Než jsem letos dorazil na královehradeckou Střelnici, stihl jsem se zmýlit minimálně ve třech věcech. Čekal jsem, že projev prezidenta Zemana zastíní sjezd ČSSD a naruší jeho vyznění. Soudil jsem, že nové stanovy neprojdou, poněvadž bude delegátům vadit, že nebyly důkladně prodiskutovány „dole“, a o změnách se rozhoduje v jednom balíku. No a konečně jsem nevěřil, že se atmosféra od té loňské, dusné a pohřební zároveň, někam výrazněji posune.

Teď si musím sypat hlavu popelem. Sociální demokraté projevili vůli něco se sebou udělat. Poslechli si Jaroslava Foldynu brojícího proti vstřícnosti vůči menšinám a tvrdícího, že pro běžného heterosexuálního zaměstnance partaj nic nedělá, ale potom zvolili do vedení Janu Maláčovou, Michala Šmardu, Tomáše Petříčka a Ondřeje Veselého.

Maláčová je spoluzakladatelkou Oranžového klubu. Ještě intenzivněji než genderových témat se ale chytila rodinné politiky (včetně zvyšování rodičovské, zálohovaného výživného či sdíleného pracovního místa), nastolení spravedlivých důchodů či rušení karenční doby. Prosazuje také uzákonění dostupného bydlení.

Šmarda se zkušeností starosty Nového Města na Moravě varoval před kopáním příkopů mezi „pražskou kavárnou“ a „vesnickou hospodou“. Připomněl, jak je důležité nacházet partnery v občanské společnosti, a výslovně zmínil ekologické spolky. Poslední volby vyhrál s kandidátní listinou sestavenou s nezávislými osobnostmi. Aby prosadil to, na čem mu záleží, klidně upozadil i značku ČSSD.

Petříček na rozdíl od Foldyny nevyje s nočními vlky a trvá na proevropském kurzu. Šel by až ke společné energetické politice, což představuje i protiváhu k české atomové lobby. K migraci se vyjadřuje z podstatně internacionalističtějších pozic než zbytek vlády. Už před více než patnácti lety, když se začal motat kolem politiky, vyznával levicově liberální hodnoty.

Veselý je vnímaný jako písecký srdcař a poslanec, který není z těch, co přirostli zadkem ke své židli. Známý je též jeho střet s Jiřím Zimolou na jihu Čech.