Konec nultých let

Bilance první dekády nového století je tristní, ale ne zcela beznadějná. To nejlepší na ní ovšem je, že už ji máme za sebou.

Má-li každá dekáda svůj charakter, co lze říci o nultých létech? Pro první číslo Literárních novin jsem v roce 2000 napsal článek, který se jmenoval Nultá léta a končil takto: „Nultá léta budou též druhým poločasem dvacetiletí po významném předělu. Představme si, že se svět ocitl v lednu 1960 a má druhý pokus.“

A fakt je, že ačkoli nejsme v situaci zcela nepodobné roku 1970, ta radost mezi tím jaksi chyběla. Když přemýšlím, co jsme si neuměli nebo nechtěli v roce 2000 představit, seznam osobních i společenských tragédií by byl dlouhý a vlastně velmi zkrušující.

V New Yorku ještě stála dvojčata, v Seattlu se právě zhroutila jednání Světové obchodní organizace pod tlakem aktivistů, jejichž vize, pokud by se naplnily, mohly odvrátit nedávnou finanční krizi. Avšak sama okolnost, že jejich návrhy se prakticky nebraly v potaz dokonce ani po ní je výmluvnou ilustrací pohybu světa v posledním desetiletí.

U nás byl ještě prezidentem Václav Havel ve znamenité formě, v níž se družil s českými občanskými aktivisty, ne s vládami ODS a George W. Bushe. S jeho osobností spojovaná vize občanské společnosti jako hybné síly kultivace politiky byla v té době na vrcholu: na Václavském náměstí demonstrovalo sto tisíc lidí proti politickému ovládnutí televize, Impuls 99 či Děkujeme, odejděte ještě nespotřebovaly svou energii a zdálo se, že právě aktivity tohoto typu udají příštímu desetiletí v české politice směr.

Václav Klaus tehdy už vypadal skoro jako figurant pro kurz balzamování mumií. Nad českými zeměmi tehdy jak příkrov visela opoziční smlouva, politika roku 2000 nám tudíž připadala ponurá, ale současně prostoupená nadějí, že její architekti za ni zaplatí svou další politickou dráhou. A režim, který u nás vzniká dnes, bychom si tehdy nedokázali představit ani jako karikaturu.

Snad i jisté vzrušení z letopočtu 2000, jimž se lámal nejen rok a desetiletí, ale i zvláště ohavné století, ba dokonce i milénium, vyvolával jakési neurčité naděje, že se české země, Evropa i svět začnou posouvat k příznivějšímu tvaru. Po deseti letech si musíme říct, že nic nebylo bláhovějšího než takovéto představy.

Svět se během deseti let znovu zásadně proměnil technologicky: syntéza mobilních telefonů a notebooků, která je přirozeným vyústěním překotného kvasu nových komunikačních technologií, mění podobu každodennosti lidí asi v podstatnější míře než jsme v běžných analýzách politických dějů ochotni připustit a brát do úvahy.

Lidé jsou dozajista roztěkanější, pro neustálé přijímání a vysílání komunikačních podnětů ztrácejí možnost a možná i schopnost pronikat za fasády věcí k jejich jádru, četba delších textů se stává čím dál exkluzivnější činností, normou je sdílení vtipných obrázků, stručných klipů. Text obecně vyklízí pole klipu a co všechno to znamená pro povahu civilizace, demokracie, možnosti společnosti kompetentně a důkladně rozhodovat o svém směřování, se teprve ukáže. První poznatky ale nejsou příliš povzbudivé.

Pokud bychom měli usuzovat z naší vlastní zkušenosti z poslední volební kampaně, kterou ovládl obludným klipem Přemluv bábu vyhoněný iracionální strach z levice, ze starých lidí a jiných „sociálních břemen“, z dluhů, z Paroubka, který žádné sebestřízlivější argumenty nebyly s to rozptýlit, musíme se tázat, zda se v novém mediálně-komunikačním prostředí zatím jen neumíme jako společnost pohybovat anebo zda k jeho parametrům organicky patří ztížená možnost orientace a radikálně rozšířený prostor k manipulaci lidmi.

