Lubomír Zaorálek ťal do živého. Vést diskusi o tom, že se (my, Zápaďané) z Afghánistánu stáhneme, se nenosí. Rozhodně ne pod Řípem a Pradědem. Celá tuzemská diskuse o zahraniční politice a globálních tématech připomíná jednu velkou karikaturu globálních doktrín a diskusí supervelmocí.

Jednotlivé fragmenty názorů a stanovisek jsou bez ladu a skladu naházeny na sebe. Jejich ostrými rohy míníme svému sousedovi s jiným fragmentem vypíchnout oko. Jestli to s politikou v tuzemsku myslíme vážně, měli bychom se vycajchnovat k lepším výkonům.

Ideologie periferie

Celá historie naší moderní státnosti je protkána neustále posilovaným přesvědčením, že to nejhorší, čeho bychom se mohli v mezinárodní politice dopustit, by bylo, kdybychom v ní zaujali nějaké originální (tedy vlastní, vlastním úsudkem vytvořené) stanovisko. Být pod ochrannými křídly nějaké jiné moci je imperativem naší mezinárodní politiky. Jsme leníci a svému pánovi jsme věrní — ať je to kdokoli.

↗

Otevřená diskuse se nenosí - rozhodně ne pod Řípem a Pradědem. Repro DR

Od leníka nikdo neočekává, že dokáže formulovat nebo rozumět strategii a cílům svého pána, požadována je jen věrnost. My, společnost České republiky, lid, nebo jak tuhle prapodivnou entitu nazvat, to moc dobře víme. Generace stále nových spojenectví s někým mocným nás naučila vypnout politický mozek. Tam, kde končí tuzemský televizní signál, leží i hranice naší politické imaginace.

Dokud nám ochranu poskytovala Francie, věřili jsme na republikánství, demokracii, parlamentarismus, na klasických gymnáziích byla dítka cepována do frankofonního obalu. Francie byla osou, okolo které se točila naše politická planeta. Náhle se ozval zrady zvon, zrady zvon, a hrdý Albion centrem být přestal, protože svou relevanci ztratil.

Pro roduvěrné leníky to ale nebyla žádná velká tragédie. Jistě, část zachovala věrnost ideálu Francie, ale většina obrátila zrak k Berlínu a obrátila ho tam bez velkých výčitek. Že se náš politický vesmír přepóloval? To přece nevadí, tomu my ani nemůžeme rozumět. Nejsme tu od toho, abychom rozuměli, ale byli věrní.

Až přijde rudá armáda, budeme věrní i jí a Stalinovi. Až Stalina vystřídá Chruščov, budeme držet jeho linii. Trochu to sice přepískneme a na chvíli se odvážíme myslet vlastní hlavou, ale když nás pragmatik Brežněv sekne po prstech, zase otočíme. Ale jen na dvacet let, protože v postmoderním horroru vacui si nemůžeme dovolit být sami a dezorientovaní. Nejlépe je se přichýlit k tomu, kdo staré pány porazil, ke Spojeným státům. Pořád to děláme upřímně.

V literární teorii existuje teorie o vztahu mezi centrem a periferií. Periferie většinou začíná jako jakási kulturní filiálka nebo kolonie, která s jistým zpožděním přejímá motiv, témata i postupy centra. Pokud je periferie dostatečně silná, může se časem emancipovat a vytvořit svébytný kulturní narativ. Náš prostor je takovouto globální politickou periferií. Periferií, která na ambici po vlastní emancipaci programově rezignovala. Když padne jedno centrum, budeme hledat jiné.

Bradavky strýčka Sama

Když přijímáme nového pána a jeho víru, přejímáme ji většinou jaksi zjednodušeně. Diskuse ve Spojených státech je ostrá a v porovnání s Evropou má trochu jiné kontury a dynamiku. Ve Spojených státech je normální lepit si na nárazník samolepku „Support our troops“ a projev o tom, jak si „vážíme veteránů“, pronášejí američtí politici snad i před vstupem na toaletu.

Na druhou stranu americké publikum snese i to, když v hlavním vysílacím čase liberální moderátor půl roku označuje současného prezidenta za potomka orangutana a za „whiny little bitch“. Ta debata snese hodně, je jiná a my si z ní, jako už tolikrát v minulosti, vytrháváme ty nejkýčovitější fragmenty a bez znalosti souvislostí je lepíme do patvaru naší globální politické strategie.

