Nový poslanec Motoristů sobě Filip Turek je nejviditelnějším tuzemským příkladem neúprosného trendu, kdy do politiky vstupují influenceři. Muže, který se prezentuje jako úspěšný podnikatel, sběratel automobilů, milovník přepychu a závodník, však už od loňského začátku jeho politické kariéry provází enormní množství kauz.

Naposledy krátce po letošních volbách Deník N zveřejnil archiv jeho starších již smazaných nenávistných facebookových příspěvků. V jednom z nich Turek kritizuje trest pro neonacistické žháře ze severomoravského Vítkova, kteří v roce 2009 zaútočili zápalnými lahvemi na dům obývaný romskou rodinou, přičemž nejvážnější zranění utrpěla dvouletá dívka Natálie. „Popálení cikáněte“ podle tohoto Turkova příspěvku mělo být polehčující okolností.

O Turkově případě a o tom, jak sociální sítě mění politiku — zejména v kontextu proběhlých sněmovních voleb — jsme hovořili se sociální antropoložkou Marií Heřmanovou, která se ve svém výzkumu věnuje kultuře influencerství.

Kdo to vlastně je v dnešní době influencer?

Nejčastěji jde o člověka, který má na nějaké platformě tak velký vliv, že jej může monetizovat — ale nutně to nemusí znamenat, že svůj vliv k vydělávání peněz skutečně využívá. Působení na platformě se pro něj nicméně potenciálně stává profesí, a nikoliv jen volnočasovou aktivitou.

Dříve se v akademickém výzkumu kladl důraz na to, že influenceři jsou „z lidu“, že si svoji pozici vybudovali čistě díky sociálním sítím. Myslím ale, že se dnes už vcelku maže hranice mezi influencerem a celebritou obecně — a že dnes máme celebrity, které na sociálních sítích působí velmi podobně jako influenceři, ale tento svůj vliv nasbírali jinde, třeba svým popkulturním působením.

A platí to i naopak, že dříve existovali lidé plnící úlohu „influencerů“, byť sociální sítě ještě neexistovali?

Typ autority „člověka z lidu“ reprezentujícího lidovou moudrost tu byl přítomen vždy. Mluvíme-li ale přímo o influencerech, je tam onen nástroj sociálních sítí klíčovým definičním znakem a zároveň odlišením od celebrity, novináře nebo politika.

V posledních letech se stále více hovoří o politických influencerech: umíte ten pojem nějak definovat, co si pod ním představujete vy?

Jde o člověka, který svůj vliv, vybudovaný díky sociálním sítím, využívá k hlásání nějakých politických názorů nebo k politickému aktivismu. A podobně to může být i člověk, který je politik, ale současně si v průběhu své politické kariéry vybudoval silnou základnu sledujících na sociálních sítích. Třeba americký prezident Donald Trump je dozajista i influencer, není jenom mocný politik. Jde zkrátka o kategorii poměrně fluidní, s propustnými hranicemi.

Zkoumala jste téma politizace influencerů v době covidu. Je to tedy nějaký obecnější nový trend, že se influenceři stále častěji vyjadřují k politice?

Ano, pokud považujeme trend naměřený v době covidu dnes ještě za něco „nového“… Často mám pocit, že se pozastavujeme nad nějakými ději a označujeme je za nové, ale ony mají ve skutečnosti starší kořeny a jsou logicky a dobře předvídatelné, což onu novost relativizuje. V zásadě ale máte pravdu: prototypem influencera byli influenceři, kteří se věnovali gamingu a počítačovým hrám, až potom sledujeme nástup lifestylových influencerů.

A politizace těchto původně lifestylových influencerů se katalyzuje za covidu, i když začala už předtím. Covidová pandemie totiž politizovala mnoho oblastí života: už jen to, zda zítra budete moci jít na návštěvu za kamarádem, mělo politický náboj. Influencerům tak vlastně nezbylo nic moc jiného než nějakou pozici, a to pozici nutně politickou, zaujmout.

Když se politizují influenceři, politizují se i jejich fanoušci, kteří tam původně přišli za volnočasovým obsahem?

Z mého výzkumu vychází, že ve chvíli, kdy se komunikace původně lifestylové influencerky proměnila, část fanoušků zůstala, část to odradilo a odešla, ale vykompenzoval to příchod jiných lidí. Navíc to, že existují političtí influenceři neznamená nic jiného, než že po tom obsahu existuje poptávka, určitě to není tak, že by nám tito influenceři seshora cpali nějakou politiku, o kterou není zájem.

Ona politizace zkrátka do značné míry reagovala na poptávku a mohla být spíše performativní. Sociální vztah mezi fanouškem a influencerem nestojí rozhodně tak, že fanoušek nekriticky přijímá, co influencer dělá, je to oboustranný interaktivní proces, posouvají se vzájemně.

Když sledujete současnou kauzu kolem bývalého influencera Filipa Turka a dáte ji do kontextu svého výzkumu kultury influencerů, co z ní vyplývá?

