Segregace dětí ze sociálně znevýhodněných menšin představuje významný problém ve vzdělávacích systémech v řadě zemí napříč kontinenty. V České republice je dlouhodobým problémem segregace Romů — a to nejen ve vzdělávání.

Vzděláváním to často jen začíná: v mnoha lokalitách jsou romští žáci zařazováni do segregovaných škol, získávají horší kvalitu vzdělání, často nepokračují na střední školy, obtížně pak v dospělosti shánějí práci a častěji zůstávají odkázaní na systém sociálních dávek. Negativní dopady na státní rozpočet jsou zásadní a platí je celá naše společnost — společnost, která segregaci umožňuje.

Mezinárodní řízení a pokuta pro ČR

V posledních měsících se o segregaci romských žáků více mluví i v souvislosti se smutným výročím. Nedávno totiž uplynulo osmnáct od odsouzení České republiky Evropským soudem pro lidská práva za nadměrné a neoprávněné zařazování romských žáků do bývalých zvláštních škol, tedy do vzdělávacích programů určených pro žáky s lehkým mentálním postižením.

Celých osmnáct let od rozsudku musí Česká republika každý rok posílat do Štrasburku zprávu o tom, jaká opatření byla přijata a jaký pokrok nastal. A celých osmnáct let hlásí, že žádný pokrok nenastal. I po osmnácti letech jsou v České republice romští žáci zařazováni do programů určených pro žáky s lehkým mentálním postižením minimálně sedmkrát častěji (!), než by odpovídalo jejich zastoupení v běžné žákovské populaci.

I osmnáct let po rozsudku máme v České republice minimálně osmdesát základních škol, kde romští žáci nejsou minoritou, ale tvoří více než polovinu žáků dané — segregované — školy.

Na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva navázala Evropská komise, která v souvislosti s diskriminací romských žáků ve vzdělávání zahájila v roce 2014 proti České republice řízení pro porušení Listiny základních práv EU. Podobné řízení vede Evropská komise proti Slovensku, rozsudek se očekává v nejbližších měsících.

Odborníci na unijní právo upozorňují, že rozsudek proti České republice by mohl následovat hned poté. Na rozdíl od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bude spojený s pokutou. Podle některých kvalifikovaných odhadů se její výše může pohybovat od stovek milionů až po jednotky miliard korun.

Zajímavou otázkou je, kdo by případnou pokutu České republice zaplatil a z jakého rozpočtu. Odpověď se zdá jednoduchá: zaplatil by ji stát ze státního rozpočtu — tedy z peněz nás všech. A odpovědnost za to neseme i my, protože už nejméně osmnáct let tolerujeme politické reprezentace, které nemají skutečný zájem řešit segregaci ve vzdělávání.

Při podrobnějším pohledu se však nabízí otázka, zda by stát neměl část případné pokuty přenést na rozpočty měst a obcí. Odpovědnost za neřešení problému totiž nesou společně. Zatímco stát selhává dlouhodobou neochotou a neschopností situaci řešit, v některých případech hraje rozhodující roli nečinnost, či dokonce prosegregační politika obecních a krajských samospráv, které existenci segregace udržují nebo posilují.

Pochybení na straně státu, obcí i krajů

Složitost vlivů, které utvářejí segregaci romských žáků, popisuje i letošní situační zpráva Národního pedagogického institutu ČR. Jaké role v tomto procesu podle této zprávy zastávají stát, kraje a obce?

Na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že část problému segregace vyplývá z nadměrného zařazování romských žáků do vzdělávacích programů pro žáky s mentálním postižením. Zde je na vině primárně stát, který nastavuje procesy diagnostiky a podpory vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Část romských žáků totiž pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí a potřebuje zvýšenou podporu. Náš vzdělávací systém ale dosud není schopen poskytnout školám nadstandardní podporu na základě sociálního znevýhodnění — stát tak nepřímo tlačí školy i školská poradenská zařízení k tomu, aby žákům zajistily potřebnou podporu prostřednictvím „nálepky“ zdravotního postižení.

Současně platí, že záměna projevů sociálního znevýhodnění za projevy lehkého mentálního postižení může být relativně snadná. Vina je tedy na straně státu, který by zlepšením diagnostiky, ale především nastavením potřebné podpory na základě sociálního znevýhodnění žáků, mohl segregaci předcházet.

Další forma segregace romských žáků vzniká prostřednictvím lokálních nastavení vzdělávacích systémů. Typicky se jedná o situace, kdy je v dané lokalitě jedna škola vnímána jako „romská“ a ostatní základní školy romské žáky — často s různými záminkami — odmítají a směrují je právě na tuto „romskou“ školu. V tomto případě je vina straně samotných škol, které romské žáky odmítají, selhávají zde ale i zřizovatelé (obce) nebo kontrolní orgány (Česká školní inspekce), které tuto diskriminační politiku škol tolerují.

V některých lokálních systémech pak obce dokonce podporují segregaci romských žáků nastavením spádových oblastí škol tak, aby se romští žáci z místních vyloučených lokalit schválně shromažďovali v jedné místní segregované škole.

Část segregace romských žáků je podporována zřizováním a provozem škol, které v místních vzdělávacích soustavách nejsou nezbytné a zároveň slouží ke kumulaci romských žáků. Typicky se jedná o situace, kdy běžné základní školy v lokalitě mají volné kapacity, přesto však funguje „navíc“ segregovaná škola pro romské děti, které okolní školy odmítají přijmout. Takové školy jsou častěji zřizovány kraji než obcemi.

V některých případech se jedná o bývalé „zvláštní školy“, jejichž existenci obhajuje údajná specializace na vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Tato obhajoba je však diskutabilní: část těchto žáků lze vzdělávat v běžných třídách a zbývající část ve speciálních třídách umístěných přímo v běžných školách. Na vině jsou nejčastěji kraje, které tak zbytečně vynakládají prostředky daňových poplatníků na provoz škol, jejichž hlavním účelem je vyhovět prosegregačním postojům veřejnosti.

Pokuta by měla zasáhnout rozpočty státu, ale i obcí a krajů

Na vzniku a udržování segregace romských žáků se podílí stát, některé obce i některé krajské samosprávy. Samozřejmě existují i obce, které se snaží segregované školy aktivně řešit, a kraje, jež zřizují speciální školy bez segregačního efektu. Na druhé straně však v České republice existují obce a kraje, které svou nečinností nebo aktivními kroky segregaci podporují.

Za této situace se nabízí otázka, zda by při případné miliardové pokutě za segregaci romských žáků neměly na jejím splácení participovat i ty samosprávy, které k problému přispívají. I když náklady nakonec stejně ponesou daňoví poplatníci, mohlo by sdílení odpovědnosti motivovat obecní a krajské politiky k aktivnímu řešení segregace ve svých regionech.