Jiří Vojáček tu ve svém podnětném textu o tom, zda má ještě smysl snažit se křísit ČSSD, přirovnal stav nejstarší české strany k situaci ODS po volbě Petra Nečase předsedou. Také sociální demokraté dnes setrvávají v sebeklamu, že budou-li pokračovat v nemastné neslané politice příchylnosti k moci ve vleku regionálních bratrstev, voliči se jí začnou vracet jen proto, že se změnily tváře ve vedení strany.

Srovnání s dekadentní fází ODS nabízí ale ještě jednu silnější podobnost: podřízenost Hradu. Nečasova ODS se nakonec ve všem podstatném ocitla v Klausově područí a také základní vývoj ČSSD od loňských voleb spočívá v tom, že se stává povolným nástrojem Zemanovy politiky. Bohumil Doležal tenkrát napsal, že vztah Petra Nečase a Miroslavy Němcové k Václavu Klausovi je analogií vztahu Hurvínka a Máničky k panu Skupovi. Totéž dnes platí o vztahu Jiřího Zimoly a Jana Hamáčka k Miloši Zemanovi, jen Máničku v metafoře nahradil Spejbl.

Vývoj stvrzuje, že v ohlášení konce vyjednávání ČSSD s Babišovým ANO bylo mnohem více předsjezdové taktiky, než zásadového rozhodnutí obou loutek ve vedení strany. Hamáček a Zimola měli strach ze sjezdových delegátů, ohlásili tedy — naoko rázně — konec jednání s ANO. Přitom pravděpodobně od Zemana po celou dobu věděli, že je hodlá vrátit do hry.

Když Zeman doporučil Babišovi jednat s KSČM a SPD, nebylo to tedy zřejmě míněno úplně vážně jako záměr, který by mohl vést ke vzniku vlády. Ale splnilo to dva účely: za prvé Zeman a Babiš nutně potřebují udržet Okamuru jako možného aktéra pro podporu alespoň sněmovní, když už ne vládní, většiny. Pokud by se SPD ocitlo v izolaci, Babiš by ztratil blokační polovinu hlasů.

Navíc je tu důležitý prvek, že Okamura v řadě věcí nemluví příliš odlišně od dnešního Hradu, z obou míst zaznívají otevřeně rasistické postoje. Okamura tím pomáhá Zemanovi udržovat zdání přijatelnosti i jeho vlastní pozice, navzájem si pomáhají normalizovat nenávist vůči různým zranitelným skupinám lidí jako součást běžného politického provozu. A konečně Hrad a SPD spojuje i záštiplný vztah vůči České televizi. I k vyvolání změn v ní se navzájem potřebují.

Za druhé, po úkroku k SPD, a hrůze z toho, že vznikne otevřená koalice lži a nenávisti ANO-SPD-KSČM, najednou mnozí obnovu jednání mezi ČSSD a ANO přijímají vlastně s úlevou. Kdyby se ale takto začalo jednat okamžitě po hradeckém sjezdu, bylo by až příliš průhledné, že se od samého začátku jednalo o ryzí lest na sjezdové delegáty. To by tak snadno neprošlo. Zeman je neuvěřitelně mazaný.

ČSSD u konce s dechem

Sama Hamáčkova a Zimolova ochota jednat hnedle znovu s ANO působí přece velmi podivně. I to naznačuje, že s tím snad celou dobu počítali; nedělali žádné drahoty, žádné okolky. A po prvním jednání raději neřekli nic.

Je totiž naprostým selháním nového vedení ČSSD, že k obnově jednání přistoupili bez podmínek, za nichž by vůbec vstoupili do jedné místnosti s vyjednavači ANO. Tyto podmínky měly zahrnovat, že už ani jednání samých se nebude účastnit žádná trestně stíhaná osoba, že ministry vnitra i financí budou sociální demokraté a že součástí případné koaliční smlouvy bude podání návrhu na rozpuštění rasistické Okamurovy strany, což by Babiše i Zemana zbavilo možnosti pracovat se svou současnou sněmovní většinou.

Jenomže ČSSD takovou pozici zaujmout není schopna hned z celé řady důvodů. Za prvé proto, že i v ČSSD se projevování otevřeně rasistických postojů stává akceptovatelným. Postřeh, že česko-srbský nacionalista Foldyna je bližší svými postoji Okamurově SPD než evropské sociální demokracii, není žádnou nadsázkou.

