Podle Petra Pitharta konzervatismus - stejně jako liberalismus - prý nejsou ideologiemi, neboť nevytyčují žádné obsahové cíle, nýbrž jsou jenom určitým postojem. (Habitem, řekl by asi Aristoteles.) Místo tedy aby postulovaly nějaké programové, ideové "něco", pouze odpovídají na otázku "jak".

No budiž; bezprostředně vzato má takovýto náhled své dobré odůvodnění. A můžeme se dokonce skutečně v obecné rovině ztotožnit s názorem P. Pitharta, že - jmenovitě v české společnosti - takovýto solidní, autentický konzervatismus mnohdy velice bolestně chybí. Tedy takový konzervatismus, který se nenechá zkorumpovat, který se nenechá svést různými vábničkami na falešné cesty, prostě z hlubokého osobního přesvědčení, že "tohle se přece nedělá". Je to postoj který lze sotva odůvodnit nějak logicky (vždyť přece ten kdo se nenechá zkorumpovat je sám proti sobě, jedná tedy iracionálně); nicméně ten kdo je takto "neléčitelně" konzervativní má v nedozírných hlubinách svého já zakotvené nezviklatelné přesvědčení, že jakmile by se nechal svést k opuštění norem fundamentální morálky, že by tím v prvé řadě zradil a ztratil sám sebe. Ztratil by všechno, co mu umožňuje žít s pocitem vlastní sebeúcty; a tuto ztrátu by mu nemohly nahradit žádné takzvané "výhody". Ať materiální či statusové.

Potud tedy je možno s náhledy P. Pitharta vyslovit souhlas. Nicméně - při bližším pohledu se ukáže, že celá záležitost se vztahem konzervatismu a ideologie je mnohem složitější, nežli by se zdálo. Napřed si ale musíme ujasnit, co vlastně míníme pod pojmem "ideologie".

Obecně je ideologie definována jako soubor určitých postulátů, ideových a politických schémat, které ve svém souhrnu mají sloužit na jedné straně k výkladu světa, na druhé straně k praktickému, to jest především politickému jednání. A v řadě neposlední - k vlastní expanzi. To jest, každá ideologie ze své samotné podstaty usiluje o své vlastní šíření v populaci, o ovlivnění myšlení a názorových postojů co největšího množství jedinců.

Pokusme si tu ale dát definici poněkud jinou, ještě obecnější: ideologie je každý výklad světa, který danému jedinci umožňuje zredukovat velmi složitou a rozporuplnou společenskou a politickou skutečnost jenom na jeden určitý úhel pohledu, jenom na jeden určitý způsob myšlení, jenom na jeden určitý vzorec jednání.

A při této definici velice rychle zjistíme, že jak konzervatismus, tak i liberalismus ve skutečnosti takovéto ideologie jsou. Ano, ony nevytyčují bezprostředně pozitivní politické programy; jenže - i negativní ideologie je stále ještě ideologií.

Vezměme napřed liberalismus, tam je celá věc poněkud přehlednější. Ano, liberál říká že všechny ideologie jsou falešné vědomí; a že proto jediným skutečně legitimním postojem je individuální svoboda (respektive všeobecná rovnost v užívání této individuální svobody).

Takovýto náhled se (tím spíše po selhání dosavadních ideologií) může mnohým zdát naprosto oprávněný, respektive jediný legitimní. Ale podívejme se blíže: opravdu nám tento liberalismus nesděluje nic jiného nežli tuto "naprostou osobní svobodu"?

Tento liberalismus ve skutečnosti zvěstuje toto: "Jakékoli snahy o výklad lidského světa jsou ze své nejhlubší podstaty špatné a vadné; jsou přímou cestou do pekla totality". To znamená: podle liberála člověk má definitivně skoncovat se všemi snahami pochopit, myšlenkově uchopit svůj svět! A podle tohoto poznání také cíleně jednat. Podle liberála - pokud tento jeho postoj vezmeme skutečně do důsledků - člověk fakticky nemá myslet vůbec. Neboť jakékoli myšlení neznamená nic jiného nežli vytváření určitých obrazů, konceptů skutečnosti - kteréžto obrazy je nutně pojímat jako (alespoň zčásti) pravdivé. Liberál oproti tomu zvěstuje, deklaruje a žádá: omezte své myšlení jenom na to, co je naprosto bezprostředně, naprosto nepochybně dané. Liberál tedy po člověku žádá, aby se vzdal toho nejcennějšího co ho tvoří člověkem, tedy autonomní schopnosti myšlení, a aby místo toho jednal víceméně jako kterýkoli jiný živočich - tedy jenom na základě toho co je naprosto bezprostředně přítomné a nepochybné, co dokáže pochytit svými pouhými smysly.

Vidíme tedy naprosto zřetelně, že tento napohled tolik "svobodomyslný" liberalismus je ve skutečnosti extrémně redukcionistický, že dramatickým způsobem omezuje autentické potenciály lidské bytosti. A zároveň se ukazuje: tento zdánlivě pouze defenzivní (obrana před útiskem) liberalismus je ve skutečnosti ideově ofenzivní, neboť požaduje aby se tento jeho ideový redukcionismus stal obecně přijímanou, obecně platnou normou.

A konzervatismus? To je (alespoň za daných okolnosti) pouze druhá stránka tohoto liberalismu. Dnešní konzervativec - stejně jako liberál - žádá aby se nemyslelo příliš složitě. To jest hlavně - aby se nemyslelo příliš dopředu. Konzervativec - stejně jako liberál - pociťuje nepřekonatelnou averzi, až přímo fobii při pomyšlení na jakýkoli pokrok. Konzervativec chce uchovat svůj nesložitý svět stále stejného; stejně jako liberál chce uhájit svůj nesložitý svět individuální autonomie.

Nevěřme tedy v žádném případě tvrzení jak konzervativců tak liberálů, že jejich postoje prý nejsou žádnou ideologií. Ještě jednou: i negativní ideologie je ideologie. I tito konzervativci a liberálové se snaží ve jsoucím světě prosadit své náhledy na to, jak tento svět má vypadat, podle jakých norem se má řídit; a i oni se snaží vytlačit, vytěsnit všechny koncepty konkurenční.

Můžeme tedy vidět, že před ideologiemi tak jako tak není úniku. Místo toho tedy abychom si nalhávali že že "nejsme ideologičtí", nebude mnohem poctivější si přiznat, že každý náš názor představuje určitý koncept, určitou ideu? A nebude - místo tohoto sveřepého popírání vlastní ideologičnosti - mnohem pozitivnějším činem snažit se především překonat onen o m e z e n ý, partikularistický charakter všech dosavadních ideologií?

Pokud existuje nějaká cesta k postideologickému světu, pak jedině tímto aktem syntézy různých idejí, a nikoli prostřednictvím redukcionistického liberalismu.

V hodnocení konzervatismu a liberalismu s Petrem Pithartem souhlasím. Ztotožňuji se s jeho článkem až na ty poslední dvě věty posledního odstavce. Ty poslední dvě věty na mne naopak působí jako pěst na oko.

Musel snad Petr Pithart tento závěr napsat, aby mu článek o konzervatismu v DR vůbec vydali? DR přece slova „konzervatismus, konzervativní“ doposud vždy používal jako nálepky absolutního zavržení a od jakéhokoliv konzervatismu se tedy zcela distancuje. Je proto prakticky vyloučené, aby čtenář DR měl současně kladný vztah ke konzervatismu i k DR.

Liberalismus, pane Poláčku, neříká, aby člověk skoncoval se všemi snahami pochopit a myšlenkově uchopit „svůj“ svět, a už vůbec neříká, že člověk nemá myslet. Liberalismus naopak říká, že člověk má myslet zcela svobodně a stát se proto na žádné toto „uchopení světa“ nesmí přednostně vázat a ta konkurenční „uchopení světa“ tím potlačovat. Nesmí to dělat právě proto, aby člověk nemusel naprosto skoncovat se všemi svými snahami myšlenkově uchopit „svůj“ svět a aby pak povinně nemusel přijmout státem schválenou filozofii či státem schválený výklad světa, protože právě to by znamenalo, že člověk už nemá myslet.

Pane Nusharte, možná že je Deník Referendum ve skutečnosti konzervativnější, než si sám myslíte.

Ale - už v mém prvním vstupu jsem napsal, že napřed je nutno si ujasnit pojmy. Je rozdíl mezi hodnotovým konzervatismem na straně jedné, a konzervatismem jakožto "hodnotou" na straně druhé. Vy sám představujete především toto druhé pojetí. To jest: pro Vás znamená konzervativní postoj především nepřekonatelný odpor vůči jakémukoli progresivismu. Takto ale Petr PIthart svou chválu konzervatismu dozajista nemyslel.

