Na svátek Uvedení Páně do chrámu čili na Hromnice byl papežem Lvem XIV. po delším čekání jmenován nový pražský arcibiskup a primas český. Stal se jím dosavadní biskup litoměřický Stanislav Přibyl.

Přibyl je členem kongregace redemptoristů, řeholního společenství založeného v 18. století sv. Alfonsem Maria de Liguori. Redemptoristé či Kongregace Nejsvětějšího Spasitele se zaměřují na službu chudým a také na péči o poutní místa.

Nový pražský arcibiskup je vystudovaný teolog, ale také ekonom, čerstvě má i doktorát z dějin umění. Jednoznačně patří k nejvzdělanějším českým biskupům. Pochází z hudební rodiny, jeho otec stejného jména byl varhaníkem, dědeček rovněž stejného jména houslistou v FOK. Sám také hraje na varhany.

Dosavadní litoměřický biskup v severočeské diecézi dlouho nepobyl. Svého předchůdce Jana Baxanta vystřídal v březnu 2024. Za poměrně krátkou dobu působení v Litoměřicích Přibyl zaujal především aktivitou ve prospěch smíření mezi Čechy a Němci, rok 2026 vyhlásil „rokem smíření“.

Ještě než se stal litoměřickým biskupem, měl za sebou vedení Arcidiecézní charity Praha (2004—2008), která se za jeho vedení podílela na rozvojových projektech v řadě zemí od Běloruska přes Indii až po africké státy Ugandu, Tanzanii a Demokratickou republiku Kongo. Dá se snad očekávat, že by i díky této pracovní zkušenosti měl mít pochopení pro globální a sociální aspekty církve a její služby.

V letech 2009 až 2016 poprvé působil v Litoměřicích, tentokrát na pozici generálního vikáře, tedy zástupce biskupa, který do velké míry řídí chod diecéze. Poté, v letech 2016 až 2023, byl generálním sekretářem České biskupské konference, nástupcem Tomáše Holuba, který se stal biskupem plzeňským.

Ačkoli je tedy Stanislav Přibyl (ročník 1971) velmi mladým pražským arcibiskupem, nejmladším od Pavla Huyna (nastoupil v roce 1916 ve věku 48 let), má za sebou již dlouhou řadu let zkušeností z důležitých pozic v rámci církevní hierarchie, a je tedy po této řekněme byrokraticko-strukturální stránce zcela způsobilý pozici v české církevní hierarchii nejvyšší zastávat.

Dědictví předchůdců a problém sexuálního zneužívání

Pražský arcibiskup a primas český je pozice zatížená do velké míry jakousi politickou aurou. Z předchozích čtyř pražských arcibiskupů od roku 1989 byli tři výraznými politicky zaměřenými osobnostmi: František Tomášek zejména v posledních letech reálně socialistického režimu, Miloslav Vlk se zapsal zejména jako zapálený bojovník za navrácení církevního majetku, o postavě a odkazu Dominika Duky se již psalo i zde.

Přibylův bezprostřední předchůdce, někdejší dlouholetý olomoucký arcibiskup Jan Graubner, byl poněkud jiným typem církevního hodnostáře. Nesoustředil se na vystupování na veřejnosti či vztahy s politiky, ale spíše na záležitosti typu vleklé krize na Katolické teologické fakultě, kde opakovaně zasahoval z trochu nestandardní pozice „velkého kancléře“ fakulty, jímž pražský arcibiskup historicky je.

Graubner se také stal terčem kritiky za postoj ke kauzám sexuálního zneužívání v církvi, které jsou již několik desetiletí jedním z nejvážnějších a nejviditelnějších problémů římskokatolické církve v globálním měřítku.

Není divu, že toto téma poznamenalo i samotné jmenování Přibyla do funkce — jen několik dní po jeho jmenování se na Pražském hradě sešli zástupci obětí zneužívání, setkali se s prezidentem Pavlem, který jim vyjádřil podporu, a na nového arcibiskupa se obrátili se žádostí o setkání a také o zřízení nezávislé vyšetřovací komise, jaká funguje například ve Francii či v Rakousku.

Stanislav Přibyl prohlásil, že se setkáním počítá a těší se na ně. Podle něj je nutná v této věci změna mentality a způsobů komunikace, a především skutečně terapeutický, uzdravující pastorační přístup.

To zní velmi dobře, je ovšem otázka, jaké konkrétní výstupy a dopady to bude mít. Samotné nastavení jakési základní otevřenosti je ovšem důležité, zvláště poté, co Jan Graubner v této záležitosti zaujal přístup řekněme agresivně obranářský a se zástupci obětí a jejich iniciativ se odmítal sejít.

Dva velké úkoly

Stanislav Přibyl opakovaně zdůrazňuje, že chce stát mezi názorovými proudy v církvi, tedy mezi „konzervativními“ a „progresivními“ postoji, a působit jako sjednocující prvek. Mluví také o inspiraci přístupem současného papeže Lva XIV. Mluví i o tom, že se považuje za „obyčejného člověka“ a chce si tuto obyčejnost zachovat.

Stát mezi názorovými proudy je možné jen do určité míry; jsou situace, kdy je třeba zaujmout jednoznačný postoj. Spíše jde tedy o to, pokoušet se dávat prostor zástupcům různých názorových proudů, nepreferovat jeden či druhý, nenechat se manipulovat lobbistickým přístupem z té či oné strany. I to je dost obtížný úkol.

Dá se očekávat, že Stanislav Přibyl bude jako arcibiskup méně názorově vyhraněný než Dominik Duka a otevřenější než Jan Graubner. Po vzoru Lva XIV. bude ve vystupování příjemně civilní. Sympaticky zní jeho slova, že chce nejprve hodně naslouchat a až pak něco dělat. Bude se zřejmě skutečně snažit o smíření, budování mostů a dialogu. Jako heslo si zvolil Kristova slova Pokoj vám!, jeho pozdrav apoštolům, který je měl zbavit strachu.

To vše se ale ukáže až po 25. dubnu, kdy se Stanislav Přibyl skutečně ujme úřadu arcibiskupa pražského. Už teď je ale jisté, že bude čelit dvěma největším výzvám: jednu můžeme označit jako globální, druhou jako lokální.

V globální rovině je výzvou, nakolik i v české církvi zesílí konzervativní „maga křesťanství“ zažívající v této době vzestup v trumpovské Americe a přitažlivé i pro mnohé — nejen — katolíky v České republice. Už dnes je patrné posilování iniciativ, jako je Aliance pro rodinu, jejíž člen Jan Gregor se stal vedoucím poradců nového ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky.

Možná ještě důležitější výzva se ale skrývá na rovině každodenního fungování římskokatolické církve. Ta i přes postupný úbytek věřících stále zůstává obrovskou organizací, které — zvláště po restitucích — hrozí, že se stane „firmou na posvátno“, kde se ztratí lidský rozměr a sociální citlivost a hraje se jenom na čísla zisků.

V tom, zda církev dokáže být sociální v obou smyslech slova — v angažovanosti ve prospěch spravedlivých vztahů a pomoci nejchudším a nejzranitelnějším i v pěstování a rozvíjení mezilidských vztahů, které nečiní z lidí pouhá kolečka v anonymní mašinerii velké instituce, se totiž prokazuje, zda je církev věrná odkazu Ježíše Krista.