V první řadě, pro kohokoliv, nejenom influencera, není dobré hajlovat a potom chodit do politiky.

Zároveň se však objevuje názor, a to i u politologů, že ony explicitní a nenávistné příspěvky z dřívějšího Turkova života mohou souviset s daným nastavením influencera, který potřebuje permanentně vzbuzovat pozornost, šokovat a provokovat.

Zároveň ale máme spoustu influencerů, kteří jsou ve svém projevu poměrně umírnění. Takže já provokaci za nějakou nutnou součást nepovažuji. Podle mě je primárně to, co si bývalý influencer do politiky nese, především publikum a vybudovaný vliv. To, že v Turkově případě jeho publikum tíhne ke krajně pravicovým projevům a k extrémnímu „chlapáctví“, neznamená, že nemohou být influenceři s publikem toužícím po zelené spravedlnosti.

Onen proces budování specifické autority ve vztahu ke své fanouškové komunitě je sám o sobě neutrální, nemusí vést jenom k tomu, že se do politiky dostanou náckové. Ale samozřejmě, ultrapravice je ve využívání sociálních sítí vždy dost napřed, i proto, že si neklade mnoho otázek ohledně etiky nových technologií a získávání fanoušků skrze ně.

A s tímto procesem se dnes primárně setkáváme u případu Filipa Turka, který přes všechny svoje kauzy a nepřijatelná vyjádření má členskou základnu, která za ním stojí a je schopna se velmi rychle mobilizovat. To člověk, který půjde do vysoké politiky nikoliv z internetového působiště, ale z komunální politiky, prostě nemá.

S jakými riziky se s ohledem na logiku svého působení mohou po vstupu do politiky influenceři potýkat — jak se liší mód politika a mód influencera?

Myslím, že influencer se v takovém případě bude potýkat s něčím dost podobným, jako celebrita, která vstoupí do politiky. Váš osobní život a názory léta dozadu jsou v takovém případě věcí veřejnou, máte velkou digitální stopu, jste-li aktivní na sociálních sítích. A i když si své sítě při vstupu do politiky promažete, nemáte vůbec jistotu, že to někde na internetu nezůstalo — a že vás to po celou vaši politickou kariéru nebude pronásledovat.

Zřejmě se shodneme, že nechceme, aby z politické práce zbyl jen onen influencerský rozměr, sociální sítě se však zároveň stávají natolik nedělitelnou součástí veřejného prostoru a našeho získávání informací, že se tomu zcela vyhneme jen stěží. Politická kultura je influencerstvím silně ovlivněná. Na diskusi o Turkovi dobře vidíme ujasňování, co je ještě pro nás v tomto procesu přijatelné, a co už nikoliv.

Identifikovala byste vedle Turka ještě nějaké české politiky s výrazným influencerským pozadím?

Je to především předseda ANO Andrej Babiš a předseda SPD Tomio Okamura. U nich jde ale o opačný proces než u Turka, který byl prvně právě influencerem. Mnohem více je takových osob v současné slovenské vládě Roberta Fica. Asi nejznámější z nich je nechvalně proslulá ministryně spravedlnosti Martina Šimkovičová, bývalá televizní osobnost a youtuberka. U ní se ovšem už influencerská strategie stýká s populismem, protože populistická rétorika a nástroje influencerství jsou spolu velmi dobře kompatibilní a vzájemně prospěšné.

Ještě mě napadá lídr hnutí STAČILO! Daniel Sterzik.

Ano. Zejména Sterzik je mimochodem dobrým příkladem toho, že mít populární facebookovou stránku nutně k volebnímu vítězství nestačí. Souvisí to totiž s tím, jaký kult osobnosti se dotyčnému podaří vytvořit. Zejména Turek do jeho budování asi vložil spoustu sil a času. U Sterzika byli lidé spíše stmelení protestní náladou vůči vládě, nešlo tam přímo o osobnost hlasatele.

Mění podle vás influenceři politiku? Nebo je to píše tak, že větší vyhrocenost politiky přeje influencerskému módu?

To je součástí komplexnější otázky, jak politiku mění sociální sítě, z čehož influencerská kultura samozřejmě vyvěrá. Sama pro sebe to nazývám „nepolitickou politikou“ — politika se sama o sobě stává otázkou životního stylu, případně nějaké subkulturní identity. A politici, kteří na sociálních sítích působit prostě musí, pak nejsou schopni vést diskusi o tak výsostně politických tématech, jako je nastavení daňové politiky nebo reforma zdravotnictví a školství. Nevylučuje se to s tím že vám politik řekne na téma svůj názor, ale podobná politická témata vůbec nejsou gró jeho komunikace: tím se spíše sdělení typu „já jsem Filip Turek a mám rád rychlá auta“.

Sociální sítě přinášejí do politiky performování identit a převádějí pozornost od socioekonomických témat ke kulturním válkám. A v osobách influencerů, kteří vstupují do politiky, toto jen krystalizuje.