Co se pak liberalismu a jeho vztahu k myšlení týče: v podstatě to samé, napřed by bylo nutno se sjednotit v definici toho, co si představujeme pod termínem "myšlení". Samozřejmě že liberalismus nezakazuje myšlení; ale ten způsob myšlení který on vyznává je myšlení mělké, takové které se spokojí pouze s vnějším (víceméně politickým) zdáním věcí. Je to myšlení, které nejde do hloubky, k samé podstatě věci; a jenom proto si toto liberalistické myšlení může dovolit být ideově nevázané a nezávazné, jenom proto může "pluralisticky" skákat sem a tam, podle momentální nálady, podle individuálního osobního nastavení toho či onoho jedince. Liberál má panickou hrůzu před vázaností, před tím že by svou osobní libovůli (kterou mylně a pyšně nazývá "svobodou") musel sklonit před autoritou obecně platné pravdy. A proto liberál vyznává jenom jednu jedinou "nezpochybnitelnou" pravdu: totiž že všechny pravdy jsou prý pouze relativní, a proto žádnou z nich nelze uznat jako (definitivně) platnou. Liberál proto nakonec jenom bezcílně pobíhá sem a tam, z celého jsoucího světa nevidí nic jiného nežli pouze neustálý chaos (což pro sféru fenoménů víceméně platí, a liberál nedokáže nic víc než spatřit právě jenom fenomény); a všude tento liberál stále dokola hlásá své vlastní životní moudro: nic není natrvalo platné, s výjimkou posvátných norem liberalismu!

Liberalismus, pane Poláčku, neodmítá definovat myšlení, liberalismus pouze říká, že myšlení (včetně své vlastní definice) nemůže podléhat žádné moci právě proto, aby mohlo podléhat pouze autoritě obecné pravdy. Pokud totiž myšlení podléhá moci (a nikoliv tedy autoritě obecné pravdy), nejde již o myšlení, ale o nemyšlení.

Svoboda myšlení tak spočívá v tom, že myšlení nemůže k prosazení pravdy používat hrubou moc, ale pouze sílu myšlenky. Moc tedy nemůže být nástrojem k prosazení pravdy, ale fungující praktické myšlení může být naopak nástrojem k prosazení moci a může k tomu použít i lež. Pravdu tedy není možné prosadit mocí, zatímco k prosazení moci je možné použít lež a pořád jde myšlení.

Ano, pane Nusharte, liberalismus své tažení proti autoritě pravdy vždy pečlivě schovává za tažení proti ideologii, respektive proti zneužití moci. Ale tam kde tento liberalismus pronáší vznešené floskule o "autoritě pravdy", tam ve skutečnosti nemá na mysli nic jiného, než že jedinou skutečnou autoritou je libovůle každého jednotlivce. A protože tomuto jednotlivci s jeho libovůlí (a tedy i s jeho ať třeba jakkoli deformovanými názory) přece nikdo nesmí předepisovat nějakou obecně závaznou pravdu, pak je tím účinně eliminována otázka po pravdě vůbec.

"Pravda, která je nezávazná" - to je paskvil, pouhá hra na pravdu. Liberál je proto ten, kdo na jedné straně slavnostně vytrubuje nezadatelné právo na hledání pravdy - ale přitom znovu a znovu uhýbá před každou pravdou, která by si vznášela nárok mít obecnou, a tedy závaznou platnost. Tento liberál je tedy pokrytec, který na jedné straně hlásá nejvyšší hodnoty, aby je vzápětí sám rozbíjel, nebo přinejmenším devalvoval.

Potíž je v tom „vznášení nároku“ mít pravdu. Pravdu nelze prosadit vznesením nároku ji mít.

Mimochodem, ta vámi zmiňovaná relativizace pravdy a chápání svobody jakožto libovůle je podle vás součástí konzervativního, nebo naopak progresivistického postoje?

Takže, pane Nusharte, Vy se nedomníváte že máte pravdu?

To by byl skutečně nemálo vstřícný postoj.

Relativizace pravdy je klíčový znak liberalismu jako takového, pane Nusharte.

Jeho varianty - konzervativní a liberalistická - jsou ovšem smíšenými formami, které do tohoto liberalismu jako takového vnášejí do jisté míry cizí prvky.

Ale zase až tak úplný protimluv to není. Co jsem ještě chtěl k věci dodat: ano, liberál popírá platnost a závaznost všech pravd - kromě své pravdy vlastní.

To jest: liberál raději přizná ostatním právo na to pěstovat si jejich vlastní soukromé "pravdy", když i jemu bude zachováno jeho výsostné právo svůj vlastní názor považovat za absolutní a nezpochybnitelnou pravdu. Liberál je proto napohled tak "šlechetně" liberální, aby si mohl svou vlastní názorovou omezenost uchránit před vší kritikou. Postoj liberála tedy ve skutečnosti není žádnou otevřeností vůči jiným, konkurenčním pravdám (které by teprve ve svém souhrnu mohly poskytnout pravdu celou); nýbrž jeho vztah k ostatním "majitelům pravd" je víceméně komerční. Je to vztah soukromého vlastníka: "Já vám uznám nedotknutelnost vašeho vlastnictví vašich pravd, když vy mně recipročně uznáte mé právo hlásat a vydávat za pravdu jakýkoli (třeba jakkoli nesmyslný) názor."

Není tedy nijak překvapivé že politický liberalismus se zrodil víceméně paralelně s rodící se buržoazní společností, kde všechny hodnoty jsou nahlíženy výhradně z pozice soukromého vlastníka.

Což pak tedy - abych konkrétně odpověděl na Vaši otázku - znamená v praxi toto:

Jak konzervativní liberál tak progresivní liberál uznávají právo každého na to mít svou pravdu - potud pokud jsou to liberálové. Ovšem - pokud je konzervativní liberál konzervativcem a progresivní liberál progresivistou, tak potud ovšem sveřepě a zarytě trvají na výsostné platnosti své vlastní pravdy. V tomto směru tedy jejich vlastní osobní přesvědčení vítězí nad jejich osobním liberalismem.

Ostatně zdá se mi, že se svou poznámkou míříte především na progresivní liberální levici, s jejím fundamentalismem - ovšem zde je termín "liberální" matoucí, se skutečným liberalismem má tento politický směr jen málo společného.

Spravedlnost, ne pravda, ta je zapotřebí.

Škabraha:

https://denikalarm.cz/2026/02/cest-porazenym-k-cemu-je-dobry-konzervatismus/

Spravedlnost? - Bezmála bych měl chuť, pane Morbicere, parafrázovat proslulou otázku PIláta Pontského: Co je spravedlnost?

Tuto otázku zcela jinak zodpoví příslušník levice, a zcela jinak vyznavač pravicového vidění světa. Z pohledu levice spravedlnost znamená materiální rovnost; z pohledu pravice spravedlnost znamená zásluhovost.

Ale abychom se trochu osvobodili z tohoto věčné ideologického dilematu: otázka po spravedlnosti utváří celý první díl Platónova díla "Politeia" (do češtiny obvykle překládáno jako "Ústava"). Teprve v díle tohoto velkého myslitele se ukazuje, jak je otázka po spravedlnosti vlastně obtížnou; a jak naprosto se s ní míjí veškerá ideologická vymezení. Něco natolik složitého jako "spravedlnost" nelze uchopit do jednoho jediného laciného hesla.

Škabraha: bezprostředně vzato zde nesděluje nic jiného, nežli co rozpracoval svého času už německý sociolog Max Weber: totiž že pro optimální fungování lidské společnosti mají svůj pozitivní a nezastupitelný význam jak postoj pokrokovosti, tak ale i postoj konzervatismu. Zcela jednoduše řečeno: oba tyto principy, oba tyto postoje navzájem vyvažují jednostrannost toho druhého. Konzervatismus je pojistkou před přílišnými eskapádami ze řetězu utrženého progresivismu; zatímco progresivismus společnost vytahuje (respektive osvobozuje) z nehybnosti, zpátečnictví konzervatismu.

Max Weber tedy dospěl k - bezpochyby správnému - závěru, že je oba tyto postoje mají své oprávnění. Co ale už neřekl (nebo přinejmenším jasně nevyslovil) je to že jak jsou oba tyto postoje oprávněné, tak jsou na straně druhé stejně tak oba limitované, omezené, příliš si komplexní skutečnost lidského žití zkracují jenom na svou vlastní optiku, na svou vlastní ideologii.

Jinak řečeno: aby konzervatismus a progresivismus mohly skutečně navzájem kooperovat ve prospěch zdravého vývoje společnosti, museli by zástupci obou stran nahlédnout omezenost svých pozic, museli by být ochotni zásadně revidovat své ideové zdůvodnění, respektive museli by dokázat překonat svou ideologičnost.

----------------------------------

Co se Škabrahových výkladů týče, on se pak v dalším snaží nějakým způsobem smířit progresivismus s konzervatismem, respektive snaží se konzervatismu jaksi "osladit" progresivismus. Ovšem tato jeho snaha bude asi sotva úspěšná, v záplavě slov a efemérních odkazů se víceméně zcela ztrácí jádro věci, nakonec vše zůstává víceméně v rovině nezávazného intelektuálního cvičení.

