Setkání G20 v Hamburku: tentokrát to bude zajímavé

Petr Jedlička přibližuje, čím se aktuální summit zástupců největších ekonomik světa liší od předchozích a co je během něj záhodno sledovat. První skutečná schůzka Putin-Trump totiž není zdaleka jedinou zajímavostí letošního setkání.

Pj

Petr Jedlička

07.07.2017 11:41

Související

Setkání nejvyšších představitelů takzvané Skupiny dvaceti (G20), tedy reprezentace dvaceti největších ekonomik světa, jsou jedním z nejnudnějších témat zahraničněpolitického zpravodajství vůbec. G20 funguje v podstatě jako exkluzivní debatní platforma: o čem se bude mluvit na schůzkách jeden na jednoho, se ví jen obecně a ani po proběhnutí daných schůzek se mnoho konkrétního nezveřejňuje. O čem se bude mluvit v širších formátech, se ví pak sice do detailu, ale moc záživného se z toho napsat nedá. Pokud se tedy člověk nezabývá výškou podpatků, stisky rukou a kravatami...

Výsledkem summitu bývá zpravidla obecná deklarace typu: „Musíme podporovat růst a zároveň pokračovat v odstraňování bariér globálního trhu, musíme bojovat s nezaměstnaností a u toho dbát na fiskální disciplínu a musíme snižovat globální nerovnost, a přitom důsledně dodržovat, co řekne Mezinárodní měnový fond.“ Deklaraci pak většinou doplní ještě slib nějakých miliard na chudé, které se ovšem berou téměř vždy z peněz přislíbených už jinde, nejčastěji z fondů Světové banky.

Pozornost středního proudu poutá v posledních dnech zejména první schůzka Vladimira Putina s Donaldem Trumpem. Plánována je na páteční odpoledne. Foto archiv GlobalResearch.ca

Tento rok je ovšem situace jiná, výrazně zajímavější. V Hamburku se letos na summitu setkává několik státníků, jejichž zahraniční politika se teprve začíná vyjevovat, a právě summit má ukázat, jak to nebo ono myslí. Několik dalších politiků vede též paralelně důležité zápasy doma a průběh, respektive ten nebo onen dílčí výsledek summitu, je pro ně zásadní z vnitropolitických důvodů.

Třetí pozoruhodnou skupinu tvoří reprezentace stabilních autokracií na vzestupu – Ruska, Číny a Saúdské Arábie –, z nichž každá hraje aktuálně vlastní velmocenskou hru a každá může – ačkoli nemusí – odhalit právě na summitu některou ze svých připravovaných pozic.

A i když se odečtou objektivně důležité otázky, u nichž se nějaká nová konsensuální iniciativa světových lídrů neočekává – jako jsou strukturální reforma globálního trhu, systémovější pomoc zemím třetího světa či možnost společné vojenské intervence proti Severní Koreji –, může se stále plno důležitých věcí v pátek nebo v sobotu vyjevit.

Zde tři okruhy, které se nabízejí jako nejpozoruhodnější.

Setkání Putin-Trump v kontextu
Z hlediska zpravodajských agentur je jednoznačně nejsledovanějším tématem první schůzka nového amerického a letitého ruského prezidenta. Donald Trump dával před loňskými volbami najevo ochotu s Putinovým Ruskem více spolupracovat, a to zejména v boji s terorismem, ale i obecně v přejímání patronáže nad fungováním různých regionů světa. To je myšlenka, která mnoho pozorovatelů děsí. Trump několikrát přímo naznačil dokonce možnost rozdělení sfér vlivu například v Sýrii, a to je přesně politika, k níž před pár lety tlačilo Rusko EU v závěru horké fáze konfliktu na Ukrajině.

Trumpa nicméně od nástupu váže neformální, leč hluboce zažitá americká zahraničně politická doktrína předpokládající globální působení USA jako supervelmoci. A ve vlastních Spojených státech se snaží opozice Trumpa už od zimy usvědčit z podezřele nadstandardních vztahů s Ruskem, což se podepisuje na společenské naladě.

Pomoc Putinova režimu Trumpovi ve volbách nebyla dosud prokázána nad rámec obecné ruské stopy. Řada důležitých osob z Trumpova předvolebního i povolebního týmu se ale se zástupci Ruska stýkala a jejich postupné odhalování protitrumpovsky zaměřenou částí Kongresu vytváří v dnešních USA – za hojné asistence liberálních masmédií – až rusofobní atmosféru. Trump navíc právě vede domácí bitvu s poslanci o zpřísněné protiruské sankce, jež byly schváleny Senátem proti jeho vůli a nyní čekají na hlasování ve Sněmovně.

Znalí pozorovatelé se tudíž v relativní shodě domnívají, že Trump nemůže na schůzce s Putinem dost dobře přistoupit na nějaký významnější ruský návrh. Nesmí si dovolit působit jako Putinova loutka, jak ho titulovala před volbami Hillary Clintonová.

Během čtvrteční cesty přes Polsko již vyzval Trump Rusko, aby přestalo „destabilizovat“ Ukrajinu i další země, aby ukončilo podporu „hostilních režimů“, jako jsou syrský či íránský, a „přidalo se do společenství odpovědně jednajících států“. Rusko reagovalo prostým no comment a jen Putinův mluvčí Peskov si posteskl, že páteční schůzka Putin-Trump bude „omezená“, a tak „ruský prezident nebude mít možnost v úplnosti vyložit vlastní chápání ukrajinského konfliktu a jeho důvodů“.

