Začátkem týdne proběhla stávka, spojená především se situací ve školství. V čem byla důležitá?

Stávka byla zásadní v tom, že připomněla, že tu nejsou jen vysokoškolsky vzdělaní učitelé, kterým je třeba dát 130 procent průměrné mzdy, ale také nepedagogičtí pracovníci ve školství, kteří jim vytvářejí zázemí a jejichž práce je hrozně důležitá. Odbory mají zásadní roli v tom, že dokážou zaměstnance sjednotit a přivést lidi k solidární stávce za ohodnocení hůře postavených kolegů. Ve chvíli, kdy je nějaká konkrétně nízkopříjmová, neprivilegovaná skupina bitá, má za sebou jednotící sílu celých odborů.

Odbory stávku svolaly poté, co byly od jara ve stávkové pohotovosti kvůli vládnímu škrtacímu balíčku. Poslední větší akci ČMKOS uspořádala loni v říjnu na Václavském náměstí, tedy před více než rokem. Neměly by být odbory aktivnější?

Odbory by měly dělat vše proto, aby plnily svoji funkci. Do jaké míry mají být aktivnější či ne, to záleží na tom, jak se jim daří dosahovat svých cílů a zda jsou vyslyšené. V současné době zaměstnanci zjevně vyslyšení ze strany politiků nejsou a cítí tváří v tvář krizím, kterým čelíme, pocit nespravedlnosti. V tu chvíli začínají být aktivnější a je to tak v pořádku. Je otázka, do jaké míry to bude mít úspěch.

Rajchl, Vrabel a jim podobní na jaře a loni na podzim svolávali protesty „proti bídě“ skoro každý měsíc. Proč si odbory nechaly přebrat téma od krajní pravice?

Odbory reprezentují zaměstnance, často lidi s nižšími příjmy. Tato část společnosti momentálně není moc zastoupená v rámci politických institucí, ve sněmovně nebo v Senátu. Požadavky těchto lidí se v takové situaci mohou překrývat s antisystémovými a populistickými hnutími, které jsou ve veřejném prostoru viditelnější.

Odbory jsou přitom v této chvíli jediná etablovaná politicko-ekonomická síla, která těmto lidem může svůj hlas dát: skrze odbory se mohou zúčastnit vyjednávání o mzdách, vstupovat do debaty o podobě státního rozpočtu a budoucnosti veřejných služeb.

Selhaly tedy odbory, jestliže nespokojené dokázal lépe mobilizovat bývalý člen pravicové Trikolory Jindřich Rajchl?

Nedokážu posoudit, zda a případně kde udělaly odbory chybu. Ani Rajchl ani jiní politici nejsou pro odbory konkurence. Stejně jako nekonkurují zaměstnavatelským svazům. To je jiná soutěž. Pozitivní nicméně je, že se zaměstnanci zase aktivizují. Znovu jsou slyšet jejich požadavky a znovu je koordinovaně prosazují.

Odbory na své pódium pustily konspiračního influencera Daniela Sterzika či předáka Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka, který dosud v rámci protestů spolupracoval s Rajchlem. Mají se odbory nějakým způsobem hodnotově politicky profilovat? Měly by podobné hlasy, jakkoliv vůči vládě kritické, vylučovat?

Pozvání zmíněných řečníků mi přirozeně nepřipadá správné. Chápu ale, že se někdo drží představy, že odbory mají zkrátka dělat vše pro to, aby dosáhly svých cílů. A vystoupit na pódiu s podobnými lidmi se jim jeví jako prostředek k větší relevanci.

Jenže to může být krátkozraké, protože chování současných odborových předáků bude mít vliv na vyhlídky celého odborového hnutí do budoucna. Do jaké míry se budou chtít lidé organizovat pod hlavičkou někoho, kdo se spojuje s podobnými postavami? Nicméně toto hodně závisí na personálním složení a profilaci vedení odborů. Obecná odpověď na otázku, jak by se odbory měly chovat vůči různým politickým proudům, neexistuje.

Dominantní polistopadová koncepce demokracie zdůrazňuje zásadní roli občanské společnosti. Jsou odbory její součástí? V čem jsou pro demokracii důležité?

Ukazuje se, že odbory jsou pro demokracii důležité. V českém prostředí sice na toto téma výzkumy nevznikají, ale ty zahraniční dokládají, že členství v odborech mimo jiné zvyšuje politickou orientaci a schopnost přemýšlet o politice, zajímat se o ni i v rámci každodenní praxe, mimo horizont voleb ve čtyřletých intervalech.

V rámci odborů mohou být lidé vyslyšeni v každodenní pracovní aktivitě. Že jsou odbory jako součást občanské společnosti důležité pro existenci demokracie, zmiňovali v době ustanovování polistopadové demokracie i tehdejší političtí lídři Václav Havel a Václav Klaus.

V čem fungují české odbory jinak oproti odborům v západních zemích? Z hlediska členské základny, aktivity, vlivu.

České odbory mají od počátku velmi slabou institucionální oporu, a to nikoli jen ve srovnání se Západem, ale také se Skandinávií nebo jižní Evropou. Odbory jsou méně začleněny do politického a ekonomického života a mají nižší pravomoci než jejich zahraniční vzory. To je do značné míry společné všem postkomunistickým zemím.

