V listopadu 1989 mne komunistický režim poprvé pustil na Západ. Směl jsem se jet do Říma podívat na svatořečení Anežky Přemyslovny. Už o rok dříve se politika přidělování výjezdních povolení zmírnila. Režim se ve svém posledním období projevoval rozporuplně. Na jedné straně brutálně potlačoval demonstrace a uvězňoval disidenty, na druhé straně okázale slavil sedmdesát let od vzniku Masarykovy republiky, liberalizoval cenzuru, soukromé obchody a živnosti.

Pobýval jsem od 9. listopadu v jednom z římských dominikánských klášterů. Později večer za mnou přiběhli řádoví spolubratři, abych se šel rychle podívat na televizi. Právě byla prolomena Berlínská zeď. Pamatuji to dojetí a nadšení. Podpořilo to ve mně naději, že je něco na předpovědi, že Anežka se odvděčí za svatořečení ukončením zdejšího tyranského režimu. Mezi tisíci Čechů z Československa i z exilu, kteří jsme se tam v těch dnech sešli, vládla vzrušená a nadějná atmosféra.

Dnes víme, že východoněmecký režim reagoval na politický vývoj a veřejně oznámil otevření hranic. Nic na tom nemění omyl v datu. Člen politbyra východoněmeckých komunistů Günter Schabowski vystoupil večer v tamní televizi. Na papírku, ze kterého četl, měl sice datum 10. listopadu, ale omylem řekl, že to platí okamžitě. Lidé se okamžitě nahrnuli k přechodům, východoněmecká policie resignovala a lidé se valili k západoberlínským sousedům.

Připomíná se ovšem také, a doufám, že je to náležitě podloženo, že železná lady Margaret Thacherová, britská konzervativní premiérka, měla telefonovat Michailu Gorbačovovi, aby tomu sovětská armáda zabránila. Lze odhadnout, že se v duchu tradiční britské imperiální politiky obávala významné budoucí konkurence sjedoceného Německa. Kdoví, zda současná silná toryovská podpora odchodu Spojeného království z Unie (a obnova hraničního režimu s ní) není pokračováním této politiky.