↗

Na šrotišti v ghanském Agbogbloshie žije početná populace lidí, kteří zde dokonce chovají drůbež anebo dobytek pro potravu. U vzorku z této oblasti byla zjištěna dosud nejvyšší naměřená hodnota toxických dioxinů na světě. Foto Martin Holzknecht, Arnika

Elektroniku používáme v našem životě prakticky každý den. Na první pohled vypadá „čistě“, ovšem jakmile doslouží, stává se z ní nebezpečný odpad. Obsahuje totiž toxické látky: těžké kovy, ale také zpomalovače hoření jako jsou například polybromované difenylétery (PBDE).

V zemích Evropské unie se použité elektrospotřebiče sbírají zpět a měly by končit v zařízeních specializovaných na jejich bezpečné rozebrání. Můžeme se samozřejmě dohadovat, co bezpečné rozebrání znamená v praxi a kde končí ty části, které nejdou znovu využít. Je tu však ještě jeden problém: část elektroniky z evropských zemí, včetně České republiky, putuje do „šedé zóny“.

Organizace Basel Action Network (BAN) koncem roku 2018 zveřejnila zprávu, ve které odhadla, že více než třicet tisíc tun elektroodpadu z EU končí v rozvojových zemích. Číslo opírá o sledování staré elektroniky odevzdané na sběrná místa například v Německu, Itálii, Velké Británii, Dánsku, Maďarska a v dalších zemích pomocí GPS lokátorů. Zjistili například, že LCD monitor z Německa doputoval až do továrny čínské firmy postavené v Thajsku. V ní pracují vesměs chudí Barmánci, kteří elektroniku rozebírají, a plasty a další odpad pak zřejmě končí v primitivní slévárně postavené uprostřed továrny.