Konzervatismus dnes
Petr PithartAutentický konzervatismus zůstává v dnešní kakofonii politických zápasů plachým a rozvážným outsiderem. Upomíná nás, že nikdy není pozdě poučit se z chyb a udělat krok zpět.
Všechny velké ideologie byly zdiskreditovány, takže je v módě konzervatismus, který však ve skutečnosti žádnou ideologií nikdy nebyl a není. Opravdový konzervatismus je plachý, nehodí se do dnešních vzrušených debat, které starému muži připadají jako kakofonie šílenců — konzervativní postoje a letory se v nich ztrácejí.
Opravdový konzervatismus je vlastně antiideologie, která z dnešních politických bojišť prchá. Nemá k nim co říci, neumí se a ani nechce se vůči nim vymezovat. Dnes je autentickým outsiderem. Už proto, že nemá ambice být univerzálním, všude a vždy platný. Je lokální, nebo není žádný.
Necítí se dobře vedle jakékoli podoby dnešního nacionalismu, národovectví, rádoby patriotismů, které si ho dnes tak ochotně berou — ano, do huby. Autentické konzervativní postoje — často nepojmenované — nalézáme spíše v místní, komunální politice než v politikách celostátních, nebo dokonce v evropských, unijních. Tam vůbec nepatří, ale neumí se bránit, je-li tam zavlékán. A ani nechce, protože by to byla — marná řeč.
Vůbec nesnáší jakékoli velkohubé „internacionály“, třeba ony „konzervativní patrioty“ na unijní úrovni. Je totiž vždycky jen místní, lokální, tudíž nepřenosný. Není ani sumou lokálních patriotismů, které jediné mohou být autentické. Není dnes zneužívanějšího -ismu, než je konzervatismus.
Opravdovým konzervativcům je dnes ouzko. Rozpadají se zbytky světového řádu, budoucnost světa je stále více nepředvídatelnější. Konzervativní postoje jsou úspěšně zaháněny do „koutků“, kterých je ale stále méně a méně. Dotírající varianty populismu jsou ve volbách všeho druhu určitě stále úspěšnější proto, že tu konzervatismus není.
Stejně je ale nevyhladitelný — právě proto, že se tak úporně brání jakýmkoli obecnostem. Není a ani nechce být příliš výmluvný. Odmítá se definovat. Ve své „definici“ si docela dobře vystačí s několika poznámkami, s postřehy Edmunda Burkeho z dob Francouzské revoluce.
Konzervatismus je možná překvapivě podobný liberalismu v tom, že si nevytyčují žádné cíle. Žádné „co“? Oba odpovídají na otázku „jak“? Konzervatismus varuje před zbrklostmi všeho druhu, varuje: opatrně. Liberalismus radí vystříhat se svévolí všeho druhu a nabádá: podle pravidel. Hodnoty svobody a úcty před každým individuem v sobě obsahují spíše implicitně.
Dnešní inflace údajného konzervatismu — vlastně konzervatismů — není jen výrazem deziluze porevoluční generace, ale i zmatení pojmů. Je důsledkem anarchie ve světě komunikací všeho druhu. „Svět sítí“ je semeniště této anarchie.
Dokud nenajdeme cestu zpět od anonymizované komunikace ke vzorci, jemuž ve světě vážných médií odpovídá vztah autor — editor — šéfredaktor, dotud se zmatení pojmů nevyhneme. A bude hůř.
Že žádné cesty zpět neexistují? Pak ale neexistuje a nebude ani existovat konzervatismus jako úctyhodný způsob ochrany a pěstování společenského dobra. Pak všechny způsoby zla mají cesty otevřeny dokořán.
Existence Deníku Referendum a jemu podobných ukazuje, že není vše ztraceno. I kdyby mělo jít jen o ústupový boj, stojí za to. Tak se dá žít a počestně umírat.
Podle Petra Pitharta konzervatismus - stejně jako liberalismus - prý nejsou ideologiemi, neboť nevytyčují žádné obsahové cíle, nýbrž jsou jenom určitým postojem. (Habitem, řekl by asi Aristoteles.) Místo tedy aby postulovaly nějaké programové, ideové "něco", pouze odpovídají na otázku "jak".
