Že se éra Angely Merkelové jako kancléřky a předsedkyně CDU pomalu chýlí ke konci, bylo jasné už v letošním létě. Nedůstojné hašteření s ministrem vnitra a předsedou bavorské CSU Horstem Seehoferem o uprchlické kvóty, skutečnost, že se jí nepodařilo prosadit jí preferovaného kandidáta na předsedu CDU/CSU frakce v parlamentě a klesající sympatie voličů byly toho jasnými známkami.

Rozhodujícími, a i to bylo jasné, se pro její postavení měly stát teprve podzimní zemské volby v Bavorsku a Hesensku. A ty skončily, jak se také očekávalo, historickým debaklem jak pro CSU v Bavorsku, tak pro CDU v Hesensku. V Bavorsku ztratila CSU jedenáct procent voličů a přišla tak s 37,2 procenta o dosavadní absolutní většinu a v Hesensku tak tak obhájila s 27,5 procenta pokračování koalice se zelenými o jeden hlas. Katastrofou ovšem byly volby i pro sociální demokracii, která v Bavorsku nezískala ani deset procent, a v Hesensku, kde byla léta nejsilnější stranou, nedosáhla ani dvacetiprocentní hranice.

Největší volební úspěch ve své historii ale slavila v obou zemích strana zelených. V Bavorsku stanula se 17,5 procenta na druhém místě za CSU a v Hesensku s 19,6 procenta na třetím místě za SPD, když dosáhla jen o 0,3 procenta méně hlasů. Neočekáváný vzestup zelených je dán rozšířením jejich politického záběru o sociální politiku, novým stranickým vedením, které dovede oslovit, ale jistě i tím, že otázky udržitelného rozvoje se stávají vzhledem ke zřetelným úkazům proměny klimatu palčivě aktuálními a vědomí ohrožení roste.

Výsledky bavorských a hesenských voleb otevírají hned dvě otázky: Znamená posun ve voličských preferencích, že čas velkých lidových stran, jakými byly jak CSU/CDU, tak SPD, je u konce, a identifikace občanů s nimi klesá? Nebo, a to je otázka druhá, je to jen důsledek jejich politiky a toho, že je dnes především vykonavatelem vůle a potřeb velkých ekonomických hráčů a finančního kapitálu a nebyla dosud schopna udělat něco podstatného proti stále více se rozvírajícími nůžkami mezi chudými a bohatými?

A tak občanů, kteří považují současnou politiku za sociálně nespravedlivou, preferující bohaté a odírající obyčejné daňové poplatníky, přibývá každým dnem. Lépe se mimochodem nechovala ani kdysi dělnická strana, sociální demokracie. Právě za sociálně demokratického kancléře Gerharda Schrödera byl uzákoněn asociální Harz IV., který tvrdě postihl miliony nezaměstnaných, zatímco tatáž vláda zrušila daň z majetku (Vermögenssteuer).

To vedlo ke ztrátě důvěry v sociální demokracii, která trvá prakticky dodnes. A také vůči neoliberální ekonomice, jejímž důsledkem jsou mimo jiné miliony sociálně vyloučených, se SPD dodnes radikálně nevymezila. Úspěch strany zelených ovšem na druhé straně ukazuje, že možná právě ona by se spojením sociální a ekologické politiky mohla takovou novou lidovou stranou stát. To je ovšem jen smělá hypotéza.

Na katastrofální neúspěch CSU a CDU ve dvou posledních zemských volbách musela ovšem kancléřka nějakým způsobem reagovat. A tak hned v pondělí po volbách oznámila, že se na prosincovém sjezdu strany o místo předsedkyně strany ucházet nebude, kancléřkou ale až do konce volebního období v roce 2021 zůstane. Oznámila to svým obvyklým elegantním způsobem jako své svobodné rozhodnutí a zcela zamlčela, že tím fakticky jen předchází skutečnosti, že by v případě, že by na prosincovém sjezdu CDU znovu kandidovala, už zvolena nebyla. Jestli ovšem kancléřkou také zůstane, bude záležet na tom, koho v prosinci zvolí předsedou strany.

Politická bouře

Události posledních měsíců rozbouřily politický život v Německu a narušily dosavadní princip politiky Angely Merkelové: dál jako dosud a řešit pouze ty problémy, které jsou tak říkajíc na dosah, pokud už je nelze vysedět. Teď bude ale třeba řešit problém velmi základní, a to budoucí politické orientace země. A kterým směrem se v příštích letech Německá spolková republika vydá, bude záležet především na tom, jak v prosinci dopadne volba nového předsedy nebo předsedkyně CDU.

