S fašismem je to podle liberálních teoretiků jednoduché. Je to zkrátka totalitarismus, v němž byla většina zotročena menšinou a všechny ovládá nějaký diktátor. Jak učí Hannah Arendtová, totalitarismus je jako cibule. Uvnitř je střed, v němž sedí vůdce, v dalších vrstvách je strana a různé spřízněné skupiny, které působí jako převodové mocenské páky, takže celá společnost je pod kontrolou. Je to krásná teorie, ale má jednu chybu, neříká nám, jak se z lidí stávají fašisté. Jak dochází k přeměně svobodného a racionálního jedince v člověka, který se dobrovolně hlásí k totalitarismu, jenž ho svobody zbaví.

Liberální teoretici to vidí tak, že společnost nebo aspoň její většina se skládá ze svobodných a racionálních jednotlivců. Určitý počet lidí se může stát obětí nějakého zručného manipulátora, ale většina přijímá totalitarismus pod nátlakem, anebo se nechá poblouznit jen na krátko a zanedlouho toho lituje. Kdyby to tak nebylo a většina lidí se opravdu dobrovolně rozhodla pro totalitu, tak by to znamenalo, že většina lidí není v jádru svobodná a racionální, a celá liberální politická teorie by se začala hroutit.

Ve filmu Náš vůdce (Die Welle, 2008, ČT2, 7. 2.) jsme mohli vidět, že s tímto pohledem nevystačíme. Jistý středoškolský učitel, bývalý anarchista, dostane za úkol vést týdenní „projektový“ kurs s názvem autokracie. Přemýšlí, jak studentům vysvětlit svůdnost diktatury. Pro ně už žádná autorita neexistuje. Učitelům tykají, a někteří doma neříkají otci táto, ale oslovují ho křestním jménem. Na začátku je všem jasné, že diktatura je špatná, nepřijatelná a jen nějací blázni se jí nechají zlákat. Učitel položí otázku, zdali v Německu může opět nastoupit diktatura. Ale místo výkladů ukáže, jak diktatura vzniká.

Nechá o všem hlasovat a studenti si odhlasují, že bude vystupovat jako vůdčí osobnost (vůdce je zprofanované slovo), odhlasují si název — Vlna, stejnokroje a později si sami vymyslí pozdrav, symbol a založí internetovou stránku. A druhý den se začnou proměňovat. Ucítí sílu pospolitosti, o které předtím neměli tušení, a užívají si to podobně, jako se předtím oddávali kouření trávy. Ale je tu něco navíc. Mění se jejich vzájemné vztahy: pomáhají si a cítí svou rovnost. V noci pak zaplaví město symboly Vlny a jeden z nich neváhá a s nasazením života jej nastříká na výškovou budovu. Učitel je sám zaskočen tím, jaký má jeho experiment účinky. Začne mu to přerůstat přes hlavu a na konci týdne, když oznámí, že vše skončilo, se ho jeden ze studentů snaží s pistolí v ruce přinutit, aby zůstal vůdcem. On odmítne a student se zastřelí.

Na tom všem je zarážející, že Vlna nemá žádný program, je to pouze určitý soubor praktik a vnějších znaků. Vlna je bez cíle, bez teorie, bez vize, a přesto magnetizuje své členy a strhuje ostatní. Působí tu sice vymezení vůči ostatním, kteří jsou mimo Vlnu, ale rozdělení na My a Oni vzniká až poté, co už tu je pospolitost. Je to samotná forma pospolitosti, co má takovou sílu.

Dalo by se uvažovat o tom, že tu máme příklad postmoderního fašismu, který nepotřebuje žádná velká vyprávění, nějaké mýty o krvi a půdě nebo rasovou teorii. Stojí na zcela nahodilých věcech jako je název, pozdrav, symbol, který mohl být úplně jiný, neboť se neváže k žádnému zakládajícímu vyprávění. To svědčí o tom, že fašismus dnes nepotřebuje žádné tradiční fašistické symboly, hesla, doktrínu, a může se jevit jako něco jiného, neznámého, neotřelého. Tradiční symboly mu jsou spíš na překážku.

Co na to řekne liberalismus? Jeho odpověď , přítomná i v tomto filmu, by zněla takto: vraťte se zpátky ke svému individualismu, buďte svobodní, tolerantní, nemanipulovaní. Jenže v praxi je to zpravidla návrat k bezcílnému, mechanickému životu upínajícímu se k zábavě, která už nikoho nebaví. Ale je to jediná možná odpověď? Jsou tu jenom tyto dvě možnosti, buď fašismus anebo znuděné depresivní přežívání? Levice by mohla ukázat, že existují formy kolektivit, ať už je to hnutí, strana nebo různé komunity, které svobodu a racionalitu svých členů neodstraňují, ale naopak rozvíjejí. Nejspíš je to jediná cesta, jak fašismu účinně čelit.