Tisíce lidí v posledních týdnech sledovaly putování losa Emila osídlenou kulturní krajinou. Osamocený poutník překračující pole, lesy, řeky, rybníky, silnice, železniční tratě i státní hranice cestuje už od června napříč střední Evropou: od česko-polské hranice přes Slovensko až do Rakouska, kde překročil Dunaj.

Zdálo se, že překážky přírodní i lidského původu mu v cestě nezabrání, ač při jejich překonávání často riskoval. Nakonec jeho putování ukončil až nepodařený pokus překročit dálnici, tedy uměle vytvořenou dopravní tepnu protínající lidský i zvířecí životní prostor. Jeho pohyb v krajině poukázal na její fragmentaci, tedy na slabá místa, na něž bychom se měli zaměřit při záchraně biodiverzity.

Příběh Emila přitom není jen ojedinělou, byť mediálně vděčnou epizodou. Ukazuje, jak fatální mohou být bariéry, které člověk v krajině buduje. Řešení však existuje. Pokud bychom tato slabá místa, ať jsou to dálniční či železniční tahy, vybavovali ekodukty systematicky, Emil by třeba doputoval na Šumavu prastarou migrační trasou, nikoli po silnici v policejním přepravníku. V lesích okolo Lipna totiž žije zhruba 15 až 20 dalších losů. Jde o jejich nejjižnější stabilní výskyt v Evropě.

A právě tato jihočeská oblast nabízí další srovnání.

Šumava pod vědeckým dohledem

V letech 2005 až 2014 probíhala v prostoru Šumavy rozsáhlá studie zdejší losí a jelení populace. Výzkumnému týmu Pavla Šustra se v jejím rámci přes veškerou snahu nepodařilo nasadit telemetrický GPS obojek jedinému losovi, aby tak získal konkrétní informace o jejich zvyklostech. Úspěšný však byl v případě stovky jelenů a dvou stovek srnců.

A tak po celých šest let vysílaly obojky zvěře každých pět minut údaje o poloze a činnosti svých nositelů. Díky průběžně získávaným záznamům mohli odborníci porovnávat pohyb a návyky několika jedinců různého věku, případně se vypravit do míst, kde se podle obojků vyskytovali, a sledovat stopy jejich pobytu či sbírat vzorky trusu.

Nakonec se do studie zapojili i zástupci Národního parku Bavorský les, který k šumavskému přiléhá z německé strany státní hranice. Výsledkem výzkumu byl komplexní obraz o životě a zvyklostech tamních jelenů a srnců. A ten je nanejvýš zajímavý.

Železná opona nejen pro člověka

Většina záznamů pohybu jelenů z české strany totiž končila několik set metrů před státní hranicí. A podobně se chovala i zvěř na bavorské straně. Nešlo ale o hranici ani hřeben šumavských hor. Zvířata zastavovala před jinou překážkou. Bývalou železnou oponou.

V době výzkumu přitom v krajině nebyla žádná fyzická bariéra už dvacet let. Bourání drátěných plotů začalo bezprostředně po sametové revoluci v listopadu 1989. Co se tedy jelení populaci stalo, že došlo ke změně jejího chování po celé generace? Jak je možné, že některé hranice přetrvávají v krajině i paměti nejen lidí, ale také zvířat, když fyzická překážka dávno zmizela?

Zdá se, že rázný lidský zásah do krajiny v podobě výstavby drátěných plotů a asfaltování cest provedený v 50. letech minulého století během pár desítek let trvání změnil chování jednoho živočišného druhu. Během čtyř dekád se několik generací laní a jelenů naučilo, že jistou linii v jejich rozsáhlém teritoriu nelze překročit. Navíc nebylo radno se k ní přibližovat.

Do šumavských lesů totiž nejdřív najela hlučná těžká lesnická technika, jež vykácela široký pruh porostu a zorala zem. Lesní ticho naplnilo bušení palic do kůlů, na něž halekající lidé natáhli dráty. Do nichž posléze proudilo vysoké napětí.

