Vláda Petra Fialy začala ve velkém stylu. Ještě před jejím ustavením dokázal designovaný premiér přimět prezidenta Miloše Zemana k tomu, aby ustoupil od svých hrozeb nejmenovat některé navržené ministry. A po nástupu vlády pak Fiala skóroval u veřejnosti svým uměřeným stylem a způsobem komunikace, který byl v ostrém kontrastu k chaotickému a občas hysterickému chování expremiéra Andreje Babiše.

Vláda pak ještě dokázala přijmout poměrně rychle nový státní rozpočet, který o téměř sto miliard korun snížil deficit naplánovaný v rozpočtu navrženém Babišovou vládou. Debaty o novém rozpočtu, i jeho schvalování ve Sněmovně, ale už vyjevily některé slabiny Fialovy vlády: kupříkladu skutečnost, že nejsilnější vládní strana, ODS, se ani pod Fialovým vedením nezbavila ideologických šablon v nahlížení na roli státu nebo na daňovou politiku. A že její umíněné „neoliberální“ trvání na tom, že vše zvládne škrty na výdajové straně rozpočtu, je v rozporu s reálnými možnostmi státu.

Ruská invaze na Ukrajině vládě paradoxně v domácí i mezinárodní politice na krátkou dobu pomohla. Nejenže na domácí scéně odsunula do pozadí deklarovaný boj s rostoucí inflací nebo stoupajícími cenami energií, ale dala příležitost vládní koalici ukázat to, co ji už v předvolebním boji odlišovalo od Babišovy vlády: silnou prozápadní orientaci a podporu Ukrajiny i obecně demokratických hodnot proti fašizujícímu ruskému režimu.

První týdny po zahájení ruské invaze tak zásadně proměnily obraz České republiky na mezinárodní scéně. Země, která měla v minulosti tendenci se schovávat za jiné, a v klíčových mezinárodních organizacích byla spíše jen černým pasažérem, se stala jedním z nejviditelnějších podporovatelů Ukrajiny v podobě vojenské a materiální pomoci.

Uznání si vysloužila i vstřícnost vlády a občanské společnosti ke statisícům uprchlíků z Ukrajiny, což v podání země známé v minulosti svým odporem k migraci a sabotáží společných evropských snah ji řešit, reprezentovalo zásadní obrat. A dosti navýšilo politický kapitál České republiky před nadcházejícím předsednictvím v Evropské unii.

Tápaní pod povrchem

Zatímco ale o rozhodnosti České republiky ve vztahu k válce na Ukrajině referovala s jistým překvapením mezinárodní média, v domácí politice se vládě ve stejnou dobu rozhodnosti a „tahu na branku“ ne vždy dostávalo. Jedním z jejích selhání byla neschopnost postavit se čelem k pokračujícím excesům Hradu.

Udělení skandální milosti řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi bylo přitom příležitostí zaujmout k hradnímu výsměchu právnímu státu systémový postoj. Vládní politici se ale vesměs omezili jen na odsudky, nikdo nepřišel s návrhy systémových řešení, mezi nimiž by byl minimem přesun výlučné prezidentovy pravomoci udílet milosti mezi pravomoci kontrasignované vládou.