Krawalle jsou u akcí jako G20 v Německu běžné, smysl protestům neubírají

Pokud se akce, jako byl summit G20, konají ve městech, jako je Hamburk, nemají organizátoři protestů příliš možností, jak případům výtržností zcela předejít. Důležité je mít na paměti, jakého jsou v porovnání s ostatními protesty rozsahu.

Od dob, kdy jsem jezdíval na podobné protesty, jako probíhaly nyní během summitu G20 v Hamburku, uplynulo už deset let. Jedna věc nicméně zůstává zjevně stejná: pokud se akce s přítomností světových mocných koná ve velkém městě v Německu, Řecku, Itálii či Francii – a v menší míře též v Kanadě, USA, Nizozemsku nebo Švédsku –, objeví se v jejím průběhu i to, čemu se v Německu říká Krawalle: tahy obvykle černě zakuklených skupin ulicemi, při nichž se zdemoluje několik výloh či aut a vyvolá násilná konfrontace s policií.

Organizátoři oficiálních protestů se vůči „kraválům“ vždycky vymezují. Kdysi – konkrétně na začátku minulé dekády – tak činili ostře a soustavně, mělo to ale spíše opačný efekt. Masmédia sice odsudek telegraficky zmínila, stále však věnovala daleko více prostoru výtržnostem než ostatním protestům.

Policie a státní orgány navíc začaly praxe demonstrativního odsuzování násilí zneužívat a nutily organizátory, aby jako kravály odsuzovaly veškeré objevivší se střety včetně těch, které vyprovokovala sama policie. Postupem doby se tak od okázalého odsuzování opustilo a dnes se tak děje spíše jen na přímé novinářské dotazy.

Teze, že kdyby nebylo násilností, psalo by se více o smyslu protestů, platí jen teoreticky. Ve skutečnosti se píše buď trochu o smyslu protestů a hodně o výtržnostech, nebo vyjde jen několik telegrafických zpráv o holé skutečnosti, že se protestovalo bez násilí. Foto G20hamburg.org, twitter

Ze strany ostatních protestujících či organizačních štábů přitom nelze kraválům ve velkých městech ani příliš předcházet. V rozporu s přesvědčením mnoha lidí totiž nejsou protesty při summitech G20, Mezinárodního měnového fondu, NATO a dalších organizací organizovány nějak striktně – jedná se spíše o volnou koordinaci jednotlivých akcí, jež chtějí různé skupiny provádět. Na rozdíl od demonstrací krajní pravice se účastníci levicových protestů nechovají jako armáda, která poslouchá nějaké velitele, ale jako lidé, z nichž většina se rozhoduje na základě diskuze v malých skupinkách nebo jedná prostě dle vlastního uvážení.

Organizační štáb je vytvořený zpravidla z dobrovolníků ze země, kde se summit koná. Pomáhá s domluvou posloupnosti jednotlivých protestů a stará se o zázemí. Nemá možnost nějakému kraválu zabránit a nikdo mu jej ostatně nenahlašuje. Nemá ani moc nějakou jinou plánovanou akci na protest proti proběhlému kraválu zrušit (i když to může formálně deklarovat) a jen málokterý z účastníků ostatních protestů má sklon po organizátorech něco takového žádat.

Dvě taktiky
Postupem let se v protestní kultuře typické pro summity G20 a podobné akce vytvořily dva poměrně efektivní způsoby, jak ze strany většiny protestujících rozsah kraválů o trochu zmenšit: jednak se řadoví protestující drží během demonstrací a průvodů v sevřených skupinách a znemožňují probíhajícím hloučkům kraválistů ztratit se v davu a jednak na demonstrace (nebo na blokády) vyráží vždy několik různě barevných průvodů – podle světonázoru a přístupu k násilí. Kraválisté se přitom už tradičně připojují k černému průvodu anarchistických skupin, kde se nejvíce drží zásada, že každý odpovídá jen za své jednání a nemůže druhému přikazovat, co dělat, nebo nedělat. Ostatní průvody tak bývají uchráněny.

