Politika Donalda Trumpa vůči Venezuele může na první pohled působit nezvykle. Zatímco v jiných regionech lidská práva z americké agendy zcela zmizela a důraz je kladen na osobní vztahy s autoritářskými vůdci včetně lídrů tak brutálních režimů, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie, v případě venezuelského prezidenta Nicoláse Madura hovoří Trump opakovaně o nutnosti „tyranova“ odchodu. Podobně zarážející je i nově nalezený důraz na humanitární pomoc krizí postižené Venezuely, když se přitom Trump za svůj mandát opakovaně zasazoval o snižování americké zahraniční pomoci.

Zmatení mohou koneckonců pociťovat i ti, kteří Donalda Trumpa podporovali v očekávání konce intervencionistické politiky, již během kampaně i po jejím skončení tak vášnivě vyčítal svým oponentům. Americký prezident se sice stahuje ze Sýrie, kde nechal volné pole Turecku, a hovoří o konci americké mise v Afghánistánu. V případě Venezuely ale všemi nevojenskými prostředky tlačí na změnu režimu a opakovaně nevyloučil ani ozbrojenou intervenci za účelem Madurova svržení.

Jak si tento zdánlivý rozpor vysvětlit?

Jestřábi v čele

Nejprve je třeba zdůraznit, že Trumpova zahraniční politika nikdy nebyla konsistentně izolacionistická. Avizované stahování se ze zahraničí od počátku provázela nekritická podpora saúdské expanze v Jemenu a nekompromisní postup vůči Íránu vycházející z úzkých vazeb na saúdskoarabskou vládnoucí rodinu, především pak na korunního prince Muhammada bin Salmána, jemuž byl americký prezident ochoten odpustit i úkladnou vraždu.

Trump si na klíčové posty pro určování zahraniční politiky země nezvolil republikánské zastánce americké izolace, jako je senátor Rand Paul, naopak do nich najmenoval nejostřejší stranické jestřáby, od ministra zahraničí Mikea Pompea, až po národně bezpečnostního poradce Johna Boltona, který v minulosti obhajoval vojenský zásah v Íránu nebo v Severní Koreji a podporoval intervence v Iráku i v Libyi. V obou těchto případech byl mimochodem v přímém rozporu s deklarovanými postoji samotného Trumpa.

Preference pro jestřáby není nikde patrnější než právě ve vztahu k Venezuele, kde americkou politiku vedle Boltona a Pompea formuluje především senátor Marco Rubio a „zvláštní zmocněnec pro Venezuelu“ Elliot Abrams. Rubio je syn kubánských uprchlíků a neváhal na sociálních sítích hrozit Madurovi stejným osudem, jaký potkal Muamara Kaddáfího. Abrams pak zosobňuje to nejhorší z období, kdy byla Latinská Amerika „zadním dvorkem" Spojených států a za svého předchozího působení za vlád Reagana a mladšího Bushe se podílel na podpoře nikaragujských contras, za genocidu odsouzeného guatemalského diktátora Efraína Riose Montta či pokusu o puč v samotné Venezuele v roce 2002.

Pro osoby typu Abramse nebo Boltona, který se hrdě hlásí k Monroeově doktríně a označuje obě Ameriky za „naši hemisféru", je svržení venezuelského prezidenta (a potažmo dalších vůči USA nepřátelsky naladěných režimů) v podstatě ideologická záležitost vycházející z jejich neokonzervativního přesvědčení.

To ale neplatí o Trumpovi samotném, který žádnou jasně definovanou ideologii nemá a zpočátku nechoval k Madurovi stejně jako k dalším „silným mužům" na mezinárodní scéně pražádnou zášť - ostatně venezuelský prezident mu přispěl na inaugurační ceremoniál půl milionem dolarů prostřednictvím americké odnože státní ropné společnosti. Venezuela se ovšem pro Trumpa stala vítaným nástrojem před volbami příští rok, kdy bude rekordně nepopulární prezident znovu obhajovat post hlavy státu proti některému z demokratických soupeřů.

Floridský klíč

První klíčové slovo zní „Florida“. Ta má se svými dvaceti miliony obyvatel třetí nejvyšší počet prezidentských volitelů (29) ve Spojených státech a jde tak zdaleka o nejvýznamnější „swing state“, tedy stát bez jasných politických preferencí, který může stejně dobře zvolit demokraty jako republikány.

V případě Floridy je bez přehánění možné mluvit o tradici nejtěsnějšího možného rozhodování — stačí vzpomenout dramatické přepočítávání hlasů z roku 2000 nebo podobný proces loni na podzim v midtermech a guvernérských volbách. Také v posledních prezidentských volbách před třemi lety zvítězil Donald Trump na Floridě o pouhá 1,2 % hlasů.

Volby na Floridě může za takové situace rozhodnout poměrně úzká volební skupina, jako jsou právě Venezuelané. Těch je v tomto státu asi sto tisíc — tedy největší koncentrace na území USA — a část z nich je mimořádně politicky aktivní v odporu proti Madurovi. Předpokládá se, že podobné postoje zaujímá podstatně větší (zhruba tří set tisícová) kolumbijská komunita a ostrá politika vůči Venezuele je blízká také Kubáncům, kterých je ve státu přes jeden a půl milionu, a kteří vidí paralely mezi vývojem na Kubě a ve Venezuele a upozorňují na kubánské vojenské angažmá v zemi.

Kubáncům se Trump pokouší přiblížit i tvrdším postupem vůči jejich zemi původu, kdy postupně rozkládá částečnou normalizaci nastoupenou jeho předchůdcem Barackem Obamou a naopak zpřísňuje vůči komunistickému režimu sankce. K poslednímu takovému zpřísnění došlo právě s odkazem na aktivity ve Venezuele koncem minulého týdne.