Posilujme roli voliče

Kampaně za přidělování preferenčních hlasů padají na úrodnou půdu. Voliči chtějí kroužkovat. Navíc kroužkování je občansky odpovědné a jsou hloupé ty strany, které následně nevyhodnocují potenciál svých jednotlivých uchazečů.

Nenajdeme snad větší zastánce přidělování preferenčních hlasů na kandidátních listinách než prezidenta Miloše Zemana a iniciativu „Volím ČSSD. A budu kroužkovat!“. Zeman nejen naznačil, že počet preferenčních hlasů může být významný pro výběr příštího premiéra, ale dlouhodobě dokonce propaguje tzv. panašování, při němž je možné kroužkovat adepty napříč konkurenčními kandidátními listinami.

Občanská iniciativa reprezentovaná Jakubem Patočkou, Annou Šabatovou, Erazimem Kohákem a Marií Lienau rovnou na webu cssdvkrouzku.cz doporučuje čtyři oranžové uchazeče v každém kraji.

Kampaně za přidělování preferenčních hlasů padají na úrodnou půdu: každý třetí respondent na přelomu měsíce oznámil společnosti TNS Aisa, že bude kroužkovat. Už v roce 2010, možná i návaznosti na kampaň Františka Janoucha, Lenky Procházkové a spol., zasedlo ve dvousetčlenné Sněmovně 49 „skokanů“ původně zařazených na nevolitelná místa kandidátek. Zásluhou preferenčních hlasů se z hloubi kandidátek vylouplo i 10 z 56 poslanců ČSSD.

Preferenční hlasy například dostaly do Sněmovny mladého pracovitého právníka Jana Chvojku, kterého letos opět jeho pardubická organizace ČSSD, patrně pro velký úspěch, schovává kdesi v hustém houfu.

Pomohly ale i občanským demokratům Marku Bendovi a Janu Floriánovi. První to dotáhl na šéfa poslaneckého klubu, druhý se stal profesionálním rebelem, který se nakonec zasloužil o pád pravicové vlády.

O tom, že masivní kroužkování může vystavit stopku i lídrům, se před třemi lety přesvědčili Pavel Severa z TOP 09 či Ivan Langer z ODS.

Patřím k voličům rozdělujícím preferenční hlasy pravidelně u všech voleb, kde to jde. Letos si dokonce nechám vystavit voličský průkaz. Nepochybuji o tom, že projev osobní (ne)důvěry kandidátům patří k nástrojům léčby tuzemského stranického spektra.

Lidé musí být přesvědčeni, že hlasují pro politiky poctivé a čestné, kteří budou skutečně reprezentovat program, s nímž kandidují. Může se to zdát jako banalita, leč nejen kolektivní, ale i individuální rezignace na hájení avizovaného programu patří ke kořenům politické krize. Není zde přitom řeč o programových kompromisech typických pro koalice, ale o jednoznačném hlasování proti deklarovaným závazkům, a to dokonce i v etických kategoriích.

K ozdravení partají může vést, budou-li mít občané maximální možný vliv na pořadí, ve kterém zástupci jednotlivých stran napochodují do zastupitelských sborů. Zapsání na kandidátní listinu by měl být jasným zadáním pro stranu i kandidáta apriori počítat se zvolením.

Na hru na křoví zapomeňme. Pak už je jen krůček ke zrušení kvóra pro počet preferenčních hlasů, které musí kandidát získat, aby na listině poposkočil. Alternativou mohou být otevřené primárky při sestavování kandidátních listin, jaké zažila například francouzská pravice při výběru prezidentského pretendenta.

Variant, jež dělají z voliče pána situace, je řada a všechny stojí za diskusi. Snad jen ono panašování vnáší chaos do rozdělování mandátů mezi stranami. Ostatně v systému poměrného zastoupení a modelu založeném na politických stranách se logicky předpokládá, že se při tzv. volbách prvního řádu vysloví volič pro reprezentanty jediné konkrétní partaje.

Kroužkování je občansky odpovědné a jsou hloupé ty strany, které následně nevyhodnocují potenciál svých jednotlivých uchazečů.

Rozpačitý ale jsem z kampaní za hromadné a koordinované kroužkování. Na jedné straně může být vedena upřímnými idealisty, na straně druhé ji ale mohou rozjet propagátoři tzv. autobusové demokracie a nakupování hlasů. Protože nemám důvod pochybovat o úmyslech strůjců akce „Volím ČSSD. A budu kroužkovat!“, nijak se nad ní nepohoršuji.

A divím se, že tak činí první místopředseda ČSSD Michal Hašek, který ji řadí k „umělým iniciativám iniciovaným z pražských kaváren“. Možná má z té své kavárny v pražském hotelu Augustin více informací, ale můj pocit je, že na vysedávání a piklení po kavárnách lidé jako Erazim Kohák či Anna Šabatová čas nemají.

Žijí aktivním občanským životem a bezesporu mají důvod někoho podpořit, třeba i na úkor někoho jiného. Když se ale na webu zmíněné iniciativy nedozvím, proč bych měl zrovna kroužkovat toho či onoho, jsem přirozeně ostražitý.

Nakonec si stejně vyberu podle svého. Nevím určitě, zda využiji všechny čtyři hlasy, ale už teď mám u konkrétní strany v konkrétním kraji vytipované konkrétní uchazeče o kroužek, kteří se s doporučením iniciativy shodují jen z poloviny (například odmítám bezmyšlenkovité pravidlo genderové vyváženosti).

Neberu to jako dostihy a slepě nenásleduji ani Miloše Zemana, ani oranžové aktivisty. Jenom se prostě důkladně zamyslím nad tím, kdo si můj hlas zaslouží víc a kdo míň. A totéž vřele doporučuji všem, kteří nechtějí po volbách plakat nad rozlitým mlékem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 11.Října 2013, 12:09:0



Příští volby do Sněmovny by už měly mít charakter alespoň typu prvních porevolučních komunálních voleb v listopadu 1990 - i kdyby bez komunálního panašování, které je jen v komunálních volbách.

To jest :

Mandáty by měli kandidáti získávat přesně podle počtu osobních preferenčních hlasů i když dejme tomu bez zemanovského panašování (napříč různými stranami).

Žádná pětiprocentní nebo jino-procentní hranice nutná ke přeskočení.

Volby Vzor Komunál XI / 1990 ......



Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.