Tyto dva způsoby ovšem fungují dobře jen v případě, že se summit koná někde ve venkovském letovisku (například summit G8 v německém Heiligendammu v roce 2007) nebo ve specificky vystavěném městě (například v USA se systémem pravoúhlých ulic). Pokud je summit uspořádán naopak v tak výbušném a urbanisticky strukturovaném prostředí, jaké představuje aktuálně sledovaný Hamburk, nedá se ze strany organizátorů protestů a ani dalších účastníků dělat takřka nic. Kravály prostě proběhnou.

Osobně si pamatuji, jak se na Evropském sociálním fóru v Athénách v roce 2006 pokusili černé výtržníky pacifikovat turečtí maoisté. Nebyl to věru příklad hodný následování.

Nejde o apokalypsu, ale o tucty výloh
V těchto dnech probíhají sociálními sítěmi i českými masmédii fotografie spálených hamburských aut a zdemolovaných výloh. Vede se diskuze, proč to dotyční provádějí. Podle mého názoru však nemá valný smysl takto debatovat. Dají se reprodukovat části klasických obhajob srovnávající násilí, jehož se dopouštějí kraválisté, a násilí, jehož se dopouštějí armády nebo korporace zemí G20. Dá se poukázat na fakt, že při zmíněných tazích bývají rozbíjeny především výlohy se zbožím vyráběným oněmi korporacemi a zapalována auta luxusních značek, což lze někde v hlubinách radikálního myšlení při intenzivním chtění pochopit.

Faktem je ale, že při kraválu shoří téměř vždy i několik vozů patřících nemajetným lidem, že jsou některé výlohy korporátních obchodů po vybití vyrabovány, že jsou někteří z vrhačů kamenů na policisty zjevně opilí a tak dále. Co je nicméně mnohem zajímavější, je skutečnost, že kravály bývají svým rozsahem relativně omezené.

I nyní v Hamburku, kde mělo dle televizního pokrytí v pátek nastat hotové peklo na zemi, hlásí Deutsche Welle „tucty“ zničených výloh, Spiegel „několik desítek“ zapálených aut a Zeit „několik“ vyrabovaných obchodů. Ty nejdivočejší násilné střety mezi Black blokem a policisty (noc na sobotu, čtvrť Schanzen), z nichž pochází většina snímků s hořícími koši a jakoby-barikádami, trvaly necelé tři hodiny.

Přijde mi zbytečné vymýšlet omluvy. Ale toto je důležité vědět.

Ideál a realita
Slavný dokument Martina Marečka z roku 2001 Hry prachu, na nějž sbíral režisér materiál při protestech během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, ukázal věrně tehdejší pestrost i taktiku podobných protestů. Doposud se moc nezměnila: obecným cílem protestních akcí během summitu je přitáhnout pozornost k negativním, destruktivním a zločinným důsledkům politik, jimiž nejmocnější dané doby určují formu a směr chodu světa, k neřešeným problémům a k vnitřním vadám systému.

Konkrétním cílem protestů bývá pak obvykle zkomplikovat průběh summitu (například blokádou příjezdových cest) natolik, aby co nejvíce lidí daný nesouhlas zaznamenalo.

Jistě optimální protestní kulisou by byl protest tak velký, vtipný, disciplinovaný a nápaditý, že by unesl všechna média a přiměl veškeré novinářstvo otevřít argumentům protestujících mysl. To se však v realitě neděje. Buďto se vše podřídí pevnému harmonogramu a pravidlům, ale pak se protestuje v řádově menším rozsahu a akcí si téměř nikdo nevšímá – viz třeba všechny klimasummity mezi Kodaní 2009 a Paříží 2016 –, nebo se zůstane u popsané volné koordinace. Pak ovšem nelze vyloučit kravály.

I když tak nyní v diskuzích nad Hamburkem dominuje názor, že proběhlá vyhrocení, střety a případy vandalismu jen odvádějí pozornost od důvodné kritiky ze strany protestujících, jedná se pouze o teoretickou úvahu. Podle mé zde již novinářské zkušenosti se buďto o tématech, která se snaží protestující zviditelnit, nemluvívá vůbec, nebo se o nich mluví trochu a vedle toho hodně o zmíněných těžko obhajitelných vyhroceních.

Jakou univerzální cestou se dostat k popsanému optimu, upřímně nevím. Vzhledem však k tomu, že se odpovědi nedobrali za zmíněných deset let ani ti nejzkušenější protestní organizátoři, troufám si tipnout, že se jej nedobereme ani v dnešní české po-hamburské diskuzi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.