Setkání Babiše a Trumpa neučinilo ani jednoho z nich lepším
Jakub PatočkaČeská média v pokrývání Babišovy cesty do USA nechala stranou to nejpodstatnější: na jakém politickém základě stojí shoda obou politiků. Je to základ, který nás táhne mimo Evropskou unii k nacionálnímu autoritářství.
Směs plytkosti a pompéznosti, s níž česká média až na řídké výjimky pokrývala návštěvu českého premiéra u amerického prezidenta, i po týdnu fascinuje jako kuchařské umění Aleny Schillerové. Prakticky nic z toho, co bylo napsáno, nemířilo k podstatě věci.
Přitom k tomu, aby jeden neutržil ostudu, stačilo více méně držet pozici agentury Associated Press, která setkání obou skandály obtěžkaných politiků shrnula pod titulkem Trump a český ministerský předseda Babiš mají mnoho společného. Základní tezi pak zpráva rozváděla vcelku střízlivě poukazy na jejich sdílené problémy se zákonem, sociální status bohatých byznysmenů, kteří se do politické funkce dostali populistickou kampaní, a poukázala rovněž na jejich shodně nevraživý postoj k uprchlíkům. Agenturní zprávička AP byla jediným textem, který k nicotné epizodě v Bílém domě zveřejnil deník New York Times: All the News That's Fit to Print.
Babiš i Trump provádějí Putinovu a Si Ťin-pchingovu politiku k EU
Asi nejtragikomičtější aspekt českého psaní o Babišově epizodě v Bílém domě spočíval v argumentu, že ať si je Babiš, jaký chce, svou návštěvou u Trumpa nás aspoň přibližuje Západu. V této pozici se shodly obě vlajkové lodě českého liberálního mainstreamu Deník N a Respekt, ale papouškovali ji i mnozí další, bohužel včetně veřejnoprávních médií.
Je to pozice, která vychází buď z nepochopení toho, co politicky znamená pojem „Západ“, anebo z nepochopení toho, kým jsou v politice Babiš a Trump. Těžko říct, která z obou variant je horší.
Donald Trump soupeří s Georgem W. Bushem o neblahý primát suverénně nejhoršího prezidenta v moderních dějinách Spojených států. Na rozdíl od Bushe juniora Trump zatím nemá na svědomí přímo válečné zločiny, přinejmenším ne rozsahu, jakým byla ilegální válka proti Iráku. Ale jinak v daném srovnání ve prospěch obhroublého monstra, jehož éru v Bílém domě dějiny zhodnotí jako jedno z nejtemnějších období od vzniku USA, nehovoří už vůbec nic. Zlatý Reagan.
Trump okázale dává najevo, že jsou mu ve světě blízcí vyznavači autoritářské politiky silné ruky, otevřeně povzbuzuje ty nejhorší elementy světové politiky od Bolsonara až po bin Salmána, zato podkopává tradiční spolupráci s liberálními evropskými mocnostmi, šlape po jedné z definičních vlastností Spojených států, jíž je laskavá vstřícnost k běžencům, ve vnitřní politice podporuje nejodpornější rasistické, homofobní, protiobčanské elementy. Systematicky útočí na svobodný tisk.
Jeho nevyčerpatelné buranství by bylo zejména směšné, kdyby nadávalo příklad podobným týpkům po celém světě, včetně těch obou našich. Je skandálním selháním českých médií, projevem jejich zoufalé provinčnosti, pokud o Donaldu Trumpovi mluví především jako o nositeli určité funkce, a nikoli jako o muži, který ji naplňuje způsobem poprávu vzbouzejícím hluboké opovržení.
Z hlediska českého státního zájmu je tu ovšem ještě jedna podstatná shoda mezi Trumpem a Babišem, kterou česká média oslepená září reflektorů v Bílém domě blahosklonně přehlédla. Neměnným základem americké politiky po druhé světové války byla péče o spojenectví s Evropou, tak zvaný Atlantismus. Není to koncepce bez problémů. A historicky mívala své odpůrce zprava (de Gaulle) i zleva (Palme) zejména v Evropě.
