Už téměř dvě dekády je otázka segregace romských dětí zkouškou schopnosti českého státu naplnit svůj závazek k rovnosti. Tento příběh začíná rozsudkem D. H. a ostatní proti České republice v roce 2007, kdy Evropský soud pro lidská práva poprvé konstatoval systematickou segregaci romských dětí ve vzdělávání. Rozsudek znamenal malou lidskoprávní revoluci. Štrasburský soud v něm vyjasnil pojem nepřímé diskriminace, položil základy nové judikatury k fenoménu segregace a v českém školství nastartoval nenápadný, ale zásadní transformační proces: posun od segregujícího k inkluzivnímu vzdělávání.

V říjnu letošního roku vláda už po jedenácté odeslala do Štrasburku informaci k plánu, jak hodlá závěry tohoto rozsudku naplnit. Problém je zřejmý a rozhodně nikoliv banální. Segregace se totiž týká hodnot charakteristických pro demokratický právní stát. Jak píšou štrasburští soudci, jednou z klíčových hodnot je i to, že lidé různých skupin mohou společně žít a setkávat se, aniž by byli rasově segregováni.

Americká filosofka Elizabeth Andersonová tvrdí, že o segregaci můžeme uvažovat ze dvou hledisek. Zaprvé jako o prostorovém a sociálním oddělení, které brání kontaktu mezi lidmi z různých skupin. Zadruhé jako o hierarchické segregaci rolí, kde sice ke kontaktu dochází, ale vždy v logice nadřízenosti a podřízenosti.

Segregace představuje formu útlaku, který má podle Iris Marion Youngové pět tváří. V případě vzdělávání nejvíce vystupují do popředí dvě z nich — jak připomíná Andersonová — vykořisťování a marginalizace.

Právě marginalizace je nejnebezpečnější: znamená vylučování lidí z účasti na společenském životě, jejich vystavení vážné materiální nouzi a v krajním případě i hrozbě „sociálního vyhlazení“.

Není proto překvapivé, že se pojem marginalizace objevuje i v lidskoprávní judikatuře, zejména ve spojení se segregací ve vzdělávání. Evropský soud pro lidská práva nedávno zdůraznil, že klíčovou otázkou v případech segregace romských dětí je splnění pozitivního závazku „přerušit kruh jejich marginalizace a umožnit jim žít jako rovnoprávní občané už od raných fází jejich života“.

Jinými slovy, tam, kde segregace udržuje druhé v marginalizované situovanosti, vstupuje do hry nejen morální kritika útlaku, ale i konkrétní právní povinnosti státu.

Od morálního útlaku k právní odpovědnosti státu

V mezinárodním právu se odpovědnost státu vnímá jako dvojí: stát musí přijímat vhodné nástroje a opatření pro naplnění konkrétního práva a zároveň zajistit i výsledek, tedy, že právo bude reálně naplněno. Ve vzdělávání má být tímto výsledkem evidentně inkluzivní vzdělávací systém, který štrasburský soud označuje za nejvhodnější prostředek k zajištění nediskriminace.

K tomuto cíli může stát směřovat různými dílčími kroky — legislativními, administrativními i ekonomickými. Problém nastává ve chvíli, kdy se navzdory přijatým opatřením nedaří segregaci potlačit.

Z právního hlediska není rozhodující, zda je segregace výsledkem cílené politiky státu, lhostejnosti, společenského stigmatu nebo rozhodnutí rodičů. Podstatný je objektivní stav věci: postačí, že určitá skupina čelí segregaci.

Právě na napětí mezi „papírovými“ opatřeními a skutečným stavem věcí je dobře vidět, proč je třeba segregaci brát jako důsledek hlubšího strukturálního problému. To nejhorší, co se nám může stát, bude banalizace rasismu a marginalizace.

Příkladem podcenění byl pokus Ministerstva spravedlnosti z roku 2019 uzavřít výkon rozsudku ve věci D. H. a ostatní navzdory přetrvávající diskriminaci romských žáků ve vzdělávání — jako by stačilo, že stát přijal určitá opatření, bez ohledu na skutečnou situaci v terénu.

Naštěstí to byl pokus neúspěšný. Vyžádal si nicméně rychlou mobilizaci občanské společnosti a později i poměrně vzácnou intervenci komisaře Rady Evropy pro lidská práva. Výbor ministrů Rady Evropy svou kontrolní funkci neukončil.

Naopak, ve Štrasburku se začalo mluvit o „vážném znepokojení“ nad marginalizací Romů v českém školství a o nutnosti podpořit romské rodiče, aby volili „inkluzivní vzdělávání“.

