Ústavní soud minulý týden shledal, že ustanovení o zpovědním tajemství a přístupu k církevním archivům, jak je formuluje smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem, jsou v rozporu s ústavním pořádkem — konkrétně s neutralitou státu a zákazem diskriminace. Ratifikaci nelze dokončit, dokud se rozpor neodstraní.

Nález soudu je správný. Ale zastavit se u dvou konkrétních článků znamená minout podstatnější otázku: proč jsme se o tuhle smlouvu vůbec pokoušeli?

Řešení neexistujícího problému

Zastánci konkordátu rádi argumentují tím, že Česká republika je jednou z posledních evropských zemí bez smluvně upravených vztahů s Vatikánem. Jako by to bylo selhání, ostuda, dluh. Ondřej Benešík z KDU-ČSL to tak přímo nazval. Jenže srovnání s Itálií, Španělskem nebo Polskem je hluboce zavádějící.

Většina evropských konkordátů vznikla ve chvílích, kdy se stát a církev od sebe oddělovaly a potřebovaly si rozdělit kompetence. Italské lateránské dohody z roku 1929 doslova vytvořily Vatikán jako stát a řešily spor sahající až do doby sjednocení Itálie v roce 1870. Španělský konkordát řešil vztah k církvi po občanské válce a frankistické diktatuře. Polská smlouva z roku 1993 reflektovala roli katolické církve v pádu komunismu a její hluboké propojení se vzdělávacím systémem, zdravotnictvím a veřejnou správou.

Ve všech těchto případech existoval konkrétní, praktický problém, který bylo třeba vyřešit. Církev provozovala školy, nemocnice, matriky. Vlastnila obrovský majetek s nejasným statusem. Měla privilegia zakotvená ve starších právních řádech, která bylo třeba buď potvrdit, nebo zrušit. Konkordát nebyl projevem zbožnosti — byl to nástroj, jak prosadit suverenitu státu vůči instituci, která měla často větší vliv než stát sám.

Česká republika je v zásadně odlišné situaci. Církev zde neprovozuje státní matriky. Neřídí velkou část školství. Nemá historicky privilegované postavení ve veřejné správě. Církevní restituce — zdaleka nejpalčivější téma vzájemných vztahů — byly vyřešeny v roce 2013. Duchovní služba v armádě, věznicích a nemocnicích funguje na základě vnitrostátních předpisů. Nejde o žádný právní vzduchoprázdný prostor. Všechno, co smlouva upravuje, české právo už řeší.

Když se premiér Fiala v roce 2022 vydal do Vatikánu otevřít novou kapitolu vyjednávání, neřešil žádný akutní problém. Plnil bod programového prohlášení vlády, který si prosadila KDU-ČSL. Konkordát byl od začátku politickým projektem — symbolickým gestem vůči konzervativní části koalice a vůči Vatikánu, nikoli odpovědí na reálnou potřebu české společnosti.

Každému jinou spravedlnost?

A tím se dostáváme k druhému — možná závažnějšímu — problému. I kdyby Česká republika teoreticky nějakou formu smluvní úpravy s Vatikánem potřebovala, forma, kterou zvolila, je ze své podstaty diskriminační.

Mezinárodní smlouva prezidentského typu má v českém právním řádu vyšší právní sílu než běžný zákon. To znamená, že cokoliv je v ní zakotveno, má aplikační přednost před vnitrostátní legislativou. Pro katolickou církev by tedy platil právní režim s mezinárodněprávní garancí. Pro Českobratrskou církev evangelickou, pro Církev československou husitskou, pro židovské obce, pro muslimy a pro všechny ostatní registrované církve by platil režim druhý — vnitrostátní zákon, který může parlament kdykoli změnit.

Přesně tohle Ústavní soud pojmenoval, když konstatoval, že smlouva zakládá neodůvodněnou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství. Nejde o to, že by zpovědní tajemství bylo samo o sobě problematické — existuje v českém právu už dnes. Jde o to, že smlouva by ho zakotvila exkluzivně pro katolickou církev, bez jakýchkoli výluk a s vyšší právní silou než zákonná úprava platná pro všechny ostatní.

Totéž platí pro církevní archivy. Smlouva by katolické církvi umožnila sama si určit podmínky přístupu ke svým archiváliím — a tím ji de facto vymanit z archivního zákona, který by na všechny ostatní církve i nadále dopadal. V zemi, která se pyšní tradicí Jana Ámose Komenského a svobody bádání, by to byl bizarní krok.

Zastánce smlouvy Cyril Svoboda argumentoval, že princip přiměřenosti zajistí, že co se přizná katolické církvi, získají i ostatní registrované církve. Jenže to je právní fikce. Žádná jiná církev by neměla mezinárodní smlouvu, která ji chrání. Jejich práva by závisela na dobré vůli zákonodárce, zatímco katolická církev by měla garanci, kterou parlament nemůže jednostranně změnit.

Sekulární stát nemůže fungovat tak, že jedna konfese má privilegovaný přístup k mezinárodnímu právu, kdežto ostatní se musí spokojit s tím, co jim zákon přidělí. To není rovnost — to je stavovský systém.

Nález Ústavního soudu problém nevyřešil — jen ho pozastavil. Smlouvu nelze ratifikovat, dokud se sporné body neodstraní, což znamená další kolo vyjednávání s Vatikánem. A tady je na místě se ptát, zda to celé stojí za vynaložené diplomatické úsilí.

Vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem jsou funkční a bezproblémové i bez smlouvy. Byly funkční a bezproblémové posledních třicet pět let. Nikdo nepojmenoval žádný praktický problém, který by bez konkordátu nebylo možné vyřešit.

Možná nejrozumnější reakcí na nález soudu není opravit smlouvu, ale položit si otázku, proč ji vůbec potřebujeme. A odpovědět si upřímně, že nepotřebujeme.

Česká republika je jednou z nejsekulárnějších zemí v Evropě. To není handicap, ale historické dědictví, na které můžeme být hrdí — od Husovy reformace přes Masarykovu sekularitu až po dnešek. Stát, který zachází se všemi svými občany stejně, bez ohledu na to, zda a jak věří, není stát s deficitem. Je to stát, který bere svou ústavu vážně.