V americké politice ho podstatněji narušil až George W. Bush snahou rozdělovat Evropu na „dobrou novou“, která podporovala jeho kriminální plán vtrhnout na základě vylhaných záminek do Iráku, a „špatnou starou“ (Francie, Německo a spol.), která se mu v tom z nejlepších důvodů snažila zabránit. Teprve Trump se ovšem Atlantismus pokouší se vším všudy pohřbít.
Po Trumpově zvolení prezidentem vystoupila Angela Merkelová s jedním ze svých životních projevů, byť byl velmi stručný a lakonický. „Spojené státy jsou starou a úctyhodnou demokracií... My Němci nemáme s žádnou zemí mimo EU hlubší vztahy nežli s USA... Německo s Amerikou spojují hodnoty. Demokracie, svoboda, úcta k právům a důstojnosti každého člověka bez ohledu na jeho původ, barvu kůže, náboženství, pohlaví, sexuální orientaci či politické preference. Na základě těchto hodnot nabízím prezidentu Spojených států Donaldu Trumpovi úzkou spolupráci,“ řekla tehdy mimo jiné.
Trumpovi to muselo znít jako mene tekel. Ať už v přímé dohodě s Vladimirem Vladimirovičem Putinem, který mu pomohl vyhrát volby, anebo o své vlastní pokřivené vůli začal ve vztahu k Evropě provádět politiku, která je přesným odrazem zdejších ruských a čínských zájmů. Ty spočívají ve snaze Evropskou unii vnitřně oslabit, zpomalit její integraci a najít si v některých snáze korumpovatelných zemích spojence pro uskutečňování svých partikulárních zájmů.
Země visegrádské čtyřky si dávno v celém světě vysloužily pověst tohoto snadno úplatného a proti faktickým evropským zájmům lehce mobilizovatelného ostrova negativní deviace. Proto tu Rusko a Čína sponzorují všemožná média a instituce, které šturmují proti Evropské unii na základě tmářských předsudků. A je evidentní, že Trump se rozhodl hrát vůči Evropě s naší trapnou účastí podobnou hru.
Je přitom úplně jedno, zda pracují Trump a Babiš pro ruské zájmy v Evropě vědomě a pro čínské bezděčně, případně naopak, anebo v jakékoli jiné libovolné kombinaci obou možností. V realitě by po nich zkrátka Putin se Si Ťin-pchingem těžko mohli žádat víc.
Donald Trump namísto atlantické aliance hlásící se k hodnotám, o nichž mluvila Angela Merkelová, buduje alianci nacionálních autoritářů, kteří pevně a často s bezohlednou brutalitou drží moc ve své společnosti — a představují tak pro něj spolehlivé politicko-obchodní partnery k jednání. Erdogan, bin Salmán, Netanjahu, Orbán, Bolsonaro, Duterte, Putin a také Babiš... to jsou lidé, s nimiž si Trump rozumí — na základě „sdílených hodnot“ — mnohem lépe než s Angelou Merkelovou.
Sdílené hodnoty Babiše a Trumpa versus český státní zájem
O čem na základě těchto společně „sdílených hodnot“ mohli Babiš s Trumpem ve skutečnosti jednat, se lze jen dohadovat, stejně tak jako o tom, k čemu sloužila Babišova prapodivná návštěva v CIA. Chtělo by se utrousit, že si tam byl možná povyměňovat osobní zkušenosti. Že dal Babiš Trumpovi pistoli s vrytým Masarykovým prezidentským krédem na hlavni, je jen zvlášť obludným estetickým vyjádřením podstaty sdílených hodnot obou ponurých postav.
Každopádně shodných zájmů Babiše a Trumpa u nás lze vidět mnoho: od projektu výstavby další jaderné elektrárny, nekonečně absurdního bez ohledu na to, kdo by jej měl realizovat, přes bezpečnostní systémy, které mohou usnadňovat kontrolu občanské společnosti či s tím úzce související zvyšování výdajů na nesmyslné nákupy amerických zbraní, až po spolupráci při oslabování Evropské unie. Nic z toho ovšem není reálným českým státní zájmem, ba právě naopak vše míří proti nim jako luger ráže devět milimetrů.