Pokud je známo, ČSSD také dodnes nevyloučila brněnského rasistu místostarostu Bohunic Milana Hrdličku, který přirovnal muslimy ke slimákům. Ve Foldynově Ústeckém kraji je ČSSD s Okamurovými rasisty v koalici. A jak už bylo řečeno, jako rasista často vystupuje i český prezident, takže ČSSD — pokud by chtěla zůstat v programových pozicích evropských sociálních demokratů — musela by se od dnešního Hradu štítivě odtáhnout. Jak ale víme, děje se pravý opak.

Vše tedy směřuje — podle plánu, který s největší pravděpodobností na Hradě vznikl už před dokončením sjezdu ČSSD — ke vzniku fíkové koalice ANO a ČSSD, tolerované komunisty. Předsedou vlády bude pravděpodobně Babišova pravá ruka Brabec a ministrem vnitra někdo, kdo bude vědět, že především musí pohlídat, aby žádoucí způsobem skončilo vyšetřování bossových trestních věcí.

I když nominálně může jít o sociálního demokrata (majitele příslušné stranické legitimace), snadno lze zařídit, aby se přitom jednalo o člověka loajálnějšího Hradu a Agrofertu nežli Lidovému domu, který ostatně jako sídlo faktické politické moci prakticky přestal existovat. Na mysl se derou jména jako Martin Pecina. Ale připomeňme si, že za člověka, který si „pro pokyny chodí tu na Hrad, tu do Agrofertu, jen nevíme, kam víc“, označil ještě jako premiér Bohuslav Sobotka i současného prvního místopředsedu ČSSD Zimolu.

ČSSD je zkrátka úplně v troskách, vyhřezlo v ní na povrch to nejobludnější, co dřímalo v jejích útrobách, a dnes vidíme, že Sobotka a spol. vlastně s vypětím svých sil zakrývali reálný stav strany, který se postupně rapidně zhoršoval a s nímž nebyli s to mnoho udělat. Existovala jakási nepsaná dohoda, že bude spolu se Zaorálkem a některými dalšími straně dávat lidskou tvář a prospěch z toho budou mít všichni.

To se ale zhroutilo s loňskými volbami a dnes se na povrch prodrala pravá tvář a inklinace většiny členstva, které si bere inspiraci z otřesných figur postkomunistického politického panteonu, jako jsou Fico, Orbán či Zeman. Ale místopředseda Foldyna se netajil — alespoň do minulého týdne — ani obdivem k Trumpovi, dokud se zdálo, že je i on Putinův kamarád. Musí-li ovšem takový „moderní“ sociální demokrat Foldynova střihu — a připomeňme si, že na sjezdu se mu dostalo ve volbě řadových místopředsedů třikrát vyšší podpory než předsedovi idealistů Hejdukovi — volit mezi Washingtonem a Moskvou, bez váhání si nasadí beranici.

↗

ČSSD tak dnes už může zachránit pouze celkový debakl v podzimních volbách, jemuž se bude vymykat několik slušných, či dokonce mimořádných individuálních výsledků. Pokud se pak strana svěří do rukou těm, kteří jich dosáhnou, pokud se prosadí interpretace, že debakl způsobila toxická směs koketérie s Hradem a Babišem a destrukce věrohodnosti strany na regionální úrovni, ještě snad půjde cuknout zpět k evropskému sociálnědemokratickému standardu.

Jiskřičku naděje lze snad vidět v tom, že Zaorálek a Dienstbier si na hradeckém sjezdu budovali pozici hlavních oponentů stávajícího vývoje. Zůstane-li ale i po podzimních volbách ČSSD v rukou zemanovců, bude čas ji odepsat.

Co lze ještě dělat? Popravdě už nic moc

Nejde ale primárně o sociální demokracii, dnes se jedná o demokracii. Zatímco Babiš se Zemanem hrají s ČSSD ping-pong, v němž jim nejstarší česká strana slouží jako oranžový míček, politická divize Agrofertu ovládá už půl roku exekutivu. A pracuje.

