Funkce veřejného ochránce práv byla vytvořena jako protiváha moci institucí. Jejím smyslem je ochrana jednotlivce tam, kde selhává stát, úřady či jiné autority. To platí zvláště u obětí sexuálního násilí, které se často ocitají v nerovném postavení vůči silným a uzavřeným institucím.

V této souvislosti je nezbytné hodnotit nejen odbornou kvalifikaci kandidátů na ombudsmana, ale i jejich dlouhodobé profesní postoje a role. U JUDr. Jakuba Kříže nelze přehlédnout, že po řadu let působí jako výsadní právní zástupce katolické církve. Podílel se na klíčových jednáních se státem — od církevních restitucí až po vyjednávání Vatikánské smlouvy — tedy v situacích, kde šlo o prosazování institucionálních zájmů vůči veřejné moci.

Tento kontext je zásadní i při hodnocení jeho postoje k otázce sexuálního násilí. Jako zástupce České biskupské konference se JUDr. Kříž podílel na zásadní připomínce k novele trestního zákoníku, která usilovala o vyjmutí duchovních z trestní odpovědnosti za nepřekažení trestných činů sexuálního útoku a sexuálního nátlaku.

Nejde o akademickou debatu o rozsahu zpovědního tajemství. Jde o to, zda má být v právním řádu vytvořen prostor, v němž se závažné sexuální trestné činy mohou obejít bez povinnosti je oznámit. Právě takové výjimky v minulosti umožnily systematické selhání ochrany obětí.

Ombudsman musí být schopen rozpoznat asymetrii moci a postavit se na stranu těch, kdo ji nesou nejhůře. Pokud je kandidát dlouhodobě profesně formován rolí institucionálního advokáta a současně obhajuje právní výjimky v oblasti sexuálního násilí, vyvolává to oprávněné pochybnosti, zda může tuto roli vykonávat důvěryhodně.

Volba ombudsmana není technickým rozhodnutím o právnické erudici. Je to rozhodnutí o hodnotách. A především o tom, zda oběti sexuálního násilí mohou věřit, že veřejný ochránce práv bude stát skutečně na jejich straně — nikoli na straně institucí, které v minulosti selhaly.