„Takže, pane Nusharte, Vy se nedomníváte že máte pravdu?“

-------------------------------------

Já se, pane Poláčku, domnívám, že pravdu nemám a ani ji mít nemohu. Je-li například pravda jakýmsi verbálním modelem reality, modelem s touto realitou shodným, tak já prostě takovýto model reality k dispozici nemám (natož abych ho vlastnil). Každá naše pravda je jen velmi dílčí, omezená a často bývá později vyvrácena. Nikdy nemůžeme mít definitivní jistotu konečné definitivní znalosti pravdy, my pouze můžeme doposud platnou „pravdu“ [tzn. nějakou nepravdu] s konečnou platností vyvrátit. Můžeme například z tisíců a tisíců pozorování usuzovat, že všechny labutě jsou bílé, ale pak stačí náhodou potkat jednu černou labuť, a to tvrzení o všeobecné bělosti labutí je tím definitivně a s konečnou platností vyvráceno. Libovolný počet důkazů [bílých labutí] tedy neprokazuje platnost teorie [například teorie, že všechny labutě jsou bílé], zatímco jediný důkaz postačí k jejímu vyvrácení. Můžeme tedy s určitostí vědět, co pravda jistě není, ale nemůžeme s určitostí vědět, co pravda je.

Jak snad už tedy, pane Poláčku, vidíte, nijak zde tím nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy a rozhodně nechci tuto pravdu nahrazovat libovůlí každého jednotlivce.

Takže, pane Nusharte, jste ochoten připustit, že Vaše tvrzení, že všechny pravdy jsou pouze relativní, je samo nepravdivé?

Především, pane Poláčku, mým tvrzením není tvrzení, že všechny pravdy jsou relativní.

Jinak jsem samozřejmě ochoten připustit, že moje tvrzení může být nepravdivé, i když není mým záměrem formulovat zde nepravdivá tvrzení. Pravdivost mého tvrzení ovšem nelze s konečnou platností dokázat, lze ale (s konečnou platností) dokázat jeho nepravdivost (pokud je nepravdivé).

Znovu však musím připomenout, že nikde nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy, nechci absolutní pravdu nahrazovat libovůlí jednotlivce a rozhodně netvrdím, že všechny pravdy jsou relativní.

To je bezpochyby potěšitelné prohlášení, pane Nusharte. Mohl byste v tom případě ještě jednou zcela jasně vysvětlit, o co se Vám vlastně jedná?

Už zase statečně bojujete s papírovým tygrem.

Pravda je vždycky závazná – jde to, k čemu zavazuje.

Zda k tomu, abych s nín nebyl v rozporu, nepopíral ji, protože se mi to hodí a stál za ní až "do těch hrdel a státků" (totiž mých a těch, kteří za ní stojí se mnou)

anebo

zda zavazuje k tomu, abych nutil druhé lidi jednat podle mé pravdy, být šťastní podle mého přesvědčení a v případě potřeby je donutil k uznání pravdy a štěstí železnou rukou.

To první je liberální postoj, to druhé postoj fanatika, totalitáře a egomaniaka.

Tertium non datur, leda popřete možnost pravdy jako takové. V praxi na to stačí být Trumpem, v teorii se to příliš nedaří.

Jistě, nafoukaní liberálové od Jeffersona k Rortymu trvají na tom, že se je třeba starat o svobodu a nikoliv o pravdu, ta že se prosadí sama. U Jeffersona otevřeny, u Rortyho skrytý teologický předpoklad, který lze vyjádřit veršem: "... v nebi je trůn".

Skeptičtí demokraté jako já to formulují opatrněji: Pokud se daří uchovat svobodu a přece se pravda nedokáže v dlouhodobém horizontu prosadit, pak ten nejhloupější nápad je pokoušet se ji prosadit z pozice lepšího vědění násilím, byť by to násilí využívalo síly zákona.

Pane Profante, odpověď v tomto duchu jsem víceméně očekával, ovšem od pana Nusharta. Pokud jste se tedy uvolil zvednout dřevec v souboji místo něj - úkaz vpravdě ojedinělý - pak tedy odpovím Vám.

V prvé řadě se domnívám, že primární problém bude někde jinde. Totiž v otázce: Co je pravda?

Asi nikdo z nás totiž nebude například učitelům upírat právo na to pravdivost a platnost výroku 1 + 1 = 2 svým žákům do hlavy natloukat autoritativně, a to třeba i za pomoci příslušných sankcí. A to i když ten příslušný žáček přitom třeba může mít pocit že se stal obětí "totalitní zvůle".

Ono je tomu totiž tak, že lidské společenství se bez určitého kvanta obecně závazných, obecně platných, a obecně vymahatelných pravd prostě neobejde. A velkou většinu z nich v naprosté většině z nás přijímáme už s takovou samozřejmostí, že jejich uplatňování - a vynucování - vůbec nepociťujeme jako násilí. Nýbrž jako zcela přirozenou samozřejmost. (Kromě nepolepšitelných kverulantů ovšem.)

Takže klíčový problém pravdy nebude asi v její závaznosti jako takové - nýbrž v tom kde smíme legitimně vést hranici mezi pravdami principiálně nezpochybnitelnými (a tedy legitimně vynutitelnými), a mezi pravdami které mohou být legitimně předmětem společenského diskursu. Tedy - které mohou být legitimně zpochybňovány. A které nesmějí být státní mocí vynucovány násilím.

Ovšem - i zde se otvírá další problém. Kterého si je také jen málokdo vědom. Jmenovitě pan Nushart - domnívám se že on za "násilí" na svém pojetí pravdy nepociťuje pouze v případě kdy ta by mu byla (respektive je) vnucována státní mocí, nýbrž i tehdy když je mu "vnucována" liberálně progresivní většinou. Tedy "násilím" je pro něj i stav kdy on nemůže zcela volně vyžívat svůj konzervatismus, aniž by vzápětí nenarazil na tvrdý odpor ze strany liberálně-progresivního sektoru společnosti.

A teď: jak si máme poradit s tímto případem? Bezpochyby: morální nátlak ze strany té či oné většiny není (většinou) natolik brutální, jako ideologický nátlak ze strany státu. Jenže - pokud je tento ideologický nátlak ze strany společenské většiny 1. reakcionářský a 2. trvalý, pak může (alespoň pro progresivně smýšlejícího jedince) být svým způsobem ještě nesnesitelnější, ještě více deprimující nežli nátlak ze strany státu.

Pokud totiž ideologický nátlak provozuje pouze (totalitní) stát, pak existuje vždy naděje na to že se časem podaří tuto negativní moc zlomit, svrhnout. Jenže - jakým způsobem je možno se osvobodit od reakcionářské většiny samotné společnosti?... Zde je situace prakticky zcela beznadějná; není zde proti komu bojovat. Jenom proti lidské hlouposti; ale to je většinou boj předem prohraný.

V každém případě ale tedy vidíme, že

1. Vždy bude přítomno určité množství norem a normativních tvrzení (a tedy: "pravd"), které jsou nezbytné k udržení základní funkčnosti společenské organizace, a které tedy státní moc legitimně může (a musí) vynucovat.

2. Vždy zde bude existovat určitá "šedá zóna" v názorech na to, které normy, které "pravdy" patří ještě do této kategorie vynucovatelné státem, a které už nikoli.

3. Otázka útisku (autentické) pravdy není omezena pouze na moc státní; takovýto útisk může fakticky vykonávat i většinová společnost.

Základní problém je ve skutečnosti někde jinde: totiž že vůbec nejsou přítomna nějaká kritéria pro odlišení pravdy od pouhého názoru, respektive od ideologie. A co ještě daleko hůř: v liberalistické společnosti je předem eliminována i veškerá diskuse o pravdě. První bod by bylo ještě možno odmítnout s poukazem, že absolutní kritéria pro pravdivost principiálně k dispozici nemáme (čehož si byl ostatně vědom už Aristoteles). Ale fatální je, že v liberalistické společnosti se o otázce pravdy vůbec nediskutuje, vůbec neuvažuje. Tam kde bezvýhradně platí stará protagorovská maxima, že "měřítkem všech věcí (tj. jejich pravdivosti) je - jednotlivý - člověk", tam otázka po pravdě obecně platné zcela nevyhnutelně mizí z duchovního, intelektuálního horizontu společnosti. Ano, my se nikdy nedobereme k absolutní, absolutně nezpochybnitelné pravdě; ale tam kde jsme otázku pravdy od samotného počátku předhodili libovůli každého (nevzdělaného) individua jako kost psům, tam jsme tuto pravdu zradili, ještě předtím nežli by vůbec mohla stačit vyklíčit a přinést své plody.

Promiňte, ale nerozumím Vám.

Proč by měly být obecně platné pravdy, bez kterých se společnost neobejde, také vymahatelné?

Sám jste uvedl jako příklad pravdy, o kterou nemá smysl vést spor: 1+1=2. A jak společnosti ublíží, když se vyskytne skupina lidí, která bude trvat na 1+1=3 a stát ji nepotlačí? Jak ubližuje Polsku, že tamější stát nevymáhá faktickou pravdu o tvaru země nebo o nesoučasnosti člověka a tyranosaura?

Vymáhat se mohou normy, které se opírají o různé režimy ustanovování pravdy – například mohu vymáhat nošení roušek, protože to v čase pandemie vyžaduje legalní rozhodnutí státu, které bylo učiněno na základě stávajících vědeckých a odborných znalostí. Ale vymáhat pravdu o prospěšnosti roušek?

A ty normy mohou mít občas funkci tabuizace: učitelka, která vypráví nepodložené nesmysly o ukrajinské válce, porušila tabu pedagogické uměřenosti a mělo by být jedno, jestli její výlevy byly proruské nebo proukrajinské, na škole nemá co dělat. Ale nikoliv protože porušila vymahatelnou pravdu, ale protože porušila pedagogickou zásadu pedagogické uměřenosti, které se dohodou považuje za žádoucí (nikoliv však nutně za pravdivou).

