Z hamburských protestů a nepokojů

Protesty během summitu G20 v Hamburku vyvolaly silnou odezvu ve veřejném prostoru, zejména kvůli zapáleným autům a střetům s policií. Radek Kubala, který se protestů účastnil, shrnuje svoje zážitky přímo z místa v osobní reportáži.

A12

Radek Kubala

10.07.2017 15:31

Vycházíme z boční uličky přímo do ústí ulice Schulterblatt, na jejímž konci sídlí legendární německý squat Rote Flora, a před námi se objevuje tento obraz: na dlouhé ulici plá celkem šest za sebou postavených barikád, opodál stojí pět policejních aut s vodními děly a několik policejních kordónů. Občasnému metání skleněných lahví odpovídají salvy vody.

Míjíme první z barikád a v pověstně radikální ulici panuje peklo. Z našeho pohledu levá polovina ulice patří skupinám zakuklených černých black blokářů, zatímco naproti postávají hloučky běžně oblečených lidí, kteří je pozorují. Obrazy Bookchinovské sociální revoluce se mísí s Hakim Beyovským pojetím anarchismu jako hostiny.

Zatímco tedy v bočních uličkách svádí radikálové tvrdý boj s těžkooděnci, za rohem před vyrabovaným supermarketem po sobě rebelové stříkají ukořistěným šampusem. Občas vyletí do vzduchu rachejtle a spustí se ohňostroj.

Klidnější částí ulice pokračujeme až na náměstíčko před Rote Florou, vystrašení občasnými ranami dělobuchů. Vybíráme si případnou únikovou cestu a spolu s několika stovkami místních sledujeme řádění radikálů, kteří se snaží dobýt do místní pobočky banky Hamburger Sparkasse patřící pod mateřskou firmu Erste.

Po půlhodině marného boje se podaří radikálům zdemolovat vstupní mříž, dovnitř letí první světlice. Před největší z barikád si do půlky těla svlečení zakuklenci suší mokrá trička od vodních děl. Je pátek 7. července, devět hodin večer, a na pomezí hamburských čtvrtí St. Pauli a Sternschanze neplatí zákony. Není zde nikdo, kdo by je dokázal vymáhat.

Násilí poražených
Páteční nocí kulminovala v Hamburku série protestů proti nedaleko probíhajícímu summitu G20, který většina bezpečnostních expertů označila za rizikový. Podobné eskalace se předpokládaly, nejradikálnější autonomové již dopředu slibovali peklo v ulicích, policie na druhou stranu v předcházejících dnech přidala oheň do kotle násilným rozpuštěním legálního kempu i rozprášením řádně nahlášeného čtvrtečního pochodu.

Rioty ve vyhlášeně divokých čtvrtích byly i reakcí na neúspěšné pokusy o vniknutí do takzvaných červených zón, tedy míst s nejpřísnějšími bezpečnostními podmínkami. V jedné takové zóně sídlí kongresové centrum, kde jednaly přímo hlavy dvaceti nejmocnějších států světa. Ve druhé stojí budova filharmonie, kde byl pro státníky připraven kulturní program.

Během pátku jsme se zúčastnili druhého pokusu o vnik do červené zóny, který skončil fiaskem. Dobře připravená policie udržela pobíhající dav v dostatečné vzdálenosti od mocných a menší, nepříliš efektivní blokády rozmetala pomocí vodních děl. Nejradikálnější skupinky sdružené v Black bloku po cestě vymlátily pár výloh bank či jiných velkých korporací, mimo hlavní dav zapálily také pár luxusních aut.

O něco málo úspěšnější byl ranní pokus o blokády ulic, většinově nenásilné a kreativní povahy, kterým se podařilo konání summitu o pár hodin zpozdit. Setkání mocných však v pátek i sobotu probíhalo víceméně podle plánu, žádný Seattle 2 se nekonal. A to i přesto, že se radikálním francouzům se podařilo naházet několik dlažebních kostek do oken hotelového pokoje francouzského prezidenta Emanuela Macrona a Kurdové se několikrát pokusili dostat k hotelu tureckého prezidenta Erdogana.

Na velmi krátkou chvíli byla pod útokem i budova, ve které spal Vladimír Putin. Blíž k mocným však více než dvacet tisíc policistů v těžkém odění protestující nepustilo.

Koncert filharmonie

S nepříliš velkou motivací přicházíme v pátek večer i na demonstraci, jejímž cílem je třetí pokus o vniknutí do červené zóny a narušení koncertu pro státníky v budově filharmonie. Poté, co jednou z bočních uliček utečeme vodním dělům pravidelně čistícím ulice od demonstrujících, procházíme poměrně klidnou čtvrtí St. Pauli.