Boj o politickou orientaci strany se bude, pokud se nestane něco nepředvídatelného, s největší pravděpodobností odbývat mezi Annegret Kramp-Karrenbauerovou, bývalou ministerskou předsedkyní Sárska a teprve několik měsíců generální sekretářkou strany, a Friedrichem Merzem, který byl na začátku 21. století nastupující Merkelovou postupně z politiky vytlačen a jako advokát, poradce a předseda správních nebo dozorčích rad velkých podniků udělal se značným finančním výnosem kariéru v oblasti podnikání. Dnes je milionářem s vlastním letadlem.

Jak se ale ukázalo při jeho rychlém přihlášení se ke kandidatuře, své kontakty s politiky CDU celá ta léta pečlivě udržoval a dál rozvíjel, takže jeho kandidaturu podporuje především konzervativní a podnikatelské křídlo CDU, pro které byla politika Merkelové příliš sociálně demokratická. Friedrich Merz sám je přesvědčený neoliberál nikoli bez lehce nacionalistického zabarvení. Byl to on, kdo se v době své politické kariéry zásadně stavěl proti dvojímu občanství a přišel s pojmem takzvané Leitkultur, tedy hodnotové orientace spojující všechny Němce, která určuje jejich směřování jako společnosti — jakési všeněmectví.

Antievropský ovšem Merz nikdy nebyl. Vzhledem k tomu, že pozice předsedy strany je jen můstkem ke kandidatuře na křeslo kancléře, znamenalo by už jeho vítězství jako předsedy CDU celkem prudký obrat doprava se všemi neoliberálními hodnotami jako deregulace, privatizace, efektivita včetně představy o člověku jako individuu poplatnému jen sobě samému a vlastnímu vzestupu. V každém případě by už zvolení Friedricha Merze předsedou strany znamenalo zlom v politice Merkelové a značný obrat doprava.

Je ovšem otázka, do jaké míry bude pro členy CDU a německé občany atraktivní a akceptovatelná představa, že by se německým kancléřem eventuálně stal milionář s úzkými vazbami na finanční kapitál; k tomu dosavadní předseda v dozorčí radě největšího světového podniku pro investování Blackrock, který je právě vyšetřován pro komplikované daňové podvody „cum-EX“ v letech 2007 až 2011. Merz se ovšem předsedou dozorčí rady stal až o pět let později v roce 2016.

Střední cestou

Kandidátka Annegret Kramp-Karrenbauerová by naproti tomu reprezentovala CDU především jako stranu středu, která pod svou střechou spojuje různé proudy, které ale mohou politiku v diskusi vytvářet společně. Co je na Kramp-Karrenbauerové sympatické a v čem se podstatně liší od Angely Merkelové, je její jasná, nevyhýbavá, a přitom uvážlivá a neeliptická řeč, která jasně definuje problémy. Uvědomuje si také, že „sociální vylučování je třaskavinou, která nás nemůže nechávat v klidu“. Na rozdíl od Friedricha Merze nemluví výlučně v první osobě jednotného čísla, ale často používá slova my a obrací pozornost k obyčejným členům strany a nutnosti vytvářet politiku strany zdola.

Po svém zvolení generální sekretářkou se Kramp-Karrenbauerová vydala na cestu ke stranickým organizacím v zemi, kde především poslouchala, jaké problémy, otázky a potřeby zde lidé mají, a tím si získala značné sympatie. Její politika by znamenala kontinuitu na nové úrovni. Jejím handicapem v soutěži o předsednictví ve straně se ovšem může stát, že bývá často spojována s kancléřkou a její politikou.

V prvním projevu Kramp-Karrenbauerové po ohlášení kandidatury bylo zajímavé i to, že nechce s druhými kandidáty vést boj. Jestli se předsedkyní strany stane, zapojí je do politické práce a bude s nimi spolupracovat. Kdyby SPD měla dnes alespoň takového, nebo ještě lepšího představitele či představitelku, byla by to šance do budoucna.

Jako třetí kandidát pro úřad předsedy strany se přihlásil poměrně mladý a také spíš konzervativní politik Jens Spahn, jehož šance jsou vůči dvěma tak výrazným kandidátům, jak se rychle ukázalo, poměrně malé.

Německou spolkovou republiku tedy čekají měsíce po dlouhé době oživené politické diskuse, kdy pomalu přestává platit, že politika Angely Merkelové je bez alternativ. Lze jen doufat, že živá diskuse a politické oživení v zemi podpoří síly demokracie, která se dosud ukázala jako dostatečně silná, aby čelila pravicovým extremistům často s neonacistickým zabarvením a nebezpečně národovecké politice alternativních faktů AfD, jejíž postoje a argumentace upomínají na českou SPD.