Ale uveďte mi, prosím, pravdu, kterou by se měla pro nezbytné zachování společnosti, vymáhat jako pravda. A když jsme u toho, uveďte v kterých arénách společnosti by se měla vymáhat.

Promiňte, ale nerozumím Vám.

Proč by měly být obecně platné pravdy, bez kterých se společnost neobejde, také vymahatelné?

Sám jste uvedl jako příklad pravdy, o kterou nemá smysl vést spor: 1+1=2. A jak společnosti ublíží, když se vyskytne skupina lidí, která bude trvat na 1+1=3 a stát ji nepotlačí? Jak ubližuje Polsku, že tamější stát nevymáhá faktickou pravdu o tvaru země nebo o nesoučasnosti člověka a tyranosaura?

Vymáhat se mohou normy, které se opírají o různé režimy ustanovování pravdy – například mohu vymáhat nošení roušek, protože to v čase pandemie vyžaduje legalní rozhodnutí státu, které bylo učiněno na základě stávajících vědeckých a odborných znalostí. Ale vymáhat pravdu o prospěšnosti roušek?

A ty normy mohou mít občas funkci tabuizace: učitelka, která vypráví nepodložené nesmysly o ukrajinské válce, porušila tabu pedagogické uměřenosti a mělo by být jedno, jestli její výlevy byly proruské nebo proukrajinské, na škole nemá co dělat. Ale nikoliv protože porušila vymahatelnou pravdu, ale protože porušila pedagogickou zásadu pedagogické uměřenosti, které se dohodou považuje za žádoucí (nikoliv však nutně za pravdivou).

Ale uveďte mi, prosím, pravdu, kterou by se měla pro nezbytné zachování společnosti, vymáhat jako pravda. A když jsme u toho, uveďte v kterých arénách společnosti by se měla vymáhat.

Pane Profante, společnost která (u svých žáků) přestane "násilím vymáhat", aby uvěřili že 1 + 1 = 2, takováto společnost za prvé ztratí schopnost racionální sebesprávy, a za druhé bude fakticky činit násilí oněm žákům, tím že z nich vychová hlupáky.

Společnost která nebude mít odvahu "násilím" prosadit vědeckou pravdu o škodlivosti covidu, spáchá zločin na vlastním obyvatelstvu.

Ale dejme jiný příklad: svého času zřejmě naprostá většina obyvatel Německa (ovšem nejen Německa) uvěřila tomu, že Židé jsou 1. rasově méněcenní, a 2. reálnou hrozbou německému národu. A teď otázka: bylo by legitimním počinem státní moci (pokud by se v té době dostala k moci skutečně osvícená vláda) tyto - většinové! - názory vlastní populace potírat se vší mocí?...

Aby nedošlo k omylu: já jsem nijak netvrdil že státní moc má mít právo potírat a potlačovat každý (nesmyslný) názor svého občanstva. Já jsem jenom chtěl poukázat na to, že daný problém - tedy otázka pravdy a její závaznosti - není zásadně řešitelný pouze liberalistickým principem "svobody názoru". Nýbrž že se vždy vyskytnou situace (a to v rámci státu liberální demokracie), kdy stát bude nucen zasáhnout proti této svobodě, ve jménu vyšších hodnot. A že když tak nezasáhne, pak tím spáchá ještě horší zlo, nežli když by zasáhl.

Opakuji tedy ještě jednou: otázku pravdy je nutno řešit na zcela jiné úrovni, nežli jenom na základě laciného liberalistického hesla o "svobodě názoru". (Ostatně viz paralelní diskusi, včetně odkazu na náhled vyjádřený v "Hlídacím psu": https://hlidacipes.org/proc-soucasna-demokracie-kolabuje-navod-jak-zarazit-rozkladny-vliv-lzi/ Jakkoli jsem autorův náhled podrobil kritice, v bezprostřední rovině má pravdu: současnou demokracii je možno proti destruktivním silám ubránit prakticky jenom tím, že obětuje své (ultra)liberální principy.

1) V moderních společnostech vymáhá stát, nikoliv společnost.

2) Žádný stát ani žádná společnost nevymáhaly "pravdu o škodlivosti covidu". Názory, že covid není než trochu horší chřipička nebo že je prospěšný, protože likviduje nejslabší kusy, které zatěžují populaci, nebyly nikde trestány a dokonce ani nediskvalifikovaly své nositele natolik, aby jim zkomplikovaly zvolení v pozdějších volbách.

To, co evropské státy a společnosti vymáhaly, bylo dodržování protiepidemických opatření. Popírat prospěšnost roušky jste mohl do aleluja, jen jste ji přitom musel mít na hubě.

Takže znovu: Můžete uvést jeden jediný rozumný případ potřebného vymáhání závazné pravdy nebo na to nemáte?

P.s. A ušetřete mne dalšího opakování tvrzení, že se to nedá řešit na laciné rovině "svobody názoru", protože o to se s Vámi nikdo nepře. Nedá.

V běžné aritmetice přirozených čísel samozřejmě platí, že 1+1=2, ale není to, pane Poláčku, taková úplná samozřejmost, jak to vypadá. Russellovi s Whiteheadem v knize Principia Mathematika zabralo stovky stran než to s použitím minimálního počtu výchozích pravd (axiomů) dokázali. Je to ovšem pravda jen proto, že jsme předtím definovali pravidla tak, aby to (v souladu s naší obvyklou zkušeností) pravda byla. Pravidla jsou tedy definována tak, aby to pak bylo v souladu s naší obvyklou zkušeností, že když máme jedno jablko a přidáme k němu ještě jedno, budeme mít jablka dvě. Existují samozřejmě i méně obvyklé lidské zkušenosti, pro které si zase ta pravidla definujeme jinak, takže třeba v modulární aritmetice mod 2 dává příklad 1+1 jiný výsledek (nulu). Modulární aritmetiku si můžete představit jako běžné hodiny (mod 12 nebo mod 24), takže obvyklá lidská zkušenost nám říká, že pokud je třeba 11 hodin a přidáme k tomu ještě hodiny tři, budou právě dvě (mod 12).

Ano, pane Nusharte, v dané věci máte naprosto a dokonale pravdu. Věta 1 + 1 = 2 má absolutní platnost jenom a pouze ve sféře čiré abstrakce. Ve sféře materiálních fenoménů má platnost pouze relativní.

Jenže - my se bezprostředně pohybujeme, žijeme, jsme aktivní právě v této sféře bezprostředně materiální. Pro srovnání: newtonovská mechanika také v absolutním smyslu "není pravdivá", má svou platnost pouze jako speciální případ teorie relativity, v našem materiálním makrosvětě. Nicméně - v našem bezprostředním, osobním životě si nejen že vystačíme s newtonovskou mechanikou, nýbrž my se bez ní vůbec neobejdeme. Jen si zkuste představit jaké by to bylo, kdyby si každý stavitel víkendové chalupy musel svůj pozemek vyměřovat prostřednictvím teorie relativity a zakřiveného prostoru. A to samé platí i o větě 1 + 1 = 2.

Z absolutního hlediska je tato věta (v materiálním světě) nepravdivá nebo přinejmenším pochybná; ale v našem světě je její platnost nicméně naprosto reálná. I když pouze relativní. A především: v našem materiálním světě se bez platnosti této věty reálně neobejdeme.

Připomeňme si, o co se zde jedná: zda má stát právo prosazovat platnost určitých pravd. Dejme tomu, že by ve společnosti vzniklo nějaké mystické hnutí, které by začalo tvrdit že 1 + 1 = 3. A že by se toto hnutí stále rozmáhalo. Takže by mu masově začali věřit i žáci ve školách. Ve svých důsledcích by to pak ovšem znamenalo, že takováto společnost by ztratila schopnost vůbec nějak racionálně fungovat; prakticky by se propadla někam na úroveň doby kamenné.

A teď otázka zní: má stát právo prosazovat (a to i násilím) platnost věty 1 + 1 = 2; a to i přesto že tato věta je objektivně (v absolutním smyslu) nesprávná?

Tedy ještě konkrétněji: měl by stát právo zasáhnout mocensky, tedy represivně proti učitelům, kteří by své žáky učili, že 1 + 1 = 3?

V každém případě vidíme, že stát který by chtěl zůstat za všech okolností naprosto a důsledně liberální (tj. nijakým způsobem nepotlačovat lidské názory) by také mohl velice rychle skončit, protože by se zcela rozpadla společnost jejíž on je politickým správcem.

Vidíme tedy, že situace zůstává krajně složitá; a to jak v otázce pravdy samotné; tak ale i v otázce toho, zda - respektive kdy - má stát legitimní právo zasáhnout i proti "svobodě názoru".

"V moderních společnostech vymáhá stát, nikoliv společnost" - pane Profante, přesně tato věta je základním omylem, a zároveň základním klamem liberalismu.

Takovýto obraz spočívá na víře, že je možno nějak absolutně, mechanicky od sebe oddělit sféru společnosti a sféru státu. Spočívá na nepochopení, že stát konec konců není ničím jiným nežli odrazem reálných společenských vztahů.