Za kulisami, bez valné veřejné pozornosti, drtí jednoho ze svých nejnepříjemnějších kritiků Bohumíra Radu. Zcela proti duchu služebního zákona provádí rozsáhlé personální změny na všech úřadech. Čerstvě přišla zpráva, že se Agrofertu podařilo usmýkat ředitele GIBS Murína. Politickému ovlivňování bezpečnostních složek tedy už nic nestojí v cestě.

V chodu je maďarský scénář. Ostatně Babišův důvěrný poradce István Léko, šéfredaktor jednoho ze stranických listů hnutí ANO, se jako Maďar netají tím, že je velkým studentem a obdivovatelem Orbánova vzestupu. A jistě šéfovi radí. Strašné zprávy z Budapešti přijali v Agrofertu nepochybně s radostí.

Babišovi teď vše hraje do karet a má čas. S komunisty a rasisty má ve sněmovně spolehlivou většinu. Se Zemanem nalezl modus operandi, díky kterému ho Hrad nechává neústavně vládnout. Navíc vše směřuje k tomu, že mu ČSSD obstará fíkový list před Evropou.

V klidu může být i proto, že zdejší opozice — jak občanská, tak stranická — je v podstatě bezzubá. Opozice ve sněmovně je roztříštěná, neschopná domluvit se na společném postupu.

Situaci navíc komplikuje fakt, že lidovci i TOP 09 sami sebe jako Babišovy odpůrce znevěrohodňují, pokud jsou současně schopni vzdávat holdy jeho horší maďarské variantě, jak to v docela neuvěřitelném prohlášení předvedl předseda křesťanských demokratů Pavel Bělobrádek. Odmítat koalici s Babišem a posílat zdravice Orbánovi je jako odmítat anšlus Rakouska, ale gratulovat Mussolinimu k dobytí Habeše. 

No a do toho nešťastná občanská opozice v chaosu ohlásila, že ruší demonstraci proti koalici ANO-SPD-KSČM, protože žádná nevznikne. Svatá prostoto! Vždyť tato koalice reálně od voleb kryje Babišovi záda ve sněmovně. A česká společnost ji není schopna rozbít proto, že jsme nedokázali jasně pojmenovat Okamurovy rasisty jako jediný prvek současné sněmovní politiky, s nímž je v demokracii zcela neakceptovatelné o čemkoli jednat.

Trvá v tom trauma české liberální elity, která stvrzuje svou totožnost okázalým bojem s režimem, jenž zkolaboval před třiceti lety, ale nedokázala se jasně ohradit proti vzedmutí rasistických protiuprchlických vášní v uplynulých letech. Proto nakonec prohrál Jiří Drahoš prezidentskou volbu: kvůli názorům, jež ani neměl odvahu zastávat. Ohniskům občanského odporu navíc chybí schopnost spolupráce, dohody, každý si tu zakládá nějaký vlastní spolek, místo toho, aby se společně pracovalo k základním sdíleným zájmům.

Proto dnes prohráváme prostor svobody. Pořád ještě bojujeme třicet let starou — a tehdy vyhranou — válku, ale nejsme ochotni začít v dostatečném počtu blokovat ulice s požadavky 1. za rozpuštění Okamurovy SPD pro zjevné a opakované šíření nenávisti proti skupinám obyvatel a pro popírání holocaustu, 2. za neúčast trestně stíhaných osob při jednání o vládě, 3. za to, aby český prezident přestal porušovat ústavu a okamžitě někoho, kdo není trestně stíhán, pověřil sestavením vlády.

A poněvadž raději mluvíme o slušnosti, nezbývá už ani moc chvilek, natožpak milion, na přemýšlení o tom, jak Babišově a Zemanově voličské základně odhalovat oba protagonisty proměny české demokracie v autoritářský režim jako podvodníky. Bez pochopení toho, že příčiny jejich nástupu jsou zakódovány v asociální politice, která mu bezprostředně předcházela, jsme ale tak jako tak ve střednědobém výhledu bez šancí.

Nic z toho se ovšem neděje, a tak se zdá, že nás — k stoletému výročí demokratické republiky — čeká spíše delší temnější období. Nejpravděpodobnější scénář je takový, že nový režim postupně bude obsazovat kótu za kótou, instituci za institucí a současně postupně likvidovat ohniska odporu. Je možné, že česká demokracie stojí na prahu období hluboké a dlouhodobé defenzívy. A je třeba začít přemýšlet o tom, jak ji vést.