Jestliže se totiž oslabená a vnitřně rozdělená Evropská unie stala státním zájmem americké politiky v Trumpově pojetí, pak naším státním zájmem je, aby Donald Trump co nejdříve opustil Bílý dům. Impeachment se asi už bohužel nestihne a těžko bychom k němu měli jak přispět, i když důvody k němu jsou pádné. Ale se zatajeným dechem a stisknutými palci sledujme primárky u Demokratů; výsledek prezidentských voleb v USA bude totiž i pro nás dlouhodobě důležitější než jakékoli volby domácí.
A pak tu samozřejmě především trvá náš nemalý domácí úkol: zbavit se — v zájmu české společnosti a jejího místa v rodině evropských demokracií — Babiše. Nemilý poznatek z truchlivé epizody v Bílém domě je ten, že v daném ohledu bohužel může být často jen malý spoleh na česká liberální média, a to včetně veřejnoprávních. Mnoho se mluví o tom, že se je Andrej Babiš pokusí ovládnout. Proč by to ale dělal, když už dnes věnují řádově větší a devótní pozornost setkání dvou kriminálníků, nežli vyšetřování jejich zločinů?
Víme, že jsou v České televizi odvážní a za svou odvahu obdiv zasluhující reportéři, ale tón média tohoto typu určuje zpravodajství. To mělo být řádově střízlivější i kritičtější.
Ale kvůli dvěma věcem stála Babišova návštěva Washingtonu snad přece jen zato. Bude se vzpomínat na to, jak jej prohodil košem Tomáš Satoranský. Právě podobné příklady vzorových osobností dávají společnosti naději, že by se ještě mohla včas probrat. A pak nevzpomínám si, kdy naposledy někdo zpíval českou hymnu takhle krásně, aby to potěšilo srdce každého vlastence:
Určitě jeden z mála, na kterého slova by možná dal.....bych ve své naivitě dodal.
Obecně je možno nějaký výkon, konkrétně v premiérském křesle, posuzovat vlastními ideály, výkonem již bývalých předsedů vlády i jiných úřadujících politiků a také předchozím působením posuzovaného.
Z prvního porovnání vychází Andrej Babiš velmi špatně. Měl bych však podotknout, že mým představám, zvláště v jejich nikoli minimalistické podobě, mohou správci existujících států a pořádků stěží politicky vyhovět. Ve srovnání s jinými čelnými představiteli ČR si už u mne vede Andrej Babiš lépe. Ve srovnání s prezidentem Zemanem třeba. Rovněž mi přijde úspěšnější a přijatelnější než byl jako předseda vlády Petr Nečas. Nemám krátkou paměť a současného premiéra (i ANO) nepřeznačím pro výše uvedené pro sebe za volitelného. Myslím, že některé základní předpoklady k tomu chybí a chybět nepřestanou. Nicméně musím konstatovat, že zatím A. Babiš "nepotvrdil" větší část mých obav, které jsem si s jeho nástupem spojoval. Ukazuje se, že jde o člověka, který udělá nad míru proto, aby se dostal tam, kam chce, zde však už jeho další činnost směřuje k celkem standardní středoevropské politice, jež nejde proti tradičně pojímaným národním politickým zájmům. Jeho populismus není extrémní. Není to mnoho, ale aspoň to.
Člověk by neměl být (natolik) předpojatý, aby si nebyl schopen něco takového jako já zde přiznat. Zároveň by ovšem neměl pustit ze zřetele sledování každé šance na zlepšení někdy v budoucnu.
Které jsem si schovával vlastně až pro dobu, kdy Babiš tak či onak skončí ve své premiérské funkci, a bude na čase celkově shrnout a zhodnotit jeho působení v české politice.
