Jak bys stručně shrnul situaci v českém školství s ohledem na romské žáky za posledních dvacet let. Je patrný nějaký vývoj?

Za poslední dvě dekády je, alespoň z hlediska důsledků diskriminace romských žáků, jasně patrný vývoj k horšímu. Je to pochopitelné: zatímco před rokem 89 tlumila systematické nálepkování zdravých romských dětí coby „mentálně postižených“ paternalistická politika totalitního státu, dnes tatáž praxe znamená ortel života na margu společnosti. Společenská role vzdělání se změnila a aktuální data — například z analýz Světové banky — ukazují, že se vzdělávací systém jednak významně podílí na produkci etnicky profilované sociální exkluze, jednak z hlediska romské menšiny generuje spíš sestupnou než vzestupnou mezigenerační mobilitu.

Přitom je třeba zmínit, že školský zákon, účinný od ledna 2005, v normativní rovině pozitivní posun přinesl. Zrušil například nepřímo diskriminační zvláštní školy, zakotvil princip rovného přístupu k vzdělání a zohledňování individuálních vzdělávacích potřeb, zavedl integrační kategorii sociálního znevýhodnění. Bohužel trvá propastný nepoměr mezi dikcí normy a systémovou praxí: šetření České školní inspekce, jehož jsme se v tomto školním roce jako koalice „Společně do školy“ účastnili, zřetelně ukázalo, že 83 % bývalých zvláštních škol si se školským zákonem hlavu příliš neláme — tyto školy fungují dál jako skryté zvláštní školy. A ačkoliv jsou v každé populaci asi 2 % dětí s lehkým mentálním hendikepem, v některých krajích tvoří romské děti více než polovinu žáků, kteří si tuto diagnózu nesou.

V tiskové zprávě koalice Společně do školy píšete o připravených legislativních změnách, o jaké změny konkrétně se jedná?

Uvedu do kontextu: v roce 2007 judikoval diskriminaci romských žáků v ČR Evropský soud pro lidská práva a ministerstvo školství se alespoň mentálně posunulo z předchozí fáze popírání problému. Verdikt ESLP, který českou vládu zavázal k nápravným opatřením a měl znamenat zásadní systémový průlom, však přináší jakési plody až v posledních dvou letech.