Není to jen český problém: už způsob, jakým se dostal k moci a pak se u ní udržoval ve Spojených státech George W. Bush, mohl být varováním. Namísto řešení svět čím dál akutněji ohrožující ekologické krize a sociálních problémů se vedly extrémně nákladné a krajně pochybné války; a sociálně-ekologickými kritiky dávno a přesně předvídaná ekonomická krize se na mnoha místech obrací ve výztuhu systému, který ji přivodil.

Od roku 1989 se často hovořilo o tom, že česká společnost se přirozeně zlepší sama svým demografickým vývojem s tím, jak generace křivené komunismem rozředí lidé dospívající už za svobody. Nultá léta byla první příležitostí ověřit tuto hypotézu a nezdá se, že by jí ještě zbývalo mnoho života.

Těžko říct, z čeho přesně určit charakter nové generace – z klipu Přemluv bábu, z výsledků středoškolských voleb pořádaných Člověkem v tísni, z míry, v níž se mezi jejími příslušníky projevují xenofóbní názory, ale jisté je, že nepříliš povzbudivé charakteristiky převládají: generace je odrazem poměrů, a ty v řadě ohledů zhrubly, vedou lidi k prospěchářství a nezájmu o veřejné dění.

Je to generace stvořená doktrínou trhu bez přívlastků a maximou o penězích na prvním místě; generace Klausova. A je to zejména generace, která promeškala jedinečnou příležitost definovat se revoltou, k níž by povaha poměrů dávala veškeré ospravedlnění.

Paradoxně možná právě odsud ale můžeme čerpat naději. Česká společnost po zániku Československa krutě trpí zánikem širších obzorů, nemá sen, vizi, ideál; tak jako Husákovou normalizací, nechala se nyní dalších dvacet let vláčet provozem korupčně-klientelistických sítí, které zákonitě stvořil ničím neregulovaný volný trh bez přívlastků. To ji dovedlo k současnému stavu, kdy více méně už přestává být s to i sama sebe kloudně spravovat.

Kdo není schopen rozdělit tři miliardy veřejných prostředků, aniž by z nich musel aspoň půl miliardy ukrást, nemá nejen právo mluvit o úsporách, ale ani strašit návratem komunistů, poněvadž on je jeho avantgardou. Nikdo nepracuje pro návrat komunistů tak jako ODS svým počínáním. A Nečasův režim je v mnoha ohledech tak otřesný a působí lidem tolik zbytečného utrpení, že jeho srovnávání s vládou komunistů už je nejen legitimní, ale bohužel pro současné přes všechny výhrady svobodné poměry ani ne zcela bezpečné.

Šířící se chudoba, ba bída, lidé bez střechy nad hlavou, šikana na pracovních úřadech, neústavní zpoplatňování zdravotnictví, ohrožení penzijního zabezpečení, nesmyslný růst nájmů, predátorské úvěrování zranitelných občanů, řádění exekutorů, kteří z drobných pokut vymáhají několikasetnásbné částky, jinak řečeno otravování lidí a ničení jejich existencí, a všudypřítomné kradení a korupce privilegované mocenské elity je tak běžnou součástí každodennosti, že o poměrech, které tu vznikly, nelze automaticky hovořit jako o lepších, než byly ty před rokem 1989; a pokud bychom srovnávali s posledními lety před rokem 1968, vyjde z toho dnešek skoro určitě hůř.

Buď jak buď je evidentní, že takto pokračovat nelze a velké reformy, směřující k daleko důslednější regulaci společnosti, která by zkrotila současný loupeživý chaos, budou mít zřejmě vbrzku daleko širší společenské zázemí, než s jakým bylo možné kdykoli po roce 1989 počítat.