Přes všechny animozity, které vůči němu pociťuje jak část levice, tak ale i část pravice, v rámci střízlivého objektivního pohledu není možné jinak nežli konstatovat: Babiš nebyl (není) nikterak špatný premiér.
Za prvé: ani česká ekonomika, ani český stát, ani celý český správní aparát a pořádek se pod jeho vedením nikterak nezhroutily. Ekonomika šlape nad očekávání dobře, výběr daní se daří, stát funguje standardním způsobem.
A co více: Babiš se dokonce nijakým způsobem neprojevil jako vyhraněně asociální kapitalista. Což se od něj - buďme upřímní - na levici dost očekávalo.
Samozřejmě ne že by byl nějakým vysloveným dobromilem či ochráncem chudých; ale jeho sociální politika se opět pohybuje v mezích evropského standardu, a někdy jde dost možná i nad něj. A není proto nijak překvapivé, že tvrdá pravice ho považuje za maskovaného levičáka.
Babiš jako oligarcha: to je samozřejmě značně problematický moment, tady a právě tady značně vybočuje z těch evropských norem a standardů.
Ale na straně druhé je nutno položit otázku: je možno toto počínání mít Babišovi opravdu za zlé? Přece každý člověk se zcela přirozeně snaží využít všech možností které mu poskytují okolnosti; no a Babiš tedy využívá možností, které mu poskytuje český právní řád. A které mu poskytuje česká politická (ne)kultura.
Není ovšem nijak zavrženíhodné (tím méně zakázané), aby ten, kdo prokázal schopnosti úspěšného manažera, vstoupil do politiky, a své organizační schopnosti využil i tam. Když mu český právní řád umožňuje ten konflikt zájmů "vyřešit" ryze formálním vzdáním se svého ekonomického impéria, a tedy své ekonomické moci - tak proč by toho nevyužil?
Když je zcela přípustné soukromé vlastnictví veřejných médií - tak proč by si Babiš nepořídil i tato média?...
A přitom: on sám to všechno snad opravdu vůbec nemyslí zle. On je podle všeho opravdu plně přesvědčen o tom, že pro stát dělá to nejlepší, co je jenom v jeho silách; a že je velice nespravedlivé, když mu někdo stále dokola předhazuje takové "prkotiny", jako je třeba Čapí hnízdo.
Takže ještě jednou: všeho všudy je Babiš docela standardním evropským politikem, v každém případě nikoli nějak zásadně horším nežli mnoho jiných. (Osobně by pro mě byl Babiš jako předseda vlády stále ještě mnohem přijatelnější, nežli svého času bavorský Franz Josef Strauss; to byl skutečný autokrat, ne náhodou se mu ironicky přezdívalo "Landesfürst", zemský kníže.) Pokud na Babišovi opravdu něco vybočuje z těchto standardních mezí, pak je to způsobeno, či přinejmenším umožněno v mnohém stále ještě nestandardním nastavením české politiky samotné.
Ten důvod proč se část levice natolik úporně zastřeluje právě na Babiše, je možno hledat především v tom, že Babiš dokonale splňuje roli symbolu. Velkokapitalista, oligarcha, s pochybnou politickou (mravní) minulostí, manipulátor veřejným míněním. V politice je takovýchto symbolik zapotřebí, a tak radikální levice po tomto symbolu velice vděčně sahá.
Téměř by se dalo říci: kdyby nebylo Babiše, levice (radikální) by si ho musela vytvořit.
Andrej Babiš získával rozhodující politické body tím, že se distancoval od politiky a politiků, že nabízel místo programu práci. Přes všechny rozdíly se neubráníme evokace "nepolitické politiky" Václava Havla. Havel ji nezmiňoval v souvislosti se sebou a svými plány, nýbrž obecně. ODS tehdy celkem snadno představu coby "svatouškovství" odmítla a lidem nabídla politiku v podobě stranictví. Těžce ji však zatěžovala ideologií a neodolala pokušení nechat ji ve službě celkem úzké vrstvy, která v ekonomickém příšeří dosáhla nejvýše.
