Do polistopadové éry vstoupil Dominik Duka jako jedna z výrazných a dynamických postav české římskokatolické církve, díky účasti v disentu s velkým morálním kreditem. Byl spoluvězněm Václava Havla z plzeňských Borů a jedním z autorů českého překladu Jeruzalémské bible. Už před rokem 1989 a i po něm se podílel na obnově struktur dominikánského řádu, jehož byl od roku 1986 provinciálem.

Po změně režimu se římskokatolická církev musela vyrovnat s existencí podzemní „mlčící církve“, v jejíchž strukturách působili ženatí kněží i biskupové a došlo dokonce i ke svěcení žen. Duka zde zastával méně nekompromisní stanovisko než jeho předchůdce na pražském arcibiskupském stolci, kardinál Miloslav Vlk. Jedním z důvodů bylo jistě i to, že sám na přelomu 70. a 80. let působil jako jeden z vyučujících ve studijních skupinách podzemní církve a podílel se na výuce Starého zákona.

Duka značně přispěl k obnově intelektuálního zázemí katolické církve, byl šéfredaktorem dominikánské Revue Salve, která soustřeďovala a stále soustřeďuje podstatnou část intelektuálního potenciálu českých katolíků. Roky psal do Salve úvodníky; poslední vyšel na konci roku 2014. Jako biskup v rodném Hradci Králové (1998—2010) například inicioval diskusní Týden vzájemného poznávání a porozumění.

Byl to také Dominik Duka, kdo jako královéhradecký biskup udělil kněžské svěcení Tomáši Petráčkovi. Tehdy se psal rok 2005 a situace v české katolické církvi vypadala podstatně odlišně oproti dnešku. Děkanem pražské Katolické teologické fakulty UK byl Ludvík Armbruster, jezuita s dlouholetou zkušeností z Japonska, a fakulta zažívala zřejmě své nejlepší období, které — jak se dnes ukazuje — bylo však pouhým intermezzem mezi dvěma vleklými krizemi.

Od ledna 2011 začal Duka pravidelně vysílat na vlnách Radiožurnálu své glosy. Po Václavu Havlovi a jeho Hovorech z Lán byl vlastně první českou veřejnou osobností, která své názory několik let prezentovala s takovouto pravidelností. Již třetí glosa z 16. ledna 2011 nese název „Evropské společenství nemůže přežít bez duchovní koncepce“. Nový pražský arcibiskup mluvil o potřebě dialogu, o tom, že Evropě neškodí ti, kdo připomínají, že bez duchovního rozměru a křesťanských kořenů nemůže existovat, ale ti, kdo chtějí vytlačit křesťanské svátky z evropského kalendáře.

Ve velmi kultivované, do historických příkladů i biblických obrazů zahalené podobě se už tehdy daly vysledovat zárodky pozdějšího silně kritického postoje k Evropské unii. Na začátku roku 2011 ale Dukův pohled připomínal spíše Václava Havla, s nímž v témže roce natočil přátelský rozhovor Společný výslech, a jeho upozorňování na nutnost hlubšího než jen ekonomického ukotvení EU, než daleko vyhrocenější pozici Václava Klause. To se ale mělo brzy změnit.

Pražský arcibiskup ve víru kulturních válek

Ještě stále v roce 2011 na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi poprvé pronesl projev prezident Václav Klaus. Mluvil například o tom, „že ,pokrokáři̒ʻ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. … Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.“

Projev, na nějž Klaus o rok později, před koncem svého druhého mandátu, navázal o něco méně vyhraněným, ale obsahově shodným vystoupením, byl jakýmsi startovním výstřelem českého křesťanského konzervativismu a kulturních válek — střetu konzervativních a liberálních idejí ve veřejném prostoru.

Když Václav Klaus mluvil o tom, že hodnoty a ctnosti jsou „ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu“, nebo že roste „počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním“, mluvil tím z duše mnoha konzervativcům (nejen) v řadách katolíků — i když on sám se paradoxně dlouho vůči církvi a křesťanství obecně vymezoval převážně negativně. A je zcela nepochybné, že mluvil z duše kardinálu Dominiku Dukovi.

V následujících letech intenzita českých „kulturních válek“ rychle vzrostla. Přispělo k tomu několik faktorů, které se časově sešly — zejména prosazení restitučního zákona v roce 2012 a evropská uprchlická krize v roce 2015. Během roku 2015 se Duka, tak jako řada dalších církevních postav — nejradikálněji asi probošt Kapituly všech svatých a ministr školství v první Klausově vládě Petr Piťha — vyjadřoval kriticky na adresu islámu, přičemž leitmotivem podobných vystoupení bylo nerozlišování mezi islámem jako náboženstvím a islamismem coby radikální politickou ideologií.

