Do zářijových pražských voleb se chystá seskupení s názvem Motoristé sobě. Co by na první dobrou působilo jako naprostý úlet a další ze série obskurních počinů, které k politice tak nějak patří, získává v realitě českého hlavního města na začátku třetí dekády 21. století vážný obsah. Automobilismus a jeho dopady na veřejný prostor, vliv na životní prostředí, stále více ohrožované měnícím se klimatem, to vše se stává klíčovým tématem celopražské politiky.

A nejde zdaleka jen o motoristickou kandidátku, kterou zřejmě velký volební úspěch nečeká. Výrazně na „motoristickou“ notu hraje kandidát koalice SPOLU na pražského primátora Bohuslav Svoboda. Jeho rozhovor pro Deník N nadepsaný „Emise z aut nejsou pro lidské zdraví zásadní“ se nese se v duchu obhajoby individuální automobilové dopravy proti jakémusi aktivistickému omezování, které ODS tradičně považuje za zásadně nepřijatelné.

A aby byl obrázek úplný, v podobném duchu se vyjadřuje pražský lídr ANO Patrik Nacher, podle něhož současné vedení města „dělá z řidičů nepřátele města“, z ideologických pohnutek podporuje cyklistiku, která přitom je v Praze zcela marginální, prostě nerespektuje, že „řidiči jsou také lidé“. Nacherovi se nelíbí, že se z řidičů dělají nepřátelé města, přitom on sám, a ostatní podobně argumentující, dělají zase nepřátele z cyklistů.

Obraťme list a podívejme se na hromadnou dopravu, naprosto zásadní prvek pro to, aby město zůstalo obyvatelné a nestalo se jen jedním velkým parkovištěm protkaným sítí dálnic. Podpora hromadné dopravy je přítomná v programech všech stran. Asi nikdo by si nedovolil být proti ní. Dokonce i již zmiňovaní Motoristé ve svém programu kupodivu nabízejí „pražské metro zdarma“, přesněji řečeno za tisíc korun ročně a pro děti do osmnácti let zcela zdarma.

Potíže nastanou, když se od obecných představ a plánů přejde ke konkrétní realizaci. Bydlím na Praze 4 blízko místa, kde má vzniknout jedna ze stanic nové trasy D, nazvaná podle sousedící ulice Olbrachtova. Pamatuji si, jak v roce 2010 byly zveřejněny lákavě vypadající vizualizace podoby nových stanic s tím, že třeba v případě Olbrachtovy půjde o nenápadnou stavbu v zeleni, nenarušující okolní vesměs rezidenční a klidnou zástavbu.

Jak ale detailně informuje občanský spolek Pankrácká společnost, jenž se již řadu let zabývá monitoringem developerské aktivity na území Prahy 4, ve skutečnosti již v době zveřejnění vizualizace platila jiná varianta nové stanice, posunutá o několik set metrů z důvodu plánované developerské výstavby navázané na stavbu metra. Podobně je tomu i u dalších plánovaných stanic trasy D, záměr je vždy stejný: co nejdůkladněji „vytěžit“ a „zahustit“ prostor kolem nich novou výstavbou.

Letos na jaře byla vykácena část parku u autobusové stanice Na Strži, kde bude nová stanice metra. Obyvatelé přilehlého bytového domu, kteří budou stavbou nejvíce zasaženi, proti tomu několik let protestovali, nakonec ovšem bez výsledku. Je smutné vidět vykácené plochy, kde ještě před pár dny stály vzrostlé stromy, nyní již jen přispívají ke zvyšujícímu se horku rozpáleného města. Lze jen věřit, že celkový přínos rozvoje hromadné dopravy převáží nad těmito vážnými ztrátami.

Pražská politika už dnes do velké míry je a bude stále víc soubojem o každý strom, o každý metr čtvereční nevybetonované a nezastavěné plochy. Není to snadná a přehledná partie, spíš nepřehledná vřava s množstvím zájmů, v níž si každý hlídá „to své“ a podezřívavě se dívá na cokoli, co by mohlo jeho či její práva a životní prostor jakkoli narušit nebo ohrozit.

Přesto je snad možné stanovit si několik základních principů, které nebude nikdy možné opomíjet. Jedním z nich je to, že obyvatelnost Prahy bude stále více záviset na tom, do jaké míry bude odolná vůči měnícímu se klimatu. To znamená jednak efektivní podporu jiných forem dopravy, než je individuální automobilová, jednak „ozelenění“ města takovými druhy stromů a rostlin, které nejlépe obstojí v horku a suchu.

S tím souvisí nutnost ubránit veřejný prostor před jeho rozkradením developerskými projekty, které se vesměs vyznačují tím, že maximalizují vlastní zisk a veškeré tím vzniklé ztráty a náklady převádějí na „erár“, jinými slovy na veřejnost, na všechny obyvatele města. Na Rohanském ostrově i mnohde jinde lze vidět propagační plakáty nových projektů, které se cynicky nazývají podle zeleně a parků, které přitom nenávratně likvidují.

Je jasné, že rozvoj města se nemůže zastavit a že se musí stavět. O to důležitější ale je, aby se tak dělo podle velmi přísných pravidel a vždy s maximálním ohledem na obecný zájem, na kvalitu života a životního prostředí v Praze. Je to běh na dlouhou trať, ale jiná cesta do snesitelné budoucnosti v Praze neexistuje.