No budiž; bezprostředně vzato má takovýto náhled své dobré odůvodnění. A můžeme se dokonce skutečně v obecné rovině ztotožnit s názorem P. Pitharta, že - jmenovitě v české společnosti - takovýto solidní, autentický konzervatismus mnohdy velice bolestně chybí. Tedy takový konzervatismus, který se nenechá zkorumpovat, který se nenechá svést různými vábničkami na falešné cesty, prostě z hlubokého osobního přesvědčení, že "tohle se přece nedělá". Je to postoj který lze sotva odůvodnit nějak logicky (vždyť přece ten kdo se nenechá zkorumpovat je sám proti sobě, jedná tedy iracionálně); nicméně ten kdo je takto "neléčitelně" konzervativní má v nedozírných hlubinách svého já zakotvené nezviklatelné přesvědčení, že jakmile by se nechal svést k opuštění norem fundamentální morálky, že by tím v prvé řadě zradil a ztratil sám sebe. Ztratil by všechno, co mu umožňuje žít s pocitem vlastní sebeúcty; a tuto ztrátu by mu nemohly nahradit žádné takzvané "výhody". Ať materiální či statusové.
Potud tedy je možno s náhledy P. Pitharta vyslovit souhlas. Nicméně - při bližším pohledu se ukáže, že celá záležitost se vztahem konzervatismu a ideologie je mnohem složitější, nežli by se zdálo. Napřed si ale musíme ujasnit, co vlastně míníme pod pojmem "ideologie".
Obecně je ideologie definována jako soubor určitých postulátů, ideových a politických schémat, které ve svém souhrnu mají sloužit na jedné straně k výkladu světa, na druhé straně k praktickému, to jest především politickému jednání. A v řadě neposlední - k vlastní expanzi. To jest, každá ideologie ze své samotné podstaty usiluje o své vlastní šíření v populaci, o ovlivnění myšlení a názorových postojů co největšího množství jedinců.
Pokusme si tu ale dát definici poněkud jinou, ještě obecnější: ideologie je každý výklad světa, který danému jedinci umožňuje zredukovat velmi složitou a rozporuplnou společenskou a politickou skutečnost jenom na jeden určitý úhel pohledu, jenom na jeden určitý způsob myšlení, jenom na jeden určitý vzorec jednání.
A při této definici velice rychle zjistíme, že jak konzervatismus, tak i liberalismus ve skutečnosti takovéto ideologie jsou. Ano, ony nevytyčují bezprostředně pozitivní politické programy; jenže - i negativní ideologie je stále ještě ideologií.
Vezměme napřed liberalismus, tam je celá věc poněkud přehlednější. Ano, liberál říká že všechny ideologie jsou falešné vědomí; a že proto jediným skutečně legitimním postojem je individuální svoboda (respektive všeobecná rovnost v užívání této individuální svobody).
Takovýto náhled se (tím spíše po selhání dosavadních ideologií) může mnohým zdát naprosto oprávněný, respektive jediný legitimní. Ale podívejme se blíže: opravdu nám tento liberalismus nesděluje nic jiného nežli tuto "naprostou osobní svobodu"?
Tento liberalismus ve skutečnosti zvěstuje toto: "Jakékoli snahy o výklad lidského světa jsou ze své nejhlubší podstaty špatné a vadné; jsou přímou cestou do pekla totality". To znamená: podle liberála člověk má definitivně skoncovat se všemi snahami pochopit, myšlenkově uchopit svůj svět! A podle tohoto poznání také cíleně jednat. Podle liberála - pokud tento jeho postoj vezmeme skutečně do důsledků - člověk fakticky nemá myslet vůbec. Neboť jakékoli myšlení neznamená nic jiného nežli vytváření určitých obrazů, konceptů skutečnosti - kteréžto obrazy je nutně pojímat jako (alespoň zčásti) pravdivé. Liberál oproti tomu zvěstuje, deklaruje a žádá: omezte své myšlení jenom na to, co je naprosto bezprostředně, naprosto nepochybně dané. Liberál tedy po člověku žádá, aby se vzdal toho nejcennějšího co ho tvoří člověkem, tedy autonomní schopnosti myšlení, a aby místo toho jednal víceméně jako kterýkoli jiný živočich - tedy jenom na základě toho co je naprosto bezprostředně přítomné a nepochybné, co dokáže pochytit svými pouhými smysly.
Vidíme tedy naprosto zřetelně, že tento napohled tolik "svobodomyslný" liberalismus je ve skutečnosti extrémně redukcionistický, že dramatickým způsobem omezuje autentické potenciály lidské bytosti. A zároveň se ukazuje: tento zdánlivě pouze defenzivní (obrana před útiskem) liberalismus je ve skutečnosti ideově ofenzivní, neboť požaduje aby se tento jeho ideový redukcionismus stal obecně přijímanou, obecně platnou normou.
A konzervatismus? To je (alespoň za daných okolnosti) pouze druhá stránka tohoto liberalismu. Dnešní konzervativec - stejně jako liberál - žádá aby se nemyslelo příliš složitě. To jest hlavně - aby se nemyslelo příliš dopředu. Konzervativec - stejně jako liberál - pociťuje nepřekonatelnou averzi, až přímo fobii při pomyšlení na jakýkoli pokrok. Konzervativec chce uchovat svůj nesložitý svět stále stejného; stejně jako liberál chce uhájit svůj nesložitý svět individuální autonomie.
