Který člověk se dnes v České republice nechává inspirovat italským komunistou Antoniem Gramscim? Antikomunistický Člověk v tísni. Vždyť jak hodnotit způsoby vedení kampaně Proti ztrátě paměti této lidsko-právní organizace, o níž nás před časem informovala nepřehlédnutelná reklamní kampaň? Tedy přesněji, jak hodnotit promyšlené vedení této agitace? Jistě, je možné ironizovat černobílé podání nedávné tuzemské minulosti z antikomunistických pozic.

Můžeme také upozorňovat na skutečnost, že se svým selektivním zacházením s dějinami autoři kampaně sami naplňují hrozbu, před níž varují — vědomě pracují na ztrátě paměti české společnosti. Ale v tomto momentě může končit veškerá sranda. Aktivity Člověka v tísni a spřízněných iniciativ v oblasti politiky dějin a paměti totiž považuji za potenciálně nebezpečné. Ne pouze kvůli historickým představám, které nám vnucují, ale strategiemi, kterými nejen agitaci Proti ztrátě paměti pravidelně vedou.

Teď ale vážně. Samozřejmě si nemyslím, že hybatelé antikomunistického vzpomínání po večerech čtou Sešity z vězení či jiné Gramsciho texty. Chápou však, že důležitá je dovednost prosadit se ve veřejném prostoru a šikovně se zasíťovat. Kromě jiného prostřednictvím médií a školy. Jakoby velmi dobře pochopili podstatu a sílu Gramsciho hegemonie, tedy konceptu, který je neodmyslitelně s tímto italským komunistou už řadu desetiletí spjat, byť ten se vymezoval vůči řádu kapitalistickému.

Gramsci hegemonií „označuje schopnost dominantních tříd uplatňovat ve společnosti sociální a kulturní vůdcovství, jež však není realizováno přímo prostřednictvím násilí, ale spíše nepřímo — prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní manipulace.“ Síla, potažmo vliv hegemonie je „permanentně uskutečňována skrze kulturní hodnoty, normy, názory, přesvědčení, mýty a tradice.“