V listopadu 1989 mne komunistický režim poprvé pustil na Západ. Směl jsem se jet do Říma podívat na svatořečení Anežky Přemyslovny. Už o rok dříve se politika přidělování výjezdních povolení zmírnila. Režim se ve svém posledním období projevoval rozporuplně. Na jedné straně brutálně potlačoval demonstrace a uvězňoval disidenty, na druhé straně okázale slavil sedmdesát let od vzniku Masarykovy republiky, liberalizoval cenzuru, soukromé obchody a živnosti.

Pobýval jsem od 9. listopadu v jednom z římských dominikánských klášterů. Později večer za mnou přiběhli řádoví spolubratři, abych se šel rychle podívat na televizi. Právě byla prolomena Berlínská zeď. Pamatuji to dojetí a nadšení. Podpořilo to ve mně naději, že je něco na předpovědi, že Anežka se odvděčí za svatořečení ukončením zdejšího tyranského režimu. Mezi tisíci Čechů z Československa i z exilu, kteří jsme se tam v těch dnech sešli, vládla vzrušená a nadějná atmosféra.

Dnes víme, že východoněmecký režim reagoval na politický vývoj a veřejně oznámil otevření hranic. Nic na tom nemění omyl v datu. Člen politbyra východoněmeckých komunistů Günter Schabowski vystoupil večer v tamní televizi. Na papírku, ze kterého četl, měl sice datum 10. listopadu, ale omylem řekl, že to platí okamžitě. Lidé se okamžitě nahrnuli k přechodům, východoněmecká policie resignovala a lidé se valili k západoberlínským sousedům.

Připomíná se ovšem také, a doufám, že je to náležitě podloženo, že železná lady Margaret Thacherová, britská konzervativní premiérka, měla telefonovat Michailu Gorbačovovi, aby tomu sovětská armáda zabránila. Lze odhadnout, že se v duchu tradiční britské imperiální politiky obávala významné budoucí konkurence sjedoceného Německa. Kdoví, zda současná silná toryovská podpora odchodu Spojeného království z Unie (a obnova hraničního režimu s ní) není pokračováním této politiky.

Ozývá se tak nepříjemná otázka. Kdo kromě německých obyvatel volnou hranici mezi dvěma německými státy chtěl a kdo ji nechtěl? Jeden z dvou systémů tehdejšího bipolárního světa v Berlíně postavil zeď a jinde natahoval ostnaté dráty a stavěl věže, z nichž se střílelo na uprchlíky. Druhý to kritizoval, jistě právem, jako porušení elementárního práva člověka na svobodu pohybu. Jak upřímná však byla obhajoba naší svobody? Ve kterých případech je strategická dominance a zájem byznysu důležitější než občanské svobody a lidská práva? A jak je to se zdmi dnes?

Zeď v Berlíně vybudoval komunistický režim proti vlastním obyvatelům. Vlastní zeď, hraniční pásmo s ostnatým drátem, dokonce i protipěchotní překážky, ale paradoxně zaměřené dovnitř. Nepřáteli byli vlastní obyvatelé. Koneckonců, odhaduje se, že v době od vzniku dvou německých států v roce 1949 do začátku fungování tvrdého pohraničního režimu roku 1961, v době, kdy zejména Berlín by víceméně volně průchozí, opustilo území německé, údajně demokratické republiky, téměř tři ze šestnácti milionů jejích obyvatel.

Až strhneme poslední zeď

Dnešní zdi míří ven. Donaldovi Trumpovi se navzdory demokratickému odporu podařilo prosadit zpřísnění pohraničního režimu s Mexikem, včetně vybudování pohraniční zdi. Co tím chrání? Možná bezpečí a blahobyt občanů USA před nelegálními přistěhovalci, jak sám tvrdí. Ovšem cenou za to, kterou v posledku platíme my všichni, je přesun svobody pohybu do říše demokratických fikcí. Trumpova podpora, a smutný fakt, že v příštích prezidentských volbách nelze vyloučit jeho znovuzvolení, ukazuje, že významná část Američanů přestala svobodu, zvláště pro ty druhé, pokládat za hodnotu, již je nutno hájit stůj co stůj.