Od toulání poblíž hranice tak jeleny odrazoval nejprve hluk stavby. Později je zastavil plot, jenž byl předsazen tomu s vysokým napětím. Měl dva úkoly: zabránit „narušitelům“ ve snadném překonání státní hranice a ochránit zvěř před jistou smrtí v drátech s vysokým napětím.

A na věci nic nezměnilo ani to, že v 60. letech byl drátěný zátaras přebudován na signální stěnu. Někde měnil trasu vedení, jinde došlo jen k výměně vodičů. Tak či tak s sebou změna přinesla další ruch v hlubokých lesích, kde kromě zvěře a pohraničníků nebylo ani živáčka. Když se větev, zvěř nebo i člověk dotkli signálních drátů, vystřelily světlice upozorňující vojáky na kontakt. Ty jeleny děsily.

Zvířecí know-how

Všechny změny ostražité sledovaly laně v čele stád. Jejich úkolem totiž bylo udržet všechny členy pohromadě a v bezpečí. Není proto divu, že se rizikovým místům vyhýbaly. Dospělým samcům, kteří žijí kromě období říje samotářsky, toto zvířecí know-how předaly ještě coby kolouchům. Když je později opustili a vydali se na osamocenou cestu životem, věděli, kterým místům se raději vyhnout.

Výstavba bariéry však s sebou nepřinesla pouze zakódování překážky do paměti jelenů a laní. Narušení přirozených migračních tras oddělením státní hranice mezi socialistickou a imperialistickou Šumavou plotem způsobilo změny přímo v populaci jelena evropského.

Lidským zásahem se totiž původní populace rozdělila na dvě. V praxi tato skutečnost mohla znamenat větší pravděpodobnost příbuzenského křížení jelenovitých. Šumavská populace žijící na tehdejší československé straně však byla naštěstí natolik rozsáhlá, že došlo k minimálním genetickým změnám. I přes to se však od rakousko-bavorských jelenů drobně liší. Lze tedy vystopovat původ zvířete, k výrazné degeneraci však nedošlo. Železná opona tedy zanechala stopu nejen paměťovou, ale též genetickou. Ta paměťová otevírá další rozměr příběhu.

Minulost, která zatím zůstává

Příběh Emilova putování ukazuje, že losi při hledání nového životního prostoru neváhají překonat i stovky kilometrů a pustit se i přes nepřekonatelné bariéry. A možná si tuto schopnost postupně osvojí i jeleni ze Šumavy. Někteří odvážní jedinci totiž dokážou překročit hranice svého teritoria už dnes, jedná se ale zatím jen o jednotlivce. Postupem času se tato zkušenost pravděpodobně rozšíří na celou populaci. To však může trvat ještě desítky či stovky let.

Železná opona bývala pásem ostnatých drátů a signálních zařízení. Jednoho dne možná z naší krajiny zmizela, život v ní však ovlivňovat nepřestala. Chování šumavské zvěře ukazuje, že hranice nejsou jen technickým zařízením či politickou linií — mohou se stát součástí paměti nejen člověka, ale také zvířat. Jeleni zastavující se před původní linií plotů připomínají, že minulost, a tedy i lidské zásahy, jen tak nemizí. Zapisuje se do myšlení, zvyků a tras nejen lidských.

Přírodovědný výzkum proto ukazuje víc než jen zoologickou zajímavost. V okamžiku, kdy se potkává třeba právě s pohledem historickým, otevírá zásadní otázky: co všechno zůstává v krajině přítomné, i když jsme to dávno odstranili? Jak naše rozhodnutí proměňují prostor, v němž žijeme — a jak dlouho v něm přetrvávají jejich stopy? A konečně, jak krajině vlastně rozumíme a jak ji chceme chránit pro budoucí generace všech jejích obyvatel včetně třeba losů?

Záleží na tom, k jakým odpovědím jsme otevřeni a také jaké příběhy vyprávíme. Jestli zůstanou jen kuriozitou o neobvyklém chování jelenů či putování samotářských losů, nebo se stanou součástí širšího porozumění tomu, jak se lidská minulost vtiskuje do přírodních procesů. V tom je jejich síla — a také možnost, jak propojit přírodní a humanitní vědy v hledání společného jazyka o krajině, ve které jsme nežili, nežijeme a nebudeme žít sami.