Politika Donalda Trumpa vůči Venezuele může na první pohled působit nezvykle. Zatímco v jiných regionech lidská práva z americké agendy zcela zmizela a důraz je kladen na osobní vztahy s autoritářskými vůdci včetně lídrů tak brutálních režimů, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie, v případě venezuelského prezidenta Nicoláse Madura hovoří Trump opakovaně o nutnosti „tyranova“ odchodu. Podobně zarážející je i nově nalezený důraz na humanitární pomoc krizí postižené Venezuely, když se přitom Trump za svůj mandát opakovaně zasazoval o snižování americké zahraniční pomoci.

Zmatení mohou koneckonců pociťovat i ti, kteří Donalda Trumpa podporovali v očekávání konce intervencionistické politiky, již během kampaně i po jejím skončení tak vášnivě vyčítal svým oponentům. Americký prezident se sice stahuje ze Sýrie, kde nechal volné pole Turecku, a hovoří o konci americké mise v Afghánistánu. V případě Venezuely ale všemi nevojenskými prostředky tlačí na změnu režimu a opakovaně nevyloučil ani ozbrojenou intervenci za účelem Madurova svržení.

Jak si tento zdánlivý rozpor vysvětlit?

Jestřábi v čele

Nejprve je třeba zdůraznit, že Trumpova zahraniční politika nikdy nebyla konsistentně izolacionistická. Avizované stahování se ze zahraničí od počátku provázela nekritická podpora saúdské expanze v Jemenu a nekompromisní postup vůči Íránu vycházející z úzkých vazeb na saúdskoarabskou vládnoucí rodinu, především pak na korunního prince Muhammada bin Salmána, jemuž byl americký prezident ochoten odpustit i úkladnou vraždu.

Trump si na klíčové posty pro určování zahraniční politiky země nezvolil republikánské zastánce americké izolace, jako je senátor Rand Paul, naopak do nich najmenoval nejostřejší stranické jestřáby, od ministra zahraničí Mikea Pompea, až po národně bezpečnostního poradce Johna Boltona, který v minulosti obhajoval vojenský zásah v Íránu nebo v Severní Koreji a podporoval intervence v Iráku i v Libyi. V obou těchto případech byl mimochodem v přímém rozporu s deklarovanými postoji samotného Trumpa.