Většina pozorovatelů předpovídá, že z rozhovoru obou státníků vzejdou spíše prohlášení typu shody na potřebě společného co nejdůraznějšího postupu proti islamismu a terorismu a na sdíleném pocitu odpovědnosti za stabilitu klíčových regionů, jež budou dále rozvíjeny bilaterálně. Trump je nicméně ve vztahu k Rusku stále ještě ne úplně čitelný. Často si také nevidí do pusy, a navíc například v Sýrii se již několikrát střetly jednotky podporované oběma mocnostmi.

Není tedy divu, že výsledek schůzky v Hamburku sledují všichni zainteresovaní s napětím. Můžeme se dočkat překvapení.

Vztahy mezi západními mocnostmi, politika Merkelové a nový Macron
Třebaže západní mocnosti patřící do skupiny G20 mívají sklon jednat v řadě oblastí ve shodě, letošek může být jiný i v tomto ohledu. Proslule chladnou atmosféru návštěvy německé kancléřky Angely Merkelové v Bílém domě doplnilo nedávno agresivní stisknutí ruky a křečovité úsměvy mezi Trumpem a Emmanuelem Macronem, novým prezidentem Francie.

Již během jara Trump oznámil za USA odstoupení od Pařížské klimatické dohody, jíž vnímá Francie jako své dítě a Německo jako jeden z klíčových komponentů posilování vlastního postavení. Merkelová jako předsedkyně vlády hostitelské země slíbila, že změny klimatu budou jedním ze základních bodů summitu.

Bude Německo se spojenci nějakým způsobem tlačit na USA, aby alespoň dostály závazkům daným za prezidenta Obamy? Nebo naopak představí nějaký vlastní ambiciosní plán, v němž se s USA okázale nepočítá? I to uvidíme během víkendu.

Ani pozornosti středního proudu dále neušlo, že Trump se cestou na summit zastavil na den v Polsku, které je z pohledu Německa, Francie, Itálie a dalších západoevropských zemí v současnosti nejsilnějším oponentem dosavadního směřování EU. V rámci své nové diplomatické iniciativy Trojmoří se navíc Polsko aktuálně snaží o obnovení statusu regionální mocnosti, o fungování jako jakýsi kvazipatron po oblast Pobaltí, Ukrajiny a Balkánu. Trump Polsko ve Varšavě příkladně ocenil za „neuvěřitelné úspěchy“ v dané iniciativě a za „obhajobu vlastní suverenity“ v rámci EU.

Na druhém konci světa mezitím, respektive ve stejné době, podepsali předseda Evropské komise Jean-Claude Juncer a stálý předseda Evropské rady Donald Tusk slavnostně dohodu o zóně volného obchodu mezi EU a Japonskem. Donald Trump přitom podobné ujednání připravené ještě za Obamovy éry – dohodu TTP – pomyslně roztrhal. Budou takto se přetlačující státníci skutečně ještě usilovat o nějakou společnou globální politiku, anebo bude letošní summit G20 jen demonstračním pódiem pro sebeprezentaci jednotlivých zemí?

Kromě výkonu Angely Merkelové, jíž v září čekají volby, a tudíž chce během summitu příkladně obstát, sledují pozorovatelé dále i zmiňovaného Emmanuela Macrona. Francouzský prezident má teprve několik týdnů po volbách. Všechny dosavadní indicie však naznačují, že chce hrát ve velmocenské politice prvořadou roli a že i on dokáže překvapit.

Výstupy potížistů
Za potížistu číslo jedna je na letošní G20 považováno většinou států Turecko reprezentované prezidentem Erdoganem, čerstvě posíleným novými pravomocemi. Všichni by byli v podstatě nejraději, kdyby Erdogan na summit nepřijel, byť už jen proto, že chce agitovat před německými Turky a má sklon posílat svoje bodyguardy na protestující, z čehož je aktuálně v Německu velká aféra.

Vztahy mezi evropskými státníky a Erdoganem jsou v poslední době velmi chladné. Pryč je – zdá se – i sbližování Ankary s Moskvou a vinou katarské roztržky je Turecko aktuálně též v otevřeném střetu se Saúdskou Arábií. Zahraje Erdogan nějakou etudu pro turecké publikum? Zmíněná Arábie je přitom rovněž částečně nevyzpytatelným aktérem – dalším potenciálním potížistou.

Členy G20 – skupina mimochodem reprezentuje už 85 procent světového HDP a dvě třetiny celosvětové populace – jsou dále mocná Čína a čím dál ambicióznější Indie, jejíž svérázný premiér Naréndra Módí také nebude chtít zapadnout. A překvapit může konečně i Velká Británie, nyní v procesu vystupování z EU a ústy premiérky Mayové slibující novu nezávislou zahraniční politiku vedenou z pozice obchodní velmoci.

Posledním z pomyslných potenciálních potížistů summitu zůstávají pak z pohledu agenturních zpravodajů účastníci mohutných protestů. Hostitelská německá vláda se zřejmě z vnitropolitických důvodů (již zmíněné zařijové volby) rozhodla summit uspořádat v nejlevicovějším městě s pověstně silnou scénou takzvaných Autonomen. Chce nejspíše ukázat, že to dokáže zvládnout.

Odpůrců stávající politiky velmocí v oblasti sociálních práv, přerozdělování globálního bohatství a ekologických politik by ovšem mělo do Hamburku přijet až sto tisíc. Přibližně desetina z nich je podle policejních odhadů ochotna přistoupit i k radikálnějším způsobům vyjádření vzdoru, včetně například stavby barikád či narušování elektrického vedení. Vynutit si ukončení summitu G20 se demonstrantům ještě nepodařilo. Možná, že v Hamburku to bude poprvé.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.