Když se ve Spojených státech opakuje, že je třeba „bojovat proti terorismu“, a ospravedlňovala se tím válka v Afghánistánu i Iráku, přijali jsme tuto tezi bezezbytku za svou. Noha českého vojáka tak poprvé v historii vkročila na afghánskou půdu bojovat za zájem nového pána.

Že politický extremismus nelze porazit tankem a že drtivá většina militantních islamistů dost možná Afghánistán nenajde na mapě (protože v něm nikdy nebyla a nemá s ním nic společného), že bojujeme v několik desítek let trvající kmenové válce, která se nás dotýká asi stejně jako zvýšená kriminalita na předměstí Denveru, to všechno jsou otázky, které by bylo přirozené a správné si položit, ale nikoli v pozici leníků.

Od nás se čeká věrnost. Nejlépe ji prokážeme tím, že přestaneme klást nejapné otázky a vymyslíme si nějakou svou variaci na všechen ten patos nalepený na mem „support our troops“. Třeba někdo zase nazpívá nějakou písničku.

Afghánská válka je v americké diskusi krajně kontroverzní téma. I ti nejzarytější jestřábové tuší, že americká armáda neměla v zemi intervenovat tak, jak intervenovala, že se v Afghánistánu žádnou demokracii nepodařilo vybudovat a že už ze země měli dávno odejít. Západ afghánskou válku prohrál.

Říct něco takového českým liberálům, tedy lidem s patentem na dějinnou pravdu, se rovná vlastizradě. Pro nás je konflikt v Afghánistánu průzračný a čistý: Kdesi v horách vede linie zákopů, na kterou útočí jako v bitvách první světové války hordy islamistů. Dokud západ vytrvá, ubrání se. Pokud linii opustí, talibanské obrněné divize budou za dva týdny stát před Mikulovem.

Zní to absurdně, ale přesně takhle je v naší debatě celý konflikt reprodukován: jako triviální bezpečnostní akce bez politického a sociálního kontextu. Podvědomě tušíme, že naše politická doktrína v Afghánistánu je ve skutečnosti jen zkratka a karikatura z amerického propagandistického letáku, ale přesto se s takový stavem spokojíme. Ptát se, jak je naše demokracie ohrožena v Herátu, jaká lidská práva jsme ubránili, jakou máme pro Afghánistán vizi nebo jestli se vůbec máme tohoto konfliktu po sedmnácti letech jakkoli účastnit, už v rámci této karikatury není možné.

Hledání tezí

Zaorálek sice s kritikou afghánského angažmá nebo třeba Saúdské Arábie přichází s mírným zpožděním zvýrazněným o ten fakt, že byl sám čtyři roky ministrem zahraničí, na platnosti jeho tezí to ale nic neubírá. Je pořád lepší se zmýlit a přiznat si to, než na svém omylu sveřepě trvat.

Vše je o to smutnější, že se na politické scéně zdá být sám. Všichni ostatní pretendenti státnictví dál „bojují s terorismem“. Dějiny bohužel neskončily, a pokud dojde k dalšímu mocenskému přepólování a překreslení velmocenských sfér vlivu, máme zaděláno na to, že dnešní bojovníci s terorismem budou třeba zítra bojovat za panslavismus. Síla zvyku.

Je načase s politikou globálního kýče přestat a najít v obě dost odvahy, radikalismu a politické invence k formulaci vlastního příběhu českého republikánství. Příběhu, ve kterém už nebudeme periferií. To neznamená zpřetrhat spojenecké vazby nebo rezignovat na své závazky k mezinárodnímu společenství. Znamená to jednoduše najít v sobě odvahu formulovat svůj vlastní zájem, své hodnoty, svou vizi globálního světa a ve spolupráci s ostatními zeměmi (Evropskou unií počínaje) je začít prosazovat. Nemusí to znamenat nic velkolepého, ale pokud si třeba dokážeme položit otázku, jaký je smysl naší vojenské přítomnosti v Afghánistánu, bude to myslím dobrý začátek.