, že jednou ze strategických priorit vládní koalice je nedopustit, aby se stal příštím prezidentem Babiš, je pozoruhodné, že vládní koalice nevyužije kupříkladu skutečnosti, že podle průzkumů jediným dosavadním kandidátem, který Babiše může porazit, je generál ve výslužbě Petr Pavel. Někteří vládní politici se od něj ale distancují kvůli jeho krátkému členství v komunistické straně před rokem 1989, ač se po roce 1989 stal jednou z výrazných postav v obraně naší příslušnosti k Západu, včetně jeho demokratických hodnot. Jiní by rádi našli někoho „ideálnějšího“.

Směs už poněkud vyčpělého politického antikomunismu a hledání „ideálního“ kandidáta je přitom téměř zárukou toho, že takového „svého“ kandidáta, který bude mít šanci uspět, vládní koalice nakonec nevygeneruje. Nejpravděpodobnějším scénářem tak je, že se v druhém kole bude stejně muset postavit za Pavla.

Zatímco pro něj samého váhání koalice nemusí být velký problém, protože těsné spojení s vládou, která může v druhé polovině roku čelit řadě problémů, může řadu voličů spíš odradit, vládní koalice bude bohužel veřejností vnímána tak, že prezidentskou volbu nezvládla.

A teď ropné embargo

V posledních týdnech začala sílit kritika vlády, i pokud jde o její poněkud chaotické rozhodování ve věci pomoci lidem nejvíce zasaženým rostoucí inflací a energetickou krizí. Část této kritiky zatím zastínila nejen válka na Ukrajině, ale i rozhodné jednání vlády v pomoci napadené zemi. A pomáhal ji kompetentní přístup k přílivu uprchlíků, jakož i viditelná podpora mezinárodních sankcí proti Rusku.

Nyní se ovšem česká vláda „pragmaticky“ rozhodla, že využije snah Maďarska a Slovenska o výjimky na ukončení dovozu ruské ropy zeměmi EU do konce tohoto roku, a ropné embargo, a spolu s ním šestý balíček sankcí pro Rusku, podpoří, jen když i Česká republika dostane odklad na dovoz ropy s Ruska.

Na sociálních sítích se lze přesvědčit, jak silné zklamání v řadách těch, kdo podporovali vládu kvůli jejím dosavadním postojům k válce na Ukrajině, včetně protiruských sankcí, způsobilo už jen veřejné vyhlášení takového záměru. Mnozí — možná naivně — doufali, že pro jednou projde Česká republika velkou mezinárodní krizí bez šrámů na své pověsti, a ideály zvítězí nad pragmatismem a oportunismem.

Jakkoliv lze do jisté míry chápat argumenty vlády, že Česká republika potřebuje čas, aby mohla provést nezbytné technologické změny na svých ropovodech a dalších instalacích, oznámení vlády zanechává pachuť. Když už se Evropská unie po těžkých jednáních shodla na tak radikálním kroku, dalo by se předpokládat, že země, která tolik investovala do pomoci Ukrajině, bude solidární se zbytkem Unie, ať už náklady budou jakékoliv.

České peníze za odběr ropy v době, kdy se většina zemí Evropské unie od dodávek ruské ropy odstřihne, budou dál financovat aktivity ruského režimu. Argument, že případné sankce nesmějí způsobit větší škody nám než Rusku, jsou poněkud licoměrné, protože nejde primárně o škody ruské ekonomice, ale o odstřižení Ruska od penězovodů, s jejichž pomocí financuje válku.

Jedna nepříjemná otázka, která se v této souvislosti nabízí, zní, jak moc Česká republika svým rozhodnutím oslabila šance na úspěšné předsednictví Evropské unie. Má totiž Unii vést v době, kdy se bude jednat nejen o dalším zpřísňování sankcí, ale také o tom, jak udržet evropskou jednotu v dodržování už těch přijatých. Země, která pro sebe žádá z jedné oblasti sankcí výjimku, ztrácí do jisté míry důvěryhodnost.

Na domácí scéně pak vláda podtrhla svým oznámením o snaze získat výjimku z embarga na dovoz ruské ropy svoji rostoucí bezradnost. Přešlapování v této otázce nasvítí i další instance rostoucí bezradnosti Fialovy vlády. Získat pak zpět zviklanou důvěru může být velmi těžké a brzy i skoro nemožné.