Babiš začal usilovat o moc ve chvíli, kdy se pravice těžce zdiskreditovala a lidé měli ideologizování právě tak dost. Domníval jsem se proto, že jde zřejmě o projekt na záchranu pravicové politiky, resp. nabídku těm, kdo z ní (navzdory její bídě) profitovali, aby hlasovali pro udržovací program. Zhrzená pravice však Babiše odmítla a ANO opanovalo politický střed. Podobně jako OH se označovalo, málo oprávněně ovšem, za hnutí, a nikomu to nyní nepřekáželo.
Dnes se ovšem ukazuje, že Andrej Babiš politik je. A lidem to pomalu přestává vadit. Ba dokonce právě naopak. Poté, co se stal premiérem, oprašuje Babiš politiku, to, čím je, třeba i ve vztahu vůči prezidentu Zemanovi. Sleduje určité své cíle a priority, nicméně činí tak neideologicky, efektivně a pružně.
Ovšem to vše v době kdy vědeckotechnický pokrok se stále rychleji vzdaluje stagnujícímu poznávání lidské mentální kondice.
Z hlediska vyšegrádského pojetí neoliberalismu bych si také nestěžoval ....bych dodal.
To je sice v této bezprostřední rovině pravda; sice se nedá plným právem říci, že by Babiš svou "oligarchostí" v ČR závažně potlačoval demokracii; ale přinejmenším latentně tu to nebezpečí samozřejmě existuje. A je nemalou otázkou, jaký by byl reálný stav demokracie v zemi, kdyby proti Babišovi právě v tomto směru neexistoval tak velký (někdy a přímo fundamentalistický) odpor. Že Babiš sám nemá žádných velkých skrupulí svého postavení a svých mocenských možností využívat i pro své politické cíle, to je nezpochybnitelně zřejmé přinejmenším od té doby, co se dostaly jisté odposlechy na světlo boží.
Takže ten odpor proti Babišovi a možnému dalšímu nárůstu jeho osobní moci má dozajista své zcela reálné oprávnění.
Na straně druhé musím opět jednou vzpomenout na Aristotela. Podle jehož soudu tím relativně nejlepším státním uspořádáním (pokud tedy necháme stranou úvahy o možném opravdu dobrém, ideálním státu) je kombinace prvků demokratických a oligarchických! (S mírnou převahou těch prvků demokratických.)
V dnešních dobách (kdy se demokracie zdá být principem absolutně nezpochybnitelným, až přímo posvátným) se takovýto model zdá být beznadějně zastaralým, majícím platnost snad někdy pro ty dávné doby starověku; nicméně docházím stále více k názoru, že právě tento Aristotelův model byl opravdu geniálně jasnozřivý.
Především si uvědomme: my ani dnes v žádné "čisté" demokracii ani zdaleka nežijeme. To jenom státní propaganda nás v této víře znovu a znovu utvrzuje. Už jenom když se podíváme na parlament, tedy na - alespoň formálně - nejvyšší orgán státní moci, a tedy na institut ve své sebedefinici ryze a absolutně demokratický: co s nám tu objeví při bližším pohledu?
Tento demokratický parlament by měl reprezentovat démos - lid. Jenže, co se stane vždy vzápětí po proběhlých volbách? Tento démos-parlament se okamžitě rozpadne do různých frakcí, z nichž každá sleduje v prvé řadě s v é v l a s t n í zájmy. Každá z nich tedy usiluje v prvé řadě o svou vlastní - tedy s k u p i n o v o u - moc.
A připomeňme si ještě, že původní význam slova "oligarchie" není "vláda bohatých" (kterýžto význam má obecně dnes), nýbrž docela prostě "vláda některých", případně "vláda nemnohých".
A jedna z těch frakcí v parlamentě (tedy ti "někteří") pak skutečně získá i tu vládní moc. Vzniká tu tedy zcela objektivně, a to ryze demokratickou cestou, oligarchie - vláda některých!