Takovýto fiktivní model zcela oddělené státní a společenské sféry mohl vzniknout prakticky jenom v éře kapitalismu; tedy v době kdy veškerý horizont lidského bytí byl zredukován na podřízení se materiálně-mechanické produkci; takže stát pak může vystupovat v roli údajně "nezávislého" správce tohoto mechanického pohybu společnosti.

Ve skutečnosti je to tedy vždy společnost sama, která "vykonává nátlak"; a to buďto svou čirou většinovou hodnotově-normativní dominancí, anebo zprostředkovaně prostřednictvím svého státu, který prosazuje toto její hodnotové nastavení prostřednictvím závazných právních norem.

Chcete slyšet konkrétní příklad? Tak dejme tomu, že by ve společnosti získali absolutní většinu "dezoláti", se svým nezlomným přesvědčením že 1. covid je nevinným nachlazením, a že 2. jakékoli očkování dramaticky škodí lidskému zdraví.

Kdyby tedy tyto názory získaly většinu ve společnosti, pak by jejich zastánci získali většinu i v parlamentu. Který by odpovídajícím způsobem sestavil vládu. Takže nyní by stát sám začal tvrdit, že "pravdou" jsou obě výše zmíněná tvrzení. Ano, tento "moderní" stát by možná nepotlačoval násilím názory opačné; nicméně v rámci své působnosti by přestal financovat očkování proti covidu, a nejspíše i jakékoli očkování vůbec. (A že takovýto scénář by naprosto nemusel být zcela fiktivní, to je možno vidět na případě Spojených států, kde pološílený ministr zdravotnictví skutečně šíří a prosazuje tyto nesmysly. Američané se dost možná jen se štěstím vyhnuli celonárodní katastrofě, že v době epidemie covidu ještě nebyl Trump - a tedy i Kennedy - ve své pozici.)

Můžeme tedy ale vidět zcela názorně, že je to skutečně pouze zcela fiktivním obrazem, že by stát působil nějak nezávisle na společnosti. Zopakujme ještě jednou: jenom za podmínek kdy současná společnost sama svůj způsob existence zredukovala pouze na ryze materiální produkci (která ovšem vyžaduje věcně racionální řízení), jenom za těchto okolností se veřejný byrokrat zvaný stát (byrokracie taktéž vyžaduje racionální řízení) může vydávat za jakéhosi nezávislého neutrála stojícího nad společnosti. Ve skutečnosti je tento liberální stát státem a strážcem právě tohoto materialistického, mechanistického, bezduchého způsobu existence, do kterého upadlo lidstvo za časů současného kapitalismu. A je krajně nepravděpodobné (alespoň je tak nutno doufat), že by lidstvo v tomto odlidštěném způsobu své existence mohlo existovat natrvalo. A jestliže společnost změní způsob své existence - pak i sám stát nutně začne hrát zcela jinou roli.

Samozřejmě, že společnost vykonává nátlak, ostrakizuje a dokáže i zničit. Ale já se vás neptal na vynucenou pravdu -- i když i ta je contradictio in adjecto a ani na to jste mi neodpověděl --, ale na vymahatelnou pravdu. Jinými slovy, pravdu, u které si lidé stanovili nárok na vymáhání jejího uznání. Protože o té jste výše mluvil.

Ve společnostech, ve kterých žijeme, se nahodilostí historie stalo, že monopol na vymáhání těch norem, které lze vymáhat násilím (říkáme jim zákony) má stát (a ten ho může za přísně kontrolovaných podmínek v přesně vymezených oblastech delegovat).

Pokud vrazíte s vidlemi k sousedovi a budete na na něm vymáhat, že Vaše žena s ním spí, budete za takové porušení monopolu státu potrestán, přestože Vám všichni ve vsi rádi dosvědčí, že jste se domáhal obecně známé pravdy, a dokonce i soudce bude uznávat normu, podle které Vám má být Vaše žena věrná (nebo se nemá nechat chytit)

Jsou společnosti, ve kterých vymáhají normy (obvykle se jim v souvislosti s těmito společnostmi říká „zvykové právo“) jiné instituce než stát -- tam Vaší ženu oprávněně ukamenuje shromáždění dobrých občanů a Vás ostrakizuje jako směšného paroháče --, ale ani tam nevymáhá normu, kterou považují za pravdu, společnost či společenství, ale držitelé monopolu (autorizovaní interpreti tradice, víry atd.)

Jednoduše řečeno: pravda se dokazuje a dosvědčuje (oproti názorům, ty může mít bez dokládání každý, kdo má v ... díru), jen normy se vymáhají.

A rozdíl mezi společností a státem není ontologický, ale konvenční:

Obecní blb a diagnostikovaný sexuální násilník, kterého by (členové s ním sdíleného společenství) nejspíš vyštípali ze vsi, smí zaštítěn státní funkcí v Minnesotě za určitých okolností zastřelit neozbrojenou ženu. A další, větší obecní blb smí psát, že ten vrah byl v bezprostředním ohrožení života -- a opět mu nesmíte dát přes držku za sprostou lež, protože je to představitel státu.

"A rozdíl mezi společností a státem není ontologický, ale konvenční" - no sláva buď bohu na nebesích, pane Profante; konečně jsme dospěli ke shodnému závěru. O to se tu celou dobu jedná: jestliže celá společnost propadne falešnému vědomí, pak toto falešné vědomí bude prosazovat i samotný stát. I když - snad - poněkud jinými prostředky. (To je pak ten konvenční rozdíl.)

Nicméně, pro tentokrát musím přiznat že já tak zcela nerozumím: jaký zásadní rozdíl má existovat mezi pojmy "vymahatelný" a "vynucovatelný"?

Jestliže dejme tomu opět celá společnost propadne bludu, že Židé jsou méněcenná rasa - jaký pak bude rozdíl mezi tím když stát tento blud - jakožto oficiálně uznanou "pravdu - bude "vymáhat", a mezi tím když ho bude "vynucovat|?...

nenapsal jsem nic o vynutitelných pravdách. Psal jsem o tom, že společnost si může vynucovat, nejčastěji konformní postoje, které někdy mohou být pravdivě založeny.

Pokud celá společnost propadne bludu, že židé jsou méněcenná rasa, pak si ovšem bude vynucovat jednání odpovídající tomuto bludu. Pokud se to stane v ústavním státě, kde patří k ústavním principům rovnost lidí před zákonem a zákaz diskriminace na základě askriptivních znaku, bude tomu stát moci po určitou krátkou dobu vzdorovat. Někdy po potřebnou dobu--českou společnost většinově zachvátil blud o méněcennosti Rómů a po nějakých třiceti letech odeznívá, snad už se i vraždy cikánů obvykle vyšetří a jakžtakž trestají ( stav v druhé polovině devadesátých let neobvyklý). Ale sotva někdo v takové situaci může vymáhat pravdu o neexistenci nadřazených a méněcennÿch řas. O té může jen přesvědčovat a nést přitom ná trh vlastní kůži.

Pane Poláčku, ve fyzickém světě – v časoprostoru – nikde neexistují samotná čísla. Nemůžeme říci, že číslo 2 se nachází poblíž Jupitera a číslo π v souhvězdí Orionu. Čísla neexistují ani v čase, tudíž nemohou zaniknout. Čísla jsou abstrakce, jsou popisem světa a těžko říct, zda čísla existovala i „před“ vznikem vesmíru, „před“ vznikem času a prostoru (pokud nemáte k dispozici čas, jakékoliv „před“ je irelevantní).

Stejně jako samotná čísla, jsou tedy abstrakcemi i operace s čísly. Abstrakcí je tak klasická aritmetika (kde platí 1+1=2), ale abstrakcí je samozřejmě i modulární aritmetika mod 2, kde zase platí 1+1=0.

Bez dostatečného osvojení pravdy, že 1+1=2, bychom nemohli počítat jabka, zatímco bez dostatečného osvojení pravdy, že 1+1=0, bychom nemohli počítat s Apple.

Na pravdivosti tvrzení 1+1=0 stojí dnes veškeré moderní technologie a celý náš svět.

Pokud přijmete axiomy přirozených čísel, pak v desítkové soustavě platí 1+1=2.

Pokud přijměte axiomy mod 2, pak platí 1+1=0.

Obojí je absolutně pravdivé (vzhledem k předpokladům), obojí je sféra čiré abstrakce, obojí je skvěle prakticky využitelné ve sféře materiálních fenoménů.

Společnost (aby neztratila schopnost racionální sebesprávy) by u svých žáků měla násilím vymáhat spíše tyto velmi praktické informace s hlubokým filozofickým podtextem, než aby si instituce jako Evropský parlament v polovině tohoto února

https://x.com/TomaszFroelich/status/2022223022904783233

zbytečně snižovaly svoji věrohodnost ideologickým zamítnutím evidentní pravdy, že „těhotné mohou být pouze biologické ženy“.

Co by se tedy teď mělo učit ve škole? Že těhotným může být kdokoliv, kdo se tak rozhodne, nebo že 1+1=0?

Nebo je snad pravda relativní, pane Poláčku?

Kdo ji ale relativizuje? Ten kdo tvrdí, že 1+1=0, nebo ten, kdo tvrdí, že trans žena (biologický muž) může být těhotná? To první je totiž vzhledem ke stanoveným předpokladům v mod 2 pravda absolutní, zatímco to druhé je vzhledem k předpokladům biologickým absolutní nepravda.