Ani zde nepanují běžné zákony. Stovky lidí v klidu posedávají po ulicích, klábosí a veselí se. Nikde žádné auto, semafory střídají barvy snad jen z povinnosti. V téměř všech výlohách vidíme heslo No G20. Ačkoliv většina obchodníků ze čtvrti St. Pauli protesty podporuje, od místních víme, že někteří se vyvěšením hesel snaží odvrátit případné rozbití výlohy. Připomínají trochu zelináře z Havlovy Moci bezmocných.

Po cestě procházíme i ulicí červených luceren, kde na nás místní prostitutky pokřikují, že mají chuť na chuligány. Z demonstrace, které se účastní téměř deset tisíc lidí, odcházíme rychle pryč. Nechce se nám znovu bezcílně pobíhat ulicemi, navíc má lehce sektářsky bolševický charakter. K filharmonii jdeme sami v menší skupince sedmi lidí, podívat se, jak ona bájná červená zóna ve skutečnosti vypadá.

Dostat se dovnitř v malé skupině nečerně oblečených lidí problém není, několik stovek metrů od budovy filharmonie je spousta turistů, které hlídají desítky policejních aut pravidelně vyjíždějících k blokádám. Blíž než na půl kilometru k budově se však nedostane téměř nikdo.

Chvíli pozorujeme kravaťáky při cestě na koncert, pak se trochu i z legrace snažím dostat na koncert pomocí Press karty. „Nice try, nice try,“ říká mi hrozivě se tvářící těžkooděnec, zatímco mu předčítám věty z novinářské karty o svých právech. Před odchodem zpět do víru rozbouřených ulic ještě pouštíme z přenosného reproduktoru na pochodující policejní kordóny The Imperial March z Hvězdných válek, což u okolostojících vyvolává záchvaty smíchu a u policistů nenávistné pohledy. Blíží se devátá hodina a my se vracíme do čtvrti St. Pauli.

Úspěšná blokáda přístavu
Stejný den, stejné město. V časných ranních hodinách vystupuje razantním způsobem několik stovek lidí z tramvaje nedaleko hamburského přístavu, který je důležitým uzlem pro přenos zboží do celé Evropy. Z mého pohledu nejúspěšnější akci celého summitu pořádá německá organizace ...ums Ganze!, která se snaží do alter-globalizačního hnutí vnést novou protestní perspektivu.

Nechtějí pořádat bezcílné pokusy o dobytí červených zón a pouliční rioty, nýbrž dle jejich slov „narušit celou logiku kapitálu“ v nejbolestivějších místech, kde volný obchod způsobující celosvětovou nerovnost reálně probíhá.

Stovky lidí v červených pláštěnkách kráčí bez policejního doprovodu po ulici vedoucí k přístavu, přičemž již v tuto chvíli blokují desítky kamionů směřující naložit zboží přivezené z celého světa. Někteří z řidičů kamionů odpovídají na pokřikování antikapitalistických hesel solidárně zdviženou pěstí, což v protestující skupince probouzí nemalé veselí.

Sympatie vyjadřují i někteří přístavní dělníci, kteří na pochod mávají. Po chvíli přijíždí první policejní dodávky a skupinu obestoupí těžkooděnci. Překvapivě však nezasahují, blokádníci se i přes pokusy policistů nenechávají vyprovokovat k násilnostem.

V davu se vedou dohady, že policie je v tuto chvíli bezmocná. Na zatčení přibližně osmi set lidí rozdělených do dvou skupin nemá kapacity, navíc ve stejnou chvíli v centru města podnikají tisíce lidí první nájezdy na červené zóny. Represivní systém je přehlcený. Nezbývá tedy nic jiného, než blokující několik hodin doprovázet po přístupových cestách k přístavu a sledovat stovky zablokovaných kamionů.

Podnět k rozpuštění blokády ze strany demonstrujících nepřichází, násilí zde není a zahalené tváře má jen několik málo lidí. Po přibližně hodině skandování a pochodování po zablokovaných ulicích přijíždí vůz se sound systémem, který uvolňuje napětí v davu a spouští pouličně-přístavní párty. Krátce před polednem špalír lidí z úspěšné blokády zamíří za skandování prouprchlických hesel do přistěhovalecké čtvrti a na jednom z náměstí celá akce končí. Účastníci se poté přidávají k dalším protestům.