Existují různé úrovně kolektivního vyjednávání, v jejichž rámci mohou odbory působit. Na západ a sever od nás jsou typická sektorová vyjednávání, to znamená, že za zaměstnance vyjednávají v první řadě profesionálové a týká se to celého sektoru, například automobilového.

U nás se vyjednává primárně na podnikové úrovni, kdy proti sobě stojí firemní management s podrobnými informacemi o ekonomické situaci podniku na straně jedné a běžní zaměstnanci dané firmy na straně druhé. To už samo o sobě rovnost ve vyjednávání vychyluje, protože, zjednodušeně řečeno, profesionální vyjednavač stojí proti obráběči kovů.

Z hlediska hustoty odborové organizovanosti sledujeme od devadesátých let tvrdý sešup. Začínali jsme na 2,8 milionech lidí a za čtyřiatřicet let jsme se dostali na půl milionu členů odborů. Procentuálně vyjádřeno, jde o propad z osmačtyřiceti na jedenáct procent. Patříme v tomto ohledu mezi pět nejhorších zemí v rámci Evropské unie. Ne náhodou jsou v zadní části žebříčku především země střední a východní Evropy.

Stále podprůměrné, ale nikoliv tak špatné, je pokrytí kolektivním vyjednáváním a kolektivní smlouvou, což u nás činí zhruba pětatřicet procent. Současná vláda se zavázala k tomu, že budeme směřovat k osmdesáti procentům takového pokrytí. Této hranice už asi osm zemí v Evropské unii dosahuje, ale jde o země s dostatečnou institucionální podporou pro sektorové vyjednávání.

Čím vysvětlujete ten porevoluční úpadek?

Často se poukazuje na odlišné postavení odborů v minulém režimu, kvůli kterému po revoluci panovala nedůvěra zaměstnanců v jejich činnost. Zároveň odbory představovaly brzdu transformace, která v českém kontextu byla spojená s velmi intenzivní liberalizací pracovního práva. Odbory jako instituce zastupující zájmy zaměstnanců tomu přirozeně bránily.

Roli hrála i jistá personální propojenost s minulým režimem. V rámci polistopadového režimu je z dlouhodobějšího hlediska patrná souvislost se slábnoucí pozicí zaměstnanců obecně a individualizací společnosti i v ekonomických vztazích.

A jak si stojíme v rámci bloku postkomunistických zemí? Předpokládám, že třeba v Polsku je vzhledem k historii protirežimních odborů Solidarita zkušenost odlišná.

V rámci bývalého východního bloku čelíme podobným problémům, pozice odborů je ale v jednotlivých zemích s ohledem na historický vývoj specifická. U nás na odbory nahlížíme hlavně v kontextu liberalizace a polistopadové trasformace, kdy se odbory braly spíše jako přítěž. Od toho se odvíjí i nízká institucionální podpora a negativní vnímání role odborů na nejvyšší politické úrovni, což se projevilo právě i v dění kolem uplynulé školské stávky.

Na východě Evropy je také zřejmé, že se odborům daří jen pomalu naplňovat svou roli, tedy vyrovnávat nerovnoměrné rozdělení příjmů mezi práci a kapitál. Souvisí to i s nedokončenou transformací a strukturou zdejší ekonomiky.

Jednou ze zásadních rolí odborů je například zajistit, aby daňový systém nedopadal na zaměstnance, což se například v České republice nedaří. Prostor na intenzivnější organizaci a tlak na změny tu přitom je.

Tudíž neplatí, že rolí odborů je vyjednávání se zaměstnavatelem o mzdách, jak v souvislosti s proběhlou stávkou zaznívalo?

Často jsme slyšeli kritiku odborů, že nemají co kritizovat vládní konsolidační balíček či jinou sociální politiku. V tom se podle mě odráží nepochopení role odborů. Odborům by mělo jít o to, jakým způsobem je nastavený daňový systém a na koho dopadnou rozpočtové změny. Často se setkáváme s redukcí odborů na vyjednávání se zaměstnavatelem, ale jejich úkolem je obecně zlepšovat životní podmínky zaměstnanců.

A to zkrátka souvisí s tím, co se děje na celonárodní úrovni, ať už jde o daňový systém nebo stav veřejných služeb. Existují třeba země, kde odbory dokonce vyplácejí podporu v nezaměstnanosti. Odbory zkrátka mohou mít různé funkce a historicky se jejich postavení mění. Nelze zabřednout v tom, že když mají odbory v praxi dnes v České republice nějakou funkci, je tato funkce jednou provždy neměnná.

Jak lze odborům pomoct v tom, aby jejich váha a reputace ve společnosti byly co největší?

Neexistuje snadné řešení. Schopnost odborů dosahovat například růstu mezd jde ruku v ruce s právním zázemím: zákony a podporou seshora. Bez toho to nepůjde.

Síla odborů ale vždycky pocházela především zdola, takže se přirozeně nabízí mravenčí práce při organizování. A znamená to také poskytovat pomoc jednotlivým roztříštěným organizacím působícím na jednotlivých pracovištích. Čím větších úspěchů budou odbory dosahovat, tím poroste i motivace zaměstnanců se v nich organizovat.

VOJTĚCH PETRŮ

Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.