Poznámka mimo téma:

Progresivističtí liberálové tak svojí obhajobou evidentní nepravdy dělají užitečné idioty proruským poslancům AFD a přispívají tím k jejich legitimizaci.

Pravdu tedy, pane Poláčku, chápu jako závaznou (neobhajuji zde existenci „relativních pravd“, neobhajuji ani libovůli všech – či dokonce jenom některých jednotlivců v ustanovení jejich „vlastních“ pravd, prosazovaných popřípadě i mocí). Pravda navíc není závislá ani na tom, jak smýšlí většina, ani nevzniká jako konsensus a už vůbec ji nelze vytvořit pouhou (státní – demokratickou ani diktátorskou) mocí.

Potíž je tedy v té ustavičné nejistotě o pravdě. Nikdy s konečnou platností nemůžeme dokázat co pravda je, nemůžeme s jistotou tvrdit, že všechny labutě jsou bílé – nemůžeme vytvořit verbální model reality (to už spíše ten matematický, pokud vůbec nějaký) nemáme k tomu prostředky. (Naše slova jsou vhodná k popisu naší zkušenosti se světem, ale ne už k popisu světa samotného. A u té matematiky to zatím můžeme nechat otevřené.) Definitivně tedy můžeme podat jen důkaz o tom, co pravda není, když se nám například poštěstí uvidět jednu labuť černou.

Dám vám jednoduchou hádanku: V jedné malé obci v horách, daleko od ostatního světa, žil kdysi jeden holič. Muži se v té obci buď holili sami, nebo se sami neholili a právě všichni ti muži, kteří se sami neholili, nechávali se oholit u tohoto holiče. Holil tento holič i sám sebe?

Říká se tomu technonihilismu.

UpřÍmně nevím, zda ještě platí, že k tomu, aby počala, nosila dítě a porodila ho se ještě pořád musí určitá osoba narodit jako biologická žena -- tedy s příslušnými chromozomy, zárodky orgánů atd.

Pokud ještě ano, pak je to dnes jen otázka času potřebného k dokončení příslušných technologii proměny.

Tím jaksi opouštíme otázku pravdivosti Vámi citovaného výroku, protože jsme technologicky anihilovali biologické podmínění ženství.

Trochu jiná situace než 1+1=2. Nejde o pravdu -- a politický orgán, který se usnáší na pravdě je vždy tragikomický -- ale o respekt k tomu, co by nemělo být manipulováno, řečeno slovy atgeisty, který by ale v tomto případě souhlasil i s vyjádřením, že je o hřích bohorovnosti, nerespektování rozdilu mezi vytvořeným a stvořeným.

Pane Nusharte, ve věci samé už za mě odpověděl pan Profant. Ano, je tomu skutečně tak, že Vaše - zdánlivě zcela jasná a nezpochybnitelná - pravda o tom že těhotnou se může stát pouze biologická žena se už ve velmi blízké budoucnosti může ukázat být pravdou velice relativní. Ne-li prostě a jednoduše nepravdou.

Jinak - pomalu už si ani nedokážu vzpomenout z čeho tato diskuse vlastně vznikla a co bylo jejím primárním popudem, nicméně za prvé, otázkou pravdy se hodlám v dohledné době podrobněji zabývat na BL, a za druhé: daleko spíše nežli se skutečně značně nejistým pojmem "pravda" operuji s pojmem "pravdivost". Pravda v absolutním smyslu je nám skutečně jen krajně obtížně přístupná (prakticky to jediné co je možno s absolutní jistotou konstatovat je známé "cogito ergo sum"); zatímco pravdivost, to je postoj člověka k pravdě, nebo snad přesněji k hledání pravdy. A na tomto poli je už poměrně snadno možno určit, jakým způsobem se kdo k otázce pravdy staví.

Není to technonihilismus, je to realita.

Těhotenství biologických mužů je realitě vzdáleno přibližně stejně, jako byl Sovětský svaz vzdálen komunismu v tom období, kdy se tvrdilo, že je mu nejblíže.

Samozřejmě byly zdokumentovány případy těhotných transgender mužů (kteří se narodili jako žena), tam (z biologického hlediska) žádný problém není, pokud mají zachovanou dělohu.

Nikde ovšem nebyl zdokumentován jediný případ těhotného biologického muže, který se jako muž narodil. Žádné známé pracoviště nepracuje na tom, aby těhotenství bylo umožněno biologickým mužům, klinický výzkum se transplantací dělohy do těla biologických mužů nezabývá, protože je to nejen z hlediska anatomie, cyklického ženského hormonálního prostředí, imunitní reakce mužského těla proti plodu ... nesmysl. Teoretická možnost transplantace dělohy biologickému muži představuje naprosto neakceptovatelné zdravotní riziko jak pro samotného muže, tak pro případný lidský plod. Nejsou pro to žadné rozumné důvody a pustit se do toho může jenom šílenec, který se zbláznil z konceptu rovnosti a ztratil pud sebezáchovy.

I rozumní lidé ale dnes pod vlivem propagandy bohužel věří naprostým pitomostem (například že biologičtí muži mohou být těhotní).

obávám se, že se šaredně mýlíte. Manipulace, které jsou dnes s lidským tělem možné, by před dvaceti lety působily jako nepravděpodobné složky sci-fi.

Nemluvě o tom, že právě přiklad, který uvádíte s těhotenstvím po přeměně, demonstruje, že jsme rozbourali definici biologického muže a ženy.

To usnesení je idiotské nikoliv proto, že zatím neodpovídá stávajícímu stavu technologií, ale protože zcela ignoruje zásadní etické otázky a docela rozsáhlé diskuse o mezích, které tato technologická manipulace nesmí překročit.

Projev ohavné politické hybris a historické demence -- ti usnášející se zapomínají, jak často ustanovení pravdy vrchností znamenalo její proměnu s ohavnou a nezřídka krvavou lež.

Biologický muž může být těhotný pouze tehdy, když ve svém těle bude nosit lidský plod (a bude existovat principiální možnost, že se tento plod jakožto novorozené dítě dostane na svět – například císařským řezem). To je možné dosáhnout pouze transplantaci ženské dělohy (nebo nějaké umělé dělohy) do mužského těla. Taková operace se však nikdy neuskuteční, neexistují pro to žádné rozumné důvody, všechny rozumné důvody jsou proti, důvody pro jsou pouze idiotské. Proto platí, že dokud idiocie nezvítězí nad rozumem, těhotné mohou být pouze biologické ženy, a to dokonce i v případě, že to Evropský parlament zamítne.

Pane Nusharte, vraťme se k samotnému jádru věci. Otázka zní, jestli (současný) stát má (legitimní) právo předepisovat svým občanům závaznou platnost určitých norem. Které se ovšem opírají o určitý výklad skutečnosti, který si takto nárokuje být "pravdou".

Vy máte pravdu v tom ohledu, že současný stát liberální demokracie se zde dostává do fundamentální kolize sám se sebou, se svými vlastními ideovými principy. O tom jsme už v minulosti několikrát hovořili. Ale těchto systémových a ideových antinomií liberální demokracie je celá řada; při dané příležitosti si můžeme udělat jejich krátký přehled.

1. Protiklad mezi liberalismem a demokracií.

Stále si ještě jen málokdo uvědomuje, že slovní spojení "liberální demokracie" je fakticky oxymóron, protimluv v sobě samém. "Liberální" znamená, že se nikomu nesmí nic vnucovat. Prvotní - a absolutní - entitou respektive subjektem je zde zcela autonomní jedinec.

Jenže - "demokratický" znamená prakticky naprostý opak. Demokracie není vláda, není autonomie jednotlivce, nýbrž vláda celku, nebo přinejmenším většiny. To znamená: když se tato (demokratická) většina usnese na tom že něco platí (dejme tomu že reálně existuje více pohlaví nežli jenom standardní dvě), pak demokratický stát vůbec nemůže jinak, nežli tento náhled přijmout za svůj, a tedy i jeho platnost prosazovat i proti názorům "disidentských" jednotlivců.

Samozřejmě: demokratický stát nenutí tyto jedince, aby si mysleli totéž. Ti si nadále mohou vyznávat svou víru ve dvě pohlaví; ale musí žít s tím že v okruhu a dosahu státní moci platí ona vůle většiny.

V tomto směru zde tedy není problém; fundamentální - a neřešitelný - protimluv spočívá ovšem v tom že zde dochází k onomu promísení principů liberalismu a demokracie. Ještě jednou: liberalismus (ve své ryzí podobě) je principiálně nekompatibilní s principem demokracie. V reálné praxi tato hybridní směs víceméně funguje; nicméně faktem je, že se jedná o principiálně neřešitelný konflikt. - A proto i Vy pane Nusharte svým způsobem oprávněně protestujete proti tomuto "násilí" státu, který Vám vnucuje platnost tvrzení o pluralitě pohlaví - protože Vy bazírujete na principu liberalismu, který je v daném případě skutečně potlačen principem "demokratické" majority.