Jeden z Dukových textů v roce 2016 odmítl otisknout Katolický týdeník. Vedle již zmíněného konce v roli autora úvodníků Revue Salve od roku 2015 to byl další symbolický důkaz toho, že se Dominik Duka značně vzdálil prostředí otevřenější části českého katolicismu, jíž byl dříve blízký. Zároveň se stalo poměrně zjevným, že se český kardinál značně rozchází se zaměřením pontifikátu argentinského papeže Františka, který nastoupil v roce 2013.

A konečně, začaly se také více zveřejňovat a diskutovat případy sexuálního zneužívání v církvi; vlna, která českou církev zasáhla s jistým zpožděním, ale přece. Jeden ze skandálů se týkal i Dominika Duky, a to již z první poloviny 90. let, kdy byl představeným dominikánů. Kauza se dokonce dostala až k Ústavnímu soudu.

S případy sexuálního zneužívání byl pak velmi blízce spojen jeden z nejbližších Dukových kontroverzních spolupracovníků, rovněž dominikán Norbert Badal (1956 — 2019), v jehož životopisu najdeme i udavačství v době před rokem 1989. Je to „ve skutečnosti také trochu hysterie“, řekl o případech sexuálního zneužívání, způsobujících celoživotní traumata postiženým a nenapravitelné poškození pověsti církve, arcibiskup Duka v roce 2019…

Nejvýraznější představitel českého konzervativního katolicismu

Kardinál Duka se v souladu se svým pohledem na zneužívání v církvi odmítl omluvit muži, který údajně byl na začátku 90. let zneužit dvěma duchovními. Naopak požadoval, že by se postižený měl omluvit církvi; v téže době, zcela podle logiky kulturních válek, pak Duka žádal omluvu po chorvatském divadelním režisérovi Oliveru Frlićovi, který ve svých inscenacích Naše násilí, vaše násilí a Prokletí, uvedených v Brně v roce 2018, znázornil na jevišti mimo jiné Krista znásilňujícího muslimku a tematizoval i zneužívání nezletilých kněžími.

V posledním desetiletí života se Dominik Duka částečně stáhl z veřejného prostoru. Stejně jako s Václavem Havlem a Václavem Klausem si Duka vypěstoval přátelský vztah i s prezidentem Milošem Zemanem, s nímž jej — podobně jako s Klausem — pojil názorový konzervativismus.

Dobře to vystihuje Zemanova kondolence po Dukově úmrtí: zesnulý byl podle Miloše Zemana „laskavý a moudrý kněz, protiklad inkvizičních typů některých českých kněží“, ale také „bojovník za kulturní normalitu“.

V posledních dvou měsících života dvěma symbolickými aktivitami kardinál Dominik Duka potvrdil, jaký bude jeho převažující odkaz: výrazný a politicky aktivní představitel českého konzervativního katolicismu, navazující jak na národovecké tradice československé minulosti, tak na zcela současnou podobu konzervativního křesťanství, jíž je trumpovské MAGA hnutí ve Spojených státech.

V úterý 16. září totiž celebroval kardinál Duka mši za Charlieho Kirka, zavražděného amerického konzervativního aktivistu, přičemž podle svých vlastních slov Kirka před jeho smrtí neznal. Při mši, na které se sešel velký počet politiků konzervativní orientace od Filipa Turka, Jindřicha Rajchla, Zdeňka Hrabu až po Jaroslava Foldynu, mluvil Duka o tom, že „svět je ohrožen“ a tím, kdo ho ohrožuje, jsou ti, kdo se považují za „světlonoše nové civilizace“.

Mluvil ale také o tom, že se dnes „znevažuje utrpení izraelského lidu a holokaust“; s Charliem Kirkem a dalšími postavami krajní pravice v celosvětovém kontextu, ale třeba i Milošem Zemanem Duku spojovala velmi silná podpora Izraele.

Zde je ovšem třeba dodat, že proizraelský postoj a nevnímavost k palestinskému úhlu pohledu převažuje jak v konzervativní, tak v liberálnější části české katolické církve a křesťanstva obecně: lakonicky řečeno, je to asi to jediné, v čem by se zcela shodli Dominik Duka a Martin C. Putna.

Konečně ve čtvrtek 26. září při návštěvě Ružomberku navštívil kardinál Duka mauzoleum Andreje Hlinky a pomodlil se u jeho hrobu. „Ať se Slovákům daří uskutečňovat odkaz Andreje Hlinky,“ zněl jeho vzkaz. Vzhledem k současnému vývoji na Slovensku, kde se agresivní konzervativismus spojuje s autoritativními způsoby vládnutí, to byl jasný politický vzkaz.

Podle svědectví jeho dominikánských spolubratří měl Dominik Duka vždy názorově blízko ke konzervativnímu politickému katolicismu, ke katolicismu Francisca Franca, Antónia de Salazara či Augusta Pinocheta nebo třeba právě Andreje Hlinky a Jozefa Tisa. Před koncem svého života se tak kardinál Dominik Duka takříkajíc „vrátil domů“ a sám dopsal poslední kapitolu své dlouhé biografie a svého politického odkazu.