Nevěřme tedy v žádném případě tvrzení jak konzervativců tak liberálů, že jejich postoje prý nejsou žádnou ideologií. Ještě jednou: i negativní ideologie je ideologie. I tito konzervativci a liberálové se snaží ve jsoucím světě prosadit své náhledy na to, jak tento svět má vypadat, podle jakých norem se má řídit; a i oni se snaží vytlačit, vytěsnit všechny koncepty konkurenční.
Můžeme tedy vidět, že před ideologiemi tak jako tak není úniku. Místo toho tedy abychom si nalhávali že že "nejsme ideologičtí", nebude mnohem poctivější si přiznat, že každý náš názor představuje určitý koncept, určitou ideu? A nebude - místo tohoto sveřepého popírání vlastní ideologičnosti - mnohem pozitivnějším činem snažit se především překonat onen o m e z e n ý, partikularistický charakter všech dosavadních ideologií?
Pokud existuje nějaká cesta k postideologickému světu, pak jedině tímto aktem syntézy různých idejí, a nikoli prostřednictvím redukcionistického liberalismu.
V hodnocení konzervatismu a liberalismu s Petrem Pithartem souhlasím. Ztotožňuji se s jeho článkem až na ty poslední dvě věty posledního odstavce. Ty poslední dvě věty na mne naopak působí jako pěst na oko.
Musel snad Petr Pithart tento závěr napsat, aby mu článek o konzervatismu v DR vůbec vydali? DR přece slova „konzervatismus, konzervativní“ doposud vždy používal jako nálepky absolutního zavržení a od jakéhokoliv konzervatismu se tedy zcela distancuje. Je proto prakticky vyloučené, aby čtenář DR měl současně kladný vztah ke konzervatismu i k DR.
Liberalismus, pane Poláčku, neříká, aby člověk skoncoval se všemi snahami pochopit a myšlenkově uchopit „svůj“ svět, a už vůbec neříká, že člověk nemá myslet. Liberalismus naopak říká, že člověk má myslet zcela svobodně a stát se proto na žádné toto „uchopení světa“ nesmí přednostně vázat a ta konkurenční „uchopení světa“ tím potlačovat. Nesmí to dělat právě proto, aby člověk nemusel naprosto skoncovat se všemi svými snahami myšlenkově uchopit „svůj“ svět a aby pak povinně nemusel přijmout státem schválenou filozofii či státem schválený výklad světa, protože právě to by znamenalo, že člověk už nemá myslet.
Pane Nusharte, možná že je Deník Referendum ve skutečnosti konzervativnější, než si sám myslíte.
Ale - už v mém prvním vstupu jsem napsal, že napřed je nutno si ujasnit pojmy. Je rozdíl mezi hodnotovým konzervatismem na straně jedné, a konzervatismem jakožto "hodnotou" na straně druhé. Vy sám představujete především toto druhé pojetí. To jest: pro Vás znamená konzervativní postoj především nepřekonatelný odpor vůči jakémukoli progresivismu. Takto ale Petr PIthart svou chválu konzervatismu dozajista nemyslel.
Co se pak liberalismu a jeho vztahu k myšlení týče: v podstatě to samé, napřed by bylo nutno se sjednotit v definici toho, co si představujeme pod termínem "myšlení". Samozřejmě že liberalismus nezakazuje myšlení; ale ten způsob myšlení který on vyznává je myšlení mělké, takové které se spokojí pouze s vnějším (víceméně politickým) zdáním věcí. Je to myšlení, které nejde do hloubky, k samé podstatě věci; a jenom proto si toto liberalistické myšlení může dovolit být ideově nevázané a nezávazné, jenom proto může "pluralisticky" skákat sem a tam, podle momentální nálady, podle individuálního osobního nastavení toho či onoho jedince. Liberál má panickou hrůzu před vázaností, před tím že by svou osobní libovůli (kterou mylně a pyšně nazývá "svobodou") musel sklonit před autoritou obecně platné pravdy. A proto liberál vyznává jenom jednu jedinou "nezpochybnitelnou" pravdu: totiž že všechny pravdy jsou prý pouze relativní, a proto žádnou z nich nelze uznat jako (definitivně) platnou. Liberál proto nakonec jenom bezcílně pobíhá sem a tam, z celého jsoucího světa nevidí nic jiného nežli pouze neustálý chaos (což pro sféru fenoménů víceméně platí, a liberál nedokáže nic víc než spatřit právě jenom fenomény); a všude tento liberál stále dokola hlásá své vlastní životní moudro: nic není natrvalo platné, s výjimkou posvátných norem liberalismu!