Nový rok nás v oblasti sociálních služeb a péče přivítal snížením normativů u příspěvku na bydlení, zvýšením cen energií i některých potravin. Jedna věc ovšem se pro mě jako sociálního pracovníka v sociálních službách celá léta nemění: totiž výše platu.

Loňská stávka 27. listopadu byla původně vyhlášena na podporu nepedagogických pracovníků a dalších zaměstnanců, jejichž platy jsou tristní. Ke stávce se připojila i řada dalších profesních skupin a odborových svazů, mezi nimi mladí lékaři, kteří protestovali proti nesmyslné úpravě zákoníku práce a nekonečným přesčasům. Je absurdní, že jedním z jejich požadavků bylo dodržování zákoníku práce ze strany státu — konkrétně dodržování maximálních povolených přesčasů.

Jednou ze skupin, která se také snažila hájit svá práva, byli pracovníci a pracovnice v sociálních službách. Dle vyjádření předsedkyně odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníkové se kolegům ze sociálních služeb za poslední dva roky nezvýšil plat a patří tak k nejnižším v České republice. Během protestů, ale ani v následných komentářích nebyl tento fakt dostatečně zdůrazněn.

Problém stávek v sociálních službách je totiž ten, že prakticky nikoho nezajímají. Stávkují-li učitelé, pozná to každý, kdo má doma dítě školou povinné. Stávkují-li lékaři, pociťují to nejen ti, jimž jsou odkládány plánované zákroky a nedostanou se k celému rozsahu ambulantních služeb, ale i jejich blízcí. Rozhodnou-li se však stávkovat pracovníci a pracovnice v sociálních službách, bezprostřední společenský dopad není natolik výrazný.

Lidé bez domova nebudou mít možnost se jeden den najíst či osprchovat. Osamělým seniorům nikdo nepřiveze oběd. Zemře několik dospělých, či dětí, protože se jim nedostane včas krizové pomoci. Těchto případů si však málokdo všimne, a když, leckdo to odbude poznámkou, že „si za to stejně mohli sami“. O to je důležitější, aby se za zájmy pracovnic a pracovníků v sociálních službách a jejich klientů stavěly odbory a problematiku přinášely do veřejného povědomí. Bohužel se mi zdá, že i odborový svaz zdravotnictví a sociální péče na sociální služby zapomíná.

Reálná mzda v oboru sociálních služeb klesne již třetím rokem v řadě

Pro srovnání bych uvedl některá data. U nejvýše kvalifikovaných pracovníků a pracovnic v sociálních službách s dokončeným vysokoškolským vzděláním, tedy na pozicích sociálních pracovníků a pracovnic, je průměrný plat na úrovni 90 procent průměrného platu. Průměrné platy ošetřovatelek a ošetřovatelů, pečovatelek a pečovatelů, pracovnic a pracovníků v sociálních službách jsou na 80 procentech průměrné mzdy.

Na příští rok počítá rozpočet sice se zvýšením finančních prostředků ministerstva práce a sociálních věcí o 27 miliard na 926,5 miliard korun, částka ovšem nepokryje ani plánované zvýšení důchodů, které vláda očekává ve výši o 34,5 miliard. Vyhlídky na zvýšení platů v sociální sféře jsou tedy nulové.

Odbory sice jednaly s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou, ovšem bez valného výsledku. Reálná mzda tak v oboru sociálních služeb klesne již třetím rokem v řadě. Základním požadavkem odborů bylo zvýšení tarifních platů o 15 procent. Ministr ale slíbil, že se zvýší pouze takzvaná úhradová vyhláška, která stanovuje maximální výši spoluúčasti uživatelů služeb — například za noc v pobytových zařízeních či za úkon u pečovatelských služeb.

Je nehorázné, že za neschopnost ministra, potažmo vlády, budou muset nakonec platit ti, kteří potřebují pomoc či podporu. K takto získaným prostředkům se navíc nedostanou všechny služby, získají je jen služby sociální péče — a i v jejich případě je patrně pohltí inflace a do platů zaměstnanců se nakonec nepromítnou.

Služby celého sektoru sociální prevence — především pro osoby bez domova či pro osoby v tíživé sociální situaci — jsou totiž poskytovány zdarma a žádná spoluúčast klientů není zpravidla ani možná. Jejich financování je odkázáno na dotační řízení ministerstva práce a sociálních věcí a dotace krajů nebo měst.

Například u služby následné péče, jako je služba sociální prevence, která má za cíl resocializaci osob po opuštění pobytové léčby závislosti, vzniká se zvýšenou spoluúčastí zásadní paradox, který popírá smysl služby samé. Pokud například nabízí služba chráněné bydlení — zajišťované většinou na šest měsíců, během kterých si klient mimo jiné hledá zaměstnání, začíná splácet dluhy a shání si standardní bydlení, potřebuje si během této doby našetřit na nesmyslně vysoké kauce a poplatky za zprostředkování standardního bydlení.

Nelze tedy — a služby takzvané následné péče to nedělají — úhradu stanovit na maximální hranici, protože pak by služba neplnila své základní poslání, tedy pomoci klientovi postavit se na vlastní nohy a zařadit se do běžné společnosti. Jako pracovníkovi, který v tomto typu služby pracuje, mi přitom pochopitelně není příjemné, že má výše mého příjmu záviset na výši spoluúčasti klientů či teplotě vytápění v chráněném bydlení.

Každoročně připadá na třetí březnové úterý Světový den sociální práce. Při této příležitosti ministr práce a sociálních věcí vyhlašuje ocenění nejlepších sociálních pracovnic a pracovníků, cenu Gratias.

Při vyhlášení nového ročníku soutěže — nominovat na cenu může široká veřejnost zde — ministr Marian Jurečka prohlásil, že „sociálním pracovnicím a pracovníkům chceme prostřednictvím ocenění Gratias poděkovat za jejich obrovský přínos pro společnost. Mají totiž naprosto klíčovou a nezastupitelnou roli. Zkvalitňují život lidem, kteří to potřebují, ale také poradí nebo pomohou s péčí o nás a našeho blízkého.“

Pokud myslí pan ministr svá slova opravdu vážně, měl by se v koalici zasadit o to, aby průměrný plat sociálních pracovníků a pracovnic byl stejný jako u učitelů, a to 130 procent průměrné mzdy. Sociální pracovníci a pracovnice, učitelé a učitelky, ale i další profese by zároveň měli spojit síly a vyvinout tlak, aby této garance nebylo dosaženo jen na papíře.