Jak nazvat vládu, která dnes získá ve Sněmovně důvěru? Jako první se nabízí označení vláda národní únavy. Lidé byli unaveni politikou, volbami, nekonečnými hádanicemi, korupcí, stranami jako takovými. Proto vsadili na Babiše, který programově vystupuje proti tomu všemu, aspoň verbálně. Unaveni polistopadovými demokraty zprava doleva ve volbách vsadili na člověka, který si na demokrata opravdu nehraje.

Únava hrála roli i v případě sociální demokracie a jejího rozhodnutí vstoupit do vlády. Bezprostředně po výprasku v podzimních volbách byla v ČSSD zřejmě skutečná vůle odejít do opozice. Postupně ale mizela s tím, jak otřes z debaklu slábl a ve vedení strany naopak sílila vidina pozic a křesel. Nakonec, zmasírováni kampaní svého vedení včetně drahého barevného letáku do každé socdemákovy schránky, ale také obavami z neviditelnosti v opozici a představou, že už je nějaká vláda opravdu potřeba, členové ve většině vládu odkývli.

↗

Únava hrála klíčovou roli na všech úrovních vzniku této vlády. Foto The Motherload

Že se tato vládní účast může stát skutečným pohřbem české sociální demokracie, napovídá vývoj kolem nominanta na ministra zahraničí. Lpění na Miroslavu Pochem, který se prezentuje podivnými výroky o své roli na ministerstvu, jako by už stejně skutečně zahraničí řídil, může přijít ČSSD draho. Bojovat za člověka, který má v pražské ČSSD velmi špatnou pověst a je považován za prototyp mistra zákulisních čachrů, asi není ten zápas, který by měla sociální demokracie vést. Ale kmotři si vždy to svoje vyčekají a rozhodne únava těch ostatních.

Nastupující vládu už předem kritizují odbory, například za oddělení důchodového účtu od rozpočtu nebo za absenci plánu zvyšování životního minima. Odborům nezbývá než tlačit na jakoukoli vládu ze své pozice, ať je to vláda pravicová, či levicová. Ale co když budou neúspěšně tlačit na vládu, ve které přitom zasedá strana, která by měla být požadavkům odborů nejblíže? Co jiného to bude než totální propadák sociálních demokratů?

Josef Středula se o víkendu sešel s Janem Hamáčkem a ministrem práce a sociálních věcí za ČSSD Petrem Krčálem. Dohodli se, že budou prosazovat plošný růst platů o deset procent. To je jistá možnost, jak se ve vládě úplně neztratit: být tím, kdo vytrvale tlačí na Babišovo ANO, aby byla vládní politika co nejsociálnější. Ale bude na to mít sociální demokracie ve vládě sílu? Není už příliš unavená, i vlastními vnitřními potížemi?

A co jiná důležitá témata mimo výše platů? Co sociální bydlení, sociálně vyloučené lokality, co degradace půdy a hrozba sucha, co vzdělávání? Dá se v těchto a jiných důležitých tématech čekat nějaký pokrok? Nebo už je celonárodní únava na takovém stupni, že budeme spokojeni s tím, když se to bude tak nějak flikovat, aby to jakžtakž dál fungovalo, bez snahy o skutečná řešení?

Ještě k jedné důležité věci. Je paradoxní, že první vláda s podporou komunistů vznikne v době, kdy je zisk KSČM nejslabší od listopadu. Nikdy jsem si nemyslel, že držet komunisty stále stranou od vlády je správná strategie. Naopak jsem toho názoru, že nejlepší by bylo přimět je, aby sami podpořili demokratickou, nejlépe levicovou nebo levostředovou vládu. V tomto smyslu je podpora komunistů vládě vlastně pozitivní. Dohoda o toleranci ze strany komunistů neobsahuje nic o tom, že by vláda byla nucena plnit program KSČM nebo podporovat jejich návrhy ve Sněmovně.

Neočekávám od této vlády ani od účasti sociální demokracie v ní nic moc dobrého. Je ale možné, že je to dáno osobní únavou ze snahy nějak ČSSD oživit, nasměrovat ji k jiné než babišovské budoucnosti. Ze snahy, která se ukázala jako marná. Věřím, že žádné úsilí o něco pozitivního se v konečném součtu neztratí a nějak se zhodnotí. Nesmíme se nechat otrávit a zahnat do rezignace. Ale v této chvíli prostě únava převažuje.