Samozřejmě, tato vládnoucí skupina nemůže svou moc vykonávat zcela autoritativně; ale to také nijak nepatří k definici pojmu "oligarchie". Oligarchie znamená prostě to, že určitá skupina může - prostřednictvím vládní moci - preferovat vlastní zájmy na úkor zájmů lidu jakožto celku.
A takovýchto případů a příkladů faktické oligarchie je možno v té naší "demokracii" nalézt celou řadu, kdy ty či ony zájmové, mocenské, ekonomicky silné skupiny svou faktickou mocí prosazují své zájmy proti zájmům celku.
My tady tedy f a k t i c k y už dávno máme ten Aristotelův model kombinace prvků demokracie a oligarchie; a to nejzajímavější na tom je, že ono to takto opravdu nakonec docela dobře funguje! Znovu a znovu se potvrzuje, jak naprosto přesný odhad měl tento velký antický myslitel, když pociťoval (téměř) stejně velkou nedůvěru jak vůči čisté (nekontrolované, nelimitované) oligarchii, tak ale stejně tak i vůči (taktéž nelimitované, jenom svým emocím a vášním propadající) "totální" demokracii.
Fundamentalističtí vyznavači té "čisté" demokracie si totiž nikdy nedokáží (či spíše: nechtějí) uvědomit a přiznat, jak naprosto labilní, neřkuli přímo chaotická by byla taková "čistá" demokracie. Nechtějí si přiznat, jak velice snadno ten - v demokracii natolik glorifikovaný - lid propadá populismu všeho druhu. A to leckdy i populismu toho nejhrubšího ražení (jak je možno pozorovat například na postoji českého národa k imigrantům).
Zatímco oligarchie má - a to sice p r á v ě pro její spojení s ekonomickou a jinou mocí - v prvé řadě zájem na pořádku, na řádném, organizovaném, všech otřesů prostém fungování státního aparátu, respektive celé společnosti. (A není nijak bez zajímavosti: například v Německu je to právě tamější - průmyslová - oligarchie, která v té otázce migrace splňuje nakonec vysoce p o z i t i v n í roli; prostě z toho čistě pragmatického důvodu, protože potřebuje nové pracovní síly pro svou produkci!)
Takže tedy: přestaňme si konečně namlouvat, že prý žijeme v nějaké "čisté" demokracii. Žijeme přesně v tom modelu kombinované demokracie a oligarchie, který jako relativně nejlépe funkční předpověděl už Aristoteles. V tomto ohledu není přítomnost a činnost nějakého českého Babiše nijakým excesem; poněkud ze standardního rámce padá jenom jeho až přílišně nápadná blízkost mezi mocí politickou a mocí ekonomickou.
Pokud bychom ovšem tento model kombinované demokracie a oligarchie chtěli přece jenom odmítnout jako vposledku nemravný, a pokud bychom se přece jenom chtěli pokusit o stát opravdu a bezezbytku dobrý - pak bychom se ovšem (opět jednou) ocitli před problémem, který nedokázal vyřešit ani velký Aristoteles: totiž jak uskutečnit tuto "ideu dobra", aniž bychom museli opět zavést systém totalitního dohledu nad každým jednotlivým občanem.
Uprostřed tohoto pole se nachází střed, který formuluje ideály politiky kompromisu mezi protiklady obou táborů.
Jen ta schopnost zájmu o silný střed zaručující demokratický standard je mezi všemi tábory je jaksi zamlžená konzumním opojením ....bych si posteskl.
Aristoteles mohl tento svůj model formulovat v podmínkách kvetoucí antické kultury, kde přece jenom byla přítomna určitá etika, kde obecný život přece jenom nebyl tak zcela zkomercializován, kde ve státě/obci přece jenom ještě vládly určité hodnoty. Zatímco za dnešních podmínek všeobecné komercializace a konzumerismu se celý tento model posouvá někam dost jinam, ze státně politického systému zabezpečujícího stabilitu antické obce ctnosti se přeměňuje ve fíkový list pro společnost občanských nectností, dalo by se značným právem říci.