2. Oxymóron je ale fakticky už samotné slovní spojení "liberální stát".

A to sice opět z toho samotného důvodu. Tam kde by měl platit (ryzí) princip liberalismu, tam je primárním subjektem jednotlivec, a nikoli stát jakožto reprezentant celku. Onen celek je zde pouze entitou sekundární, odvozenou, která nemůže a nesmí mít více práv, nežli kolik jí přiznají tito jednotlivci.

Rozpor je v tom: ortodoxní hlasatelé liberalismu hlásají "minimální stát". Tedy takový stát který svou moc vůči jednotlivci uplatňuje jenom v minimalistickém okruhu naprosto nezbytných činností v obecném zájmu; jako například obrana před vnějším nebezpečím, respektive bezpečnost vůbec. To je pak onen známý "stát jako noční hlídač".

Jenže, co si tito fundamentalističtí liberalističtí vyznavači minimálního státu nejsou schopni uvědomit: už jenom tím že doznali nezbytnost tohoto minimalistického státu jakožto "nočního hlídače" - už jenom tím prolomili hranici. Protože pak už zde místo absolutní autonomie jednotlivce vůči státní moci stojí princip, že společný zájem má prioritu před zájmem individuálním, soukromým. A tak v reálné praxi liberálních států už s naprostou samozřejmostí platí, že stát je nejen "nočním hlídačem", ale že je také odpovědný za bezpečí v oblasti národního zdraví, za bezpečí v oblasti dopravy, a v dalších sektorech. Ale pak se ovšem - v důsledku čiré racionality - dosah pravomocí státu rozšiřuje dále a dále, například na sektor veřejného školství.

Samotnou skutečností totiž je (což tito liberálové při imanentní plochosti jejich myšlení nikdy nedokáží pochopit) že fakticky není n i c, naprosto nic co by mohlo být nějakou jasnou hranicí mezi konáním individua a životem společnosti. Obojí je navzájem nerozlučně propojené; jak svého času pregnantně vyjádřil Karel Marx se svou radikální tézí, že "člověk je soubor společenských vztahů".

V každém případě: "liberální stát" je stát, který nemá vůbec odvahu veřejně proklamovat, že je státem. On stále předstírá, že on nijakým způsobem nenarušuje svobodu jednotlivce; ačkoliv ve skutečnosti tak - ve veřejném zájmu - musí činit znovu a znovu.

3. Uvedli jsme si tedy, že protimluvem je jak slovní spojení "liberální demokracie", tak i slovní spojení "liberální stát". O to větším protimluvem je pak spojení "stát liberální demokracie".

Původně jsme si totiž pouze uvedli, že demokratický stát může omezit práva jednotlivců, pokud většina se usnesla jinak. (Byl uveden konkrétní případ, kdy většina se usnese že může existovat více pohlaví nežli pouze dvě.)

Ovšem: ve skutečnosti se stát může postavit i proti mínění většiny; a tedy proti demokracii samotné. Například: zákaz trestu smrti byl pravidelně přijímán v rozporu s míněním a přáním většiny populace.

Jak je tento protiklad možný? Zpět ke státu: stát je totiž vždy něčím více nežli oním liberalistickým "nočním hlídačem"; ale i něčím více nežli pouze pasivním vykonavatelem přání většiny. Stát vždy zároveň musí reprezentovat objektivní zájmy celku - a to sice na dosaženém kulturním a civilizačním vývoji. A jestliže tento kulturní a civilizační vývoj dospěje k náhledu, že zabíjet ve jménu státu (tedy: konat popravy) je nepřípustné, pak tento stát má legitimní právo konat jako proti vůli jednotlivce (tedy proti principu liberalismu), tak ale i proti vůli většiny (tedy proti principu demokracie).

Jak tedy můžeme vidět, současný stát liberální demokracie je skutečně tvořený samými antinomiemi, principiálními protiklady. Tato směs protichůdných principů by sama o sobě nemusela být problémem - kdyby totiž byla otevřeně přiznána, a kdyby její jednotlivé složky byly vědomě uvedeny do navzájem vyváženého a harmonického poměru. Jenže právě takováto systémová syntéza ve státu liberální demokracie provedena není; neboť ten jak řečeno stále ještě z ideologických důvodů předstírá jak svůj liberalismus, tak svou demokratičnost. A proto se musí neustále zmítat v interních protikladech, a stále musí skrývat svou pravou podstatu.

V případě hledání pravdy věříte, pane Poláčku, spíše v přemýšlení, nebo v autoritu moci?

Jistě existují i případy, kdy je při hledání pravdy správné a dokonce zcela nezbytné věřit v autoritu moci a moci se o ni opřít. Moc ale v takovém případě musí splňovat určitou nezbytnou podmínku.

Ukažme si to na příkladu. Malé dítě již od svého narození hledá pravdy o tomto světě, nemůže se však při hledání té pravdy ještě příliš opírat o své vlastní přemýšlení a je tedy správné a nezbytné, aby se při hledání pravdy o tomto světě opřelo o autoritu rodičovské moci (o její větší zkušenost se světem). Tato moc však musí splňovat určitou nezbytnou podmínku, jinak jí dítě nebude věřit. Jestliže tedy dítě nebude věřit v dobrý úmysl rodičovské moci, přestane tuto moc respektovat a nebude jí věřit v ničem. Tato nedůvěra bude velmi pravděpodobně oprávněná, neboť při špatných úmyslech autority se svěřenou osobou neexistuje ze strany této autority žádný důvod pomáhat svěřené osobě hledat pravdu.

I v dialogu jsme ale při hledání pravdy o světě takto svěřeni jeden druhému (jsme vlastně svěřeni dobrému či špatnému úmyslu druhého člověka s námi samotnými). Pokud to tedy můžeme zobecnit, dá se možná říct, že pravda není „sterilní“ od emocí a od záměru s druhým člověkem. Pokud to neplatí obecně, určitě to platí v případě prosazování pravdy autoritou moci.

Neznamená to, že by se jednalo o podmínku postačující. Jedná se pouze o podmínku nezbytnou.

Domnívám se, že spor o to, zda, nakolik a jak je namístě, aby stát bral za svou Husovu výzvu "braň pravdu až do smrti", se odvíjí především od od učiněné historické zkušenosti, jež byla a je získávána velmi draze.

Rezignace na vymáhání platnosti pravdy, za niž bylo po řadu staletí pokládáno především učení církve, přišla jako důsledek zničující války ničící po 30 let evropský kontinent. Termínem, který vystihoval jisté zmoudření, jež ve společnosti převládlo, se stala tolerance. Jsem přesvědčen, že pan Poláček by nechtěl, neméně než já, žít v podmínkách, kdy stát tvrdě a bez milosti (nikoli však nezištně) hájil teologickou pravdu církevních institucí. Za dostatečnou nápravu situace bychom zajisté nepovažovali ani parcelaci země na základě "cuius regio, huius religio" (za absence zón pro agnostiky či bezvěrce).

Pravd, či možná "pravd", od jejichž vymáhaného vyznávání bylo v praxi postupně upouštěno, ovšem bylo a je více. Liberální společnost je všelijaká, ale má tu výhodu, že ji můžeme neuznávat. Určitá svobodomyslnost až svobodomilovnost jí prostě zalezla za nehty. Možnost změny, vývoje, emancipace nastupuje na místo neměnných "pravd", jejichž pád býval Damoklovým mečem ještě v ČSSR. Sókratovské "vím, že nic nevím" ohledně budoucnosti nemusí být (kam jen trochu dohlédneme) pravdivé, ale v duchu hesla "volnost, rovnost, bratrství" je vstřícné a nebývale lidské. Jde vlastně o platformu k jednání, o vítězství diplomacie.

Ničeho ovšem nesmí být příliš a balancovat výkyvy je třeba. Socialisté dali milionům naději i emancipaci, uchylovali se však k novým svatým pravdám, když kdekdo přisluhující, jenž si je osvojil, se nestyděl kádrovat svět, dějiny, politiku, umění, myslitele... Také dnes vidíme síly, z nedostatku lepšího označení nazývané konzervativci, jak bojují s liberály prostřednictvím jejich vlastní metody, nehledíce však na mnou tu zkraje zmíněné empirii. Některé pravdy totiž mohou a mají být pravdami. K čemu bude účelové démonizování vakcinace, jež prokazatelně zachránila stamiliony? K čemu pomůže popírání vyvražďování Židů ve vyhlazovacích táborech? Taková "svoboda" je pouhé pohrdání lekcí, za něž lidé zaplatili ohromnou cenu. Nesleduje nic jiného než každý jiný podvod: Ublížit a získat levně pozornost a posléze nezaslouženou výhodu.

Já napřed ještě v krátkosti zreprodukuji (a zčásti doplním) svůj přehled paradoxů a antinomií státního uspořádání liberální demokracie. Pro připomenutí: máme zde ve hře tři klíčové faktory: princip demokracie, princip liberalismu, a na třetím místě něco, co by se spíše nežli prostě "stát" dalo nazvat "státností".

Přičemž touto "státností" mám na mysli autonomní právo státu (a zároveň jeho povinnost) racionálně a efektivně řídit běžný chod společnosti, s přihlédnutím k dosaženému stupni jejího kulturního a civilizačního vývoje. Tato "státnost" je autonomní proto, protože tato ryze pragmatická potřeba racionálně řídit běžný provoz společnosti musí být nezávislá jak na náladách a libovůli velké masy (tedy na principu demokracie), tak na náladách a libovůli latentně vždy egoistického individua (tedy na principu liberalismu).