Potřebujeme zákonnou definici segregace

V roce 2024 vláda předložila do Štrasburku zatím nejambicióznější plán, který počítal i s legislativními změnami a možností definovat segregaci v českém právu. Taková definice chybí a bez adekvátní legislativy jenom stěží podchytíme jádro problému.

Tento normativní příslib byl ve Štrasburku přivítán a vláda byla pochválena. Očekávání se bohužel nenaplnilo. V lednu 2025 vláda informovala orgány ve Štrasburku o radikální otočce, pokud jde o desegregaci a legislativu.

Konkrétně čteme, že „během roku 2024 došlo v přístupu MŠMT v této oblasti k posunu“, kdy bylo vyhodnoceno — nevíme kým a proč —, že „přijetí jednoznačné veřejné definice školské etnické segregace není více považováno za jediný́ způsob pro naplnění potřeby legitimizovat nutnost řešení segregace ve školství“.

Výslovné zakotvení nepřípustnosti segregace zůstalo podle vlády „otevřenou možností“, ale rozhodnutí o „vhodnosti“ přistoupení k tomuto kroku se časově odložilo s dovětkem, že obecný zákaz diskriminace ve vzdělávání zakotven již je.

To je sice pravda, ale zároveň rovněž platí, že školský zákon pojem segregace, ani pojem inkluzivním vzdělávání nezná a ani antidiskriminační legislativa segregaci nezmiňuje ani nedefinuje. Existuje sice rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2022, kde je segregace vymezena jakožto forma diskriminace, ale to by nás nemělo uspokojit.

Definovat segregaci v zákoně a jasně vymezit, že segregace je formou diskriminace — jak navrhuje i generální advokátka Soudního dvora EU Tamara Ćapeta — má zásadní symbolický význam. Jde o naplnění morálního závazku politického společenství postavit se útlaku, a to ve všech jeho podobách.

Navíc, zákonná definice segregace může výrazně posílit právní ochranu oběti. Potřebujeme mít jasné vymezení toho, co segregace znamená, aby bylo možné všechny relevantní aktéry bez pochybností a nejasností právně zavázat k prevenci segregace a k aktivním krokům směrem k desegregaci.

Za třetí, přesná zákonná definice vytváří pevný referenční rámec pro veřejné politiky — umožňuje segregaci systematicky sledovat, měřit, vyhodnocovat její dopady a vázat na ni konkrétní opatření, včetně případných sankcí.

Chybějící zákonná definice naopak otevírá prostor pro polemiku i v judikatuře: Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí opírá o názor krajského soudu, který považuje pouze za „zásadně“ správný. Prostor pro polemiku je zde značný.

Zákonný zákaz segregace najdeme v řadě zemí v Evropě, a to nejenom v oblasti školství. Někdy je segregace vymezena obecně jako oddělování na základě diskriminačního důvodu, to je příklad Bosny a Hercegoviny, Albánie nebo Maďarska či Severní Makedonie. V Chorvatsku zákon klade důraz na systematičnost dané praxe, v Rumunsku a na Slovensku zákon segregaci vztahuje ke vzdělávání.

Jinde najdeme komplexní definici, příkladem je Bulharsko. I když je zde segregace vztažena pouze k etnicitě, výslovně zahrnuje například i přijetí zákona, pokud by vedl k povinnému oddělení, rozlišení nebo odloučení osob na základě jejich rasy, etnického původu nebo barvy pleti.

Odstranění segregace předpokládá značné úsilí. Jde přeci jenom o nápravu historické křivdy. Metodické, podpůrné a lokálně zacílené nástroje samy o sobě nebudou stačit, protože bez právní definice a bez hodnotového ukotvení v relevantních právních normách se strukturální povaha segregace vyřeší stěží. Je potřebné jednak legislativně definovat princip, který by zrcadlil cíl a určoval podobu přijímaných nástrojů, jednak jasně definovat, co je zcela nepřípustné.

V oblasti vzdělávání plní tuto roli princip inkluze a cílem je inkluzivní vzdělávací systém na všech úrovních. U segregace je však potřeba právního vymezení širší: nejde jen o vzdělávání a nejde jen o Romy. Stejnou výzvou je odstranění segregace lidí se zdravotním znevýhodněním, kteří ji ze strany veřejné moci zažívají dokonce systematicky a cíleně. I proto je nezbytné udělat vše proto, aby segregace přestala být tolerovanou součástí přítomnosti a stala se pouze smutnou, ale uzavřenou kapitolou naší historie.