Rozkol mezi radikály

Noční kravál v ulici Schulterblatt se s menší intenzitou rozšiřuje i do jiných ulic, protože policie po čtyřech hodinách bezvládí začíná nad celou oblastí přebírat kontrolu. Z epicentra protestu se po čase oklikou vracíme k ústí rozbouřené ulice, kde policie postupně vytlačuje běsnící dav.

Občas se před vodními děly schováváme za popelnicemi. Kapky, které k nám dostříknou, působí v horkých ulicích spíš jako osvěžení. Další oklikou se po chvíli vracíme před Rote Floru, kterou obklopují policejní dodávky. Na ulici už je mnohem méně lidí, skupiny zakuklenců se v parku odmaskovávají a mizí v ulicích Hamburku.

Jiní zase místo činu opouštějí s krabicemi drahého alkoholu pod paží. Menší úlovky, jako třeba šampóny nebo sáčky s těstovinami, rozdávají okolostojícím lidem. Ve dvojici zkoumáme volné ústupové cesty, ze scény mizíme pár minut před tím, než na ulici nastupuje speciálně vycvičená armádní jednotka.

Dvě hodiny se poté snažíme vymotat z rozbouřených ulic, občas musíme utíkat před nabíhajícími policisty, jindy čekat na to, než hasiči uhasí zapálené auto. Usínáme až ve tři hodiny v noci, na zemi bytu, ve kterém jsme původně neměli spát. Unavení, vystrašení, emočně rozladění.

Noční události vyvolaly rozkol mezi blackblokovými radikály z hamburské autonomní scény a jejich zahraničními souputníky. Kolektiv squatu Rote Flora násilí před prahem vlastního domu označil za samoúčelné ničení alternativní čtvrti bez politického obsahu a po čas noci se uzamkl v baráku, kde poskytoval pouze zdravotnickou podporu zraněným.

V ulicích řádili podle policistů zejména lidé z Francie, Itálie a Řecka. Mohutné policejní represe, které začaly již o den později pravidelnými nájezdy před Rote Floru a zatýkáním vytipovaných lidí rozpoznatelných z fotografií či s radikální minulostí, a které budou v příštích měsících zřejmě sílit, ponese výhradně hamburská autonomní scéna.

Sobotní demonstrace a politické dopady protestů
Celý program protestů vyvrcholil sobotním obřím průvodem, kterého se zúčastnilo více než sto tisíc lidí. Průvod byl pestrobarevný, účastnily se jej progresivní skupiny ze všech možných politických proudů. Potkat šlo skupiny pirátské, zelené, ekologické, komunistické, socialistické, anarchistické, feministické, kurdské či alávitské.

Přes rozdílné strategie a vize spojoval všechny odpor k politickému systému reprezentovanému nedaleko zasedajícími lidmi jako jsou Donald Trump, Vladimír Putin, Recep Erdoğan nebo král Saudské Arábie Salmán.

Protestní průvod působil sebevědomě a kreativně. Snažil se do světa vyslat jasný signál, že je možný jiný svět zbavený rostoucí nerovnosti mezi chudými a bohatými, ničení životního prostředí v důsledku změn klimatu a narůstajícího autoritářství.

Politické důsledky hamburských protestů však mohou být i opačné. Ministr vnitra Thomas de Maizière již předeslal, že jeho strana připraví sérii opatření proti krajní levici a že podobná centra jako Rote Flora musí zaniknout. Předseda sociálně demokratické SPD Sigmar Gabriel zase poznamenal, že násilné protesty poškodily obraz Německa před celosvětovou veřejností.

O interpretaci hamburských protestů se tak v Německu krátce před volbami povede intenzivní politický boj, ve kterém se Angela Merkelová bude podobně jako vítězný Georges Pompidou po pařížských studentských bouřích v roce 1968 stavět do role ochránkyně pořádku. Levice se naopak pokusí nastalou morální paniku využít k distancování se od násilí a vytěžit maximum z progresivního myšlenkového kvasu, který protesty proti summitu G20 vytvořily.

Samotné alter-globalizační hnutí má po Hamburku několik námětů k přemýšlení. Vyplatí se nadále taktika narušování velkých summitů, která díky rostoucí síle policie nepřinesla od památného jednání WTO v Seattlu v roce 1999 příliš mnoho úspěchů? Nevedou násilné rioty v ulicích jen k posílení policejní represe a volání po autoritářství ve společnosti? Nemají nakonec pravdu organizace jako ...ums Ganze! či klimatické Ende Gelande, kteří prosazují změnu skrze narušování běžného chodu logistiky formou masové (a víceméně nenásilné) občanské neposlušnosti? Záměrně pokládám návodné otázky, tři dny strávené v Hamburku pro mne totiž odpověď přinesly.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.