Jinou otázkou je, jaký bude charakter reforem, především zda budou rozšiřovat prostor demokracie, anebo jej zužovat, zda budou rozšiřovat prostor ke sebekultivaci společnosti, anebo ji dál zohavovat, což se jí děje už po čtyřicet let prakticky nepřetržitě. Řešení tohoto dilematu ale nakonec bude záviset zase na nás, o ně se patrně povede základní politický střet nejbližší doby.

Nultá léta končí u nás i ve světě se znovu procitajícím vědomím, že tak jako dosud nelze pokračovat. A to je – bohužel, bohudík – to nejlepší, co o nich lze povědět.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Budeme se muset potýkat s různými nepříznivými skutečnostmi. Čtvrtek, 30.Prosince 2010, 22:14:50

Příkladně s takovýni, které jsem přikopíroval z Blistů:
Posouváme se od společnosti, v níž jsme byli dovedně manipulováni prostřednictvím lží a iluzí, k takové, v níž budeme otevřeně řízeni.
Orwell varoval před světem, kde budou zakázány knihy. Huxley varoval před světem, kde si už nikdo nepřeje knihy číst. Orwell varoval před stavem permanentní války a strachu. Huxley varoval před kulturou rozptylovanou bezmyšlenkovitou slastí. Orwel varoval před státem, v němž každá rozmluva a myšlenka budou monitorovány a nesouhlas bude brutálně trestán. Huxley varoval před státem, kde se obyvatelstvo zabrané do trivialit a drbů o pravdu nebo nebo informace už vůbec nestará. Orwell nás viděl vystrašené až k podrobení. Huxley nás viděl svedené k podrobení. Avšak zjišťujeme, že Huxley byl pouze předehrou k Orwellovi. Huxley chápal proces, v jehož průběhu se staneme spoluviníky vlastního zotročení. Orwell chápal samotný proces zotročení. Nyní, když korporátní puč končí, stojíme tu nazí a bezbranní. Začínáme chápat, že neoliberální kapitalismus je brutální a revoluční silou, která využívá lidské bytosti a přírodní svět až do vyčerpání nebo kolapsu.

Jiří Šíma - Brno

A, co s tím budeme dělat? Sobota, 1.Ledna 2011, 05:01:1

:-)
Když jsem se dověděl jak funguje přeměna cukru na alkohol prostřednictvím kvasinek, tak mě už tenkrát napadlo, že lidstvo v globále nemá víc "inteligence" a možností jako kvasinky. Buď zajde podobně jako ony na nedostatek energie pro život, nebo na zničené životní prostředí svou vlastní činností, a i další možnosti. Je ovšem pravda, že lidstvo je schopno si přiblížit konec daleko rychleji a jiným způsobem než kvasinky.

Petrasek Milan - penzista

Kvasinky jsou v civilizančním předstihu Sobota, 1.Ledna 2011, 11:54:43

Nacházejí se již věčnost v globálně propojeném a volně roztroušeném stavu. Nepodstoupili náš evoluční proces. Vliv člověka vědomého na jejich existenci je zanedbatelný.
Nabízí se otupit naše velmi agresivní náboženství, filosofií kvasinek. Doposud jsme je využívali k překlenutí následků civilizačního procesu pouze v tekuté formě.

Stanislav Hošek - Český těšín

PROČ SE POŘÁD MLUVÍ O REFORMÁCH? Pondělí, 31.Ledna 2011, 09:08:20

Po převratu nikdy nešlo o reformy. Vždycky šlo o komplexní převrat, v mnoha případech motivován odvetou, ba až krutou pomstou. Změna plánované ekonomiky na tržní, to přece nebyla reforma, nýbrž absolutní zvrat. Restituce pak čistokrevným revanšismem. Forma vlastnění byla totálním protikladem minulosti atd. Tak i penzijní reforma nebude reformou, ale fundamentální přeměnou veřejného sektoru na soukromý, stejně jako „reforma“ zdravotnictví. Slovo reforma je prostě lživým pojmenováním, produktem ideologie neoliberalismu, který podle některých neexistuje, ale tady v praxi se prezentuje až příliš jasně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.