„Ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl fajfku.“ Pamatujete nestárnoucí věty, které dobrému vojáku Švejkovi vložil do úst Jaroslav Hašek? „Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem!“

Jiří Paroubek se už už mohl stát kandidátem na senátora za ČSSD. Nebude jím. Kdysi v oranžovém dresu hrál první ligu v Praze, později na Ústecku. Potom sešel z očí, sešel z mysli. Kopal okresní přebor. Pak po něm zatoužili sociální demokraté ze středočeských Cerhenic. Marně. Kdysi Paroubkova domovská Praha 5, která se podle stanov musela vyjádřit, byla proti.

Naposledy byl viděn v Ostravě, kde mu senátní pěšinku umetala místní ČSSD. Pro byl i předseda Jan Hamáček. Ale celostátní předsednictvo řeklo „ne“. Podle čerstvých zpráv by Paroubek přesto v Ostravě zabojovat mohl jako nezávislý — a tamní sociální demokraté mu pomáhají shánět podpisy potřebné ke kandidatuře.

Co s tím? Plakat? Jásat? Paroubek by asi byl dobrý a aktivní senátor, kdyby se mu podařilo přesvědčit mé paličaté krajany, že není jen tak nějaká náplava. V lecčems by mohl pomoci i ČSSD. Přesto soudím, že dělá další ze svých chyb.

Ne že bych mu nepřál. Naopak se s ním klidně rozdělím o svoji suchou skývu, kdyby se rozhodl vydat mezi nás, komentátory. Ostatně sloupky pro Deník Referendum svého času psal. A dobře! Umí přemýšlet i skládat věty. Jako analytik politického dění by byl špičkový, žádný další trabant mezi politology (jak mne kdysi nazval). Jenže má stále tu potřebu můry obletující lampu vysoké politiky.

Nahoru jej kdysi vyšvihlo sebevědomí kombinované s talentem. Pražský komunální politik, který střídavě listuje klasickou literaturou a učebnicemi politologie, nejprve přijal nabídku Stanislava Grosse, aby se stal ministrem pro místní rozvoj, a po Grossově pádu měl coby místopředseda ČSSD odvahu chopit se kormidla. Nabídl image tvrdého levicového politika, programový tah a hlavně schopnost být všude, kam jen pohlédnete. Marketingovou důsledností byl jakýmsi předskokanem Andreje Babiše.

Paroubkovi nedělalo problém domlouvat se s podobně silnými hráči, ale ještě raději s nimi zápasil. Poznali to Mirek Topolánek, Václav Klaus i Miloš Zeman. Na koalici by se domluvil i s Kalouskovými lidovci, a ještě by do ní namočil KSČM. Obdivuhodná byla především šíře jeho politických aktivit, když stál — krátce, ale viditelně — v čele vlády (2005—2006).

Sehrál roli zastánce výrazné levicové politiky v ekonomické a sociální oblasti. Když bylo třeba, vybodl se na koaliční partnery z KDU-ČSL a US a obrátil se ve Sněmovně na komunisty. S maskou konzervativce nechal rozehnat CzechTek, s tváří liberála prosadil registrované partnerství pro osoby téhož pohlaví a omluvu německým antifašistům za hrubé zacházení po druhé světové válce. Odvaha mu nechyběla.

Jiří Paroubek má čich na témata a strategické uvažování. Jistě by mu to slušelo i v čele vojska. On to bohužel ví. Své přednosti dává na odiv takovým způsobem, že druhým skoro vyráží dech. Kdysi byl socialistou (v Československé straně socialistické), pak sociálním demokratem. Když po volbách v roce 2010 — v nichž těsně vyhrál, ale nebyl s to poskládat koalici — odešel z čela ČSSD a posléze i z partaje, našel si útočiště jako předseda strany LEV 21 — Národní socialisté.

Kdyby byl sociální demokrat, zůstane v ČSSD, přinejhorším se pokusí založit alternativní sociální demokracii. On ale klidně sběhl ke konkurenčnímu proudu. Je mu totiž jedno, jaký prapor třímá. Hlavně chce být „při tom“ a prosazovat své vize — v mnohém obecně prospěšné.

Jde však také o to, jak věci prosazujete, jakým stylem. Jste vnímavý, nebo neomalený? Jste lidový, nebo obcházíte v drahých šatech drahé restaurace? Přátelíte se spíš s intelektuály, dělnickými předáky, nebo kolotočáři?

Manýry, kterými Paroubek proslul, dráždily městské estéty i nižší vrstvy z periferie. První často nespravedlivě přehlíželi jeho úspěchy, druzí byli rádi, že se jich zastává aspoň někdo. Zda to bylo ale jen silou Paroubkovy osobnosti, že ČSSD s ním stoupala, ukázaly volby, v nichž si hrál na lva, leč dopadl jako jepice.

S ČSSD dosahoval svého času třiceti procent, protože dokázal rozpohybovat osvědčenou a spolehlivou značku. Později ale na ni dštil oheň a síru. Takový Václav Klaus nebo Mirek Topolánek také opustili ODS — ale nekandidovali pak proti ní. Pouze Miloš Zeman a Jiří Paroubek mají tu kuráž s ČSSD chvíli koketovat a chvíli jí mydlit shody.

Vedení sociální demokracie, které zařízlo Paroubkovy senátní ambice v oranžovém trikotu, označil za hvězdnou pěchotu. Milana Štěcha podezřívá, že jej kritizuje ze strachu, aby se nestal novým předsedou Senátu. Když dostal otázku, zda by doporučil ČSSD vstup do koalice s ANO, dřív než souhlasně odpověděl, nezapomněl předeslat, že pod jeho taktovkou by sociální demokraté neskončili na pouhých sedmi procentech. No nechtějte takového mazlíka!

Celebrit, které všude byly a všechno znají, je plný showbyznys. V politice to je slabší. Proto Paroubek budí pozornost i bez funkce. Ve slabém poli soupeřů může zazářit na podzim i na severu Moravy. Občané se tu a tam uchylují k jistotám, přestože jindy hlasují proti politice předchozího čtvrtstoletí.

Jiná věc je, co by jeden nezávislý senátor Paroubek zmohl. Aby byl pozván zpátky do ČSSD, nesměl by pohrdat kolegy za dveřmi, na které klepe. Třeba se cesty jeho a sociální demokracie ještě někdy protnou. V Lidovém domě musí tušit, že ani Jiří Paroubka by nešlo vydávat za jednu z nových tváří, které Jan Hamáček s Jiřím Zimolou slibují. Kdyby se s ním ale domluvili, že jim bude nezávazně radit v domácí i zahraniční politice, mohlo by jít o užitečný kompromis.