Teď je tedy stav takový: pokud se tvrdí že současné státní uspořádání je "demokratické", pak tento demokratismus je vzápětí negován, radikálně omezen jak ve prospěch liberalismu ("lidská práva"), tak ve prospěch státnosti (jak řečeno stát musí být nezávislý na náladách davu).

Pokud se naopak vyjde z toho že stávající státní uspořádání je liberální, pak tento liberalismus vzápětí naráží jak na princip demokracie (většina má reálnou moc prosadit své "pravdy" proti náhledu a vůli liberálního jedince), tak na zmíněný princip státnosti (stát má právo v zájmu racionálního fungování celku omezit práva liberálního jedince).

A do třetice, pokud by se vyšlo z toho že i politické uspořádání liberální demokracie má být v prvé řadě státem, ve smyslu výše zmíněné státnosti - pak tato státnost, tedy autonomní racionální správa státu, je zde do velké, a mnohdy až fatální míry destruována jak zmíněnými náladami zpovykaného davu, tak i zpovykaností onoho egoistického, respektive egomanického individua.

Jak je tedy možno vidět, tento model státu liberální demokracie je ve skutečnosti hybridní, nesourodá směs, kdy jeho jednotlivé části stojí ve vzájemné opozici, navzájem se potírají a vylučují.

Což o to: samotný fakt že se v jednom celku setkávají různorodé principy by nijak nemusel být na závadu. Moderní státní zřízení je vysoce komplexní útvar, který nelze redukovat jenom a pouze na jeden jediný princip, a naopak základním předpokladem jeho dobré funkčnosti je zdařilá syntéza těchto různých elementů. Ovšem - stávající stát liberální demokracie je všechno jiného, nežli takováto syntéza. On chce naopak být jedním jediným "čistým" principem, totiž ryzí demokracií. Tak to alespoň hlásá ve svém ideologickém sebezdůvodnění.

Tento stát (respektive tento režim) tedy n e p ř i z n á, že není a vůbec nemůže být ryzí demokracií; stejně tak jako nepřizná žádný ze svých dalších interních konfliktů, které jsme zde jmenovali. A protože je nepřizná, nemůže je ani pozitivním způsobem překonat. A on je přiznat nemůže, protože jeho ideové/ideologické zdůvodnění je natolik myšlenkově ploché (totiž právě ona "čistá demokracie"), že nějaké pozitivní řešení vůbec neumožňuje.

Tento státní režim liberální demokracie tedy sedí uprostřed svých imanentních systémových i ideových protikladů - a ještě se diví že stále strmě narůstá počet státních občanů které vůči němu ztrácejí důvěru, ztrácejí loajalitu, a kteří k němu hledají systémové i ideové alternativy.

Nyní tedy k otázce pana Nusharta. Pane Nusharte, Váš příměr s dítětem a rodičovskou autoritou není vůbec marný. Ano, je tomu tak, stát - jakožto mocenský útvar - se musí nacházet v neustálém dialogu se společností, s jejím vlastním hledáním její životní pravdy. Přičemž holým faktem je, že mýlit se mohou obě strany. Tedy jak "dítě" společnosti, která (nebo přinejmenším její velké části) namnoze zaostává za svým vlastním vývojem, to jest není schopna si v dostatečné míře zvnitřnit už dosažený stupeň obecného kulturního a civilizačního vývoje. V takovém případě má stát jak právo, tak povinnost jednat z pozice čiré autority; stejně jako rodič vůči zlobivému dítěti.

Na straně druhé je ovšem faktem i to, že i tento stát ("rodič") se také může mýlit. Za prvé, tento stát je také tvořen omylnými lidmi; za za druhé, tento stát má přirozený sklon (stejně jako většina rodičů) příliš se spoléhat na svou holou autoritu, tedy na vlastní moc. Kterou pak nahrazuje hledání pravdy.

Takže tedy, v dobře fungujícím státu by tedy obě tyto složky (stát a společnost) měly pracovat, být činné ve vzájemné součinnosti, ve stálém vzájemném dialogu. Ovšem, zde musíme rozlišovat zda hovoříme o tomto "dobrém státu" - anebo ale o současném státu liberální demokracie.

Už bylo výše řečeno, proč tento stát liberální demokracie nemůže být v plném smyslu dobrým: protože trpí vnitřními systémovými konflikty, které není schopen si ani přiznat, natož pak je řešit.

K tomu ale ještě přistupuje jeden moment který byl v dosavadních úvahách a analýzách ponechán mimo pozornosti: totiž že tento stát liberální demokracie je stále ještě prostě politickou formou docela obyčejného kapitalismu. A to znamená: kapitalismu s jeho inherentním egoismem, sledováním výhradně privátních zájmů. Za takovýchto reálných, materiálních podmínek je ovšem nějaký vstřícný, smysluplný společenský dialog (respektive dialog mezi společností a státem) sotva možný. Tam kde společnost vystupuje z pozice individualistických predátorů (urvi si co můžeš!), tam tito individualisté nejsou ochotni podřídit se dobrovolně autoritě státu, a podřizují se pouze jeho moci. Ale přitom hledí - jako neukrocený pubertální adolescent - této autoritě vzdorovat a ji podrýt, kdekoli je to jenom možné. V takovéto společnosti tedy jen zřídka může docházet k onomu vstřícnému hodnotovému dialogu mezi společností a státem; jejich vzájemný vztah je spíše charakterizován vzájemnou nedůvěrou a neustálým vzájemným střetem.

Nyní tedy k úvahám pana Horáka. Bezprostředně vzato je samozřejmě nutno souhlasit především s tou tézí, že "všeho moc škodí"; a že je tedy nutno nalézt (respektive znovu a znovu nalézat) vzájemný vyvážený poměr mezi principem liberalismu (tedy svobodného myšlení) na straně jedné, a principem autoritativní pravdy na straně druhé. Tuto nutnost vzájemně vyváženého vztahu mezi různými principy jsem projednal už v předchozích vstupech.

Zde je ovšem zapotřebí se věnovat ještě dalším aspektům, které byly doposud pouze letmo zmíněny. V prvé řadě se jedná o vývoj samotné pravdy. Respektive o vývoj (objektivní) toho, co společnost sama považuje za pravdu. Přitom: zde se nejedná o pouhý banální fakt, že společnost (tj. většina jejích členů) může v průběhu času měnit své názory, za svou pravdu přijmout něco co dříve vehementně popírala a naopak. Zde se jedná o něco mnohem substanciálnějšího.

Totiž: když bychom se na celou záležitost dívali jenom z toho hlediska že lidé mají různé názory a že tyto názory se časem mohou měnit, pak nám chybí jakýkoli fundament pro rozlišení mezi názory legitimními a nelegitimními. Ocitli bychom se tak na půdě holého liberalismu: ať si každý myslí co chce, nikdo mu do toho nemá co mluvit. Jenže - pak bychom měli zcela ze hry stát, s jeho státností jak byla vylíčena výše; a tedy i s jeho nezastupitelnou rolí autoritativní pravdy.

Z této pasti absolutního hodnotového relativismu je možno vystoupit jenom tehdy, když odvrátíme svůj zrak od této čistě individualistické perspektivy, a když se podíváme na vývoj společnosti v celku. Ten totiž není jen tak zcela libovolný. V předchozích vstupech jsem zmínil, že rolí státu je spravovat společnosti na základě "dosaženého stupně kulturního a civilizačního vývoje". A to je právě to o co se jedná. Pak zde totiž máme už k dispozici nějaký objektivně jsoucí fundament, který nám může poskytnout (byť ne vždy zcela spolehlivé) měřítko pro zhodnocení legitimity (tj. progresivity respektive retardovanosti) těch či oněch názorů. Zde je záhodno připomenout si Hegelův koncept "světového ducha". Podle tohoto myšlenkového modelu vývoj společnosti naprosto neprobíhá nějak pouze nahodile; nýbrž je procesem neustálého vzestupu, od nižších, primitivnějších forem existence (a vědomí) k formám vyšším, vyspělejším, komplexnějším.

Ano, reprezentant německé idealistické filozofie se zde uchýlil k obrazu který racionalistickému myšlení nebude příliš konvenovat (a například V. Bělohradský pro Hegelova "světového ducha" nenachází nic jiného nežli slova posměchu a pohrdání). Ovšem že tento koncept sám o sobě nemusí být zcela iracionální, o tom svědčí ten fakt že Marx (aniž by ovšem toto idealistické původcovství doznal) ho dokázal přetvořit v ryze materialistický koncept stejně tak lineárního civilizačního vzestupu lidstva na základě "rozvoje výrobních sil".

V každém případě: jenom a jedině tehdy když pochopíme - a uznáme - takovýto model kulturně a civilizačně evolučního vzestupu lidstva, jedině tehdy dostaneme do ruky reálný fundament pro posuzování toho, které pravdy mají vyšší nárok na to reflektovat tento rozvoj, a tedy vyšší nárok na svou legitimitu, nežli "pravdy" jiné, které sice také mohou mít určitou platnost, ale pouze dílčí, a především takovou která se vztahuje k minulým, objektivně už překonaným stadiím vývoje lidstva.