Všichni, kteří sledují českou politiku, si od středečního jmenování druhé vlády Andreje Babiše kladou otázku, jak se mohlo stát, že byl řízením ministerstva zahraničí pověřen předseda sociální demokracie Jan Hamáček, když sám premiér ještě v pondělí říkal, že do funkce ministra zahraničí navrhl europoslance Miroslava Pocheho. Odpovědí se nabízí celá řada.

Možná staronový předseda vlády udělal stejnou chybu jako jeho předchůdce Bohuslav Sobotka. Ten před čtyřmi lety poslal na Hrad dopis, ve kterém žádal o jmenování Richarda Brabence ministrem životního prostředí a Martina Jurečky ministrem zdravotnictví.

Ve Strakovce řádil šotek, který politikům zkomolil nejen jména, ale zaměnil i resorty, jichž se měli ujmout. Tenkrát se ovšem celá patálie promptně vysvětlila a žádná překvapivá záměna se nekonala.

Možná prezident nedbal premiérových návrhů a do Černínského paláce navzdory jeho výslovnému přání vyslal Hamáčka místo Pocheho. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy se hradní pán nedržel znění Ústavy a zacházel s ní jako s cárem papíru.

Stačí si vzpomenout, jak se před rokem zachoval k Sobotkovi, který s ním chtěl řešit vládní krizi způsobenou Babišovými podezřelými finančními machinacemi. Hrozil mu holí a rozumoval, že premiérova demise se týká výlučně jeho osoby, nikoliv celé vlády.

↗

Plán Jana Hamáčka, aby Miroslav Poche řídil ministerstvo zahraničí z pozice politického tajemníka, svědčí o malé úctě k fungování státu a jeho institucím. Koláž DR

Možná — a to je nejpravděpodobnější — Babiš prezidentovi ustoupil a Pocheho vůbec nenavrhl. A ustoupil i Hamáček, který opakovaně prohlašoval, že se sociální demokracie přes odpor Hradu Pocheho nominace nehodlá vzdát.

Těžko si totiž představit, že by Poche na hradní ceremoniál jen tak nedorazil. Že by Hamáček bez známky překvapení přijal pověření k řízení ministerstva zahraničí. Že by se celá nastoupená vládní suita zmateně nerozhlížela kolem sebe, co se to před jejíma očima odehrává za podivnou šarádu.

Babišova a Hamáčkova neochota přiznat, co se na Hradě ve skutečnosti událo, vypovídá o jejich politické krátkozrakosti. Ač se jim dnes může zdát mlčení, mlžení a zapírání vhodnou strategií, kterak se vyhnout nepříjemným otázkám, pravda je — stejně jako svého času lháře všech lhářů Michala Haška — dožene.

Nedůstojné vytáčky obou politiků se ovšem jeví jako prkotina ve srovnání s Hamáčkovým plánem, aby Poche — když už se nešťastnou shodou okolností nestal ministrem — do chodu Černínského paláce důrazně promlouval a řídil jej jaksi skrytě ze zadního sedadla coby politický tajemník.

Sociálně demokratický předák zřejmě ztratil veškerou soudnost a řekl si, že v zemi, kterou vede člověk podezřelý z rozkrádání evropských dotací, daňových úniků a ovlivňování svých médií, lze zahraniční politiku dělat jako vedlejšák na dohodu o provedení práce.

Pokus obejít systém vládnutí touhle kulišárnou svědčí o malé úctě k fungování státu i jeho institucím. Hamáček veden mylným přesvědčením, že sociální demokracii angažmá v Babišově kabinetu prospěje, a úpěnlivou snahou o urychlené vylodění se v ministerských funkcích poškozuje nejen vlastní stranu, ale i zemi jako celek.

Zpochybňováním a rozkolísáváním institucí v době, kdy politická divize Agrofertu čistí státní správu, obsazuje dozor nad veřejnoprávními médii a zasahuje do bezpečnostních složek, se Hamáček osvědčuje jako politický diletant, který nemá ani tušení, že demokratický stát se bez důvěryhodných institucí neobejde. Že instituce se nepřátelským výpadům samy o sobě neubrání. Že se pod tlakem hroutí rychleji, než by kdo očekával. A že — byť skomírající — sociální stát bude na řadě hned vzápětí.