↗

Předvolební debaty Víta Rakušana zcela jistě efektivní pomoc znevýhodněným regionům nepřinesou. Foto FB Vít Rakušan

V posledních týdnech na sebe upoutal pozornost ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), objíždějící města na periferiích s „debatami bez cenzury“. Udělala vláda za dobu své působnosti reálné kroky, jimiž by strukturálně znevýhodněným regionům pomohla?

Necítím se být v pozici, abych mohla celkově hodnotit působení vlády v této oblasti. Nicméně vnímám, že v sociální oblasti, které nejvíce rozumím, bohužel často stále převládá představa, že strukturálně je hlavním problémem nezaměstnanost, případně vyloučené lokality, takže pokud podporujeme zaměstnanost a sociální služby pro nejchudší, je to dostačující. Dobře to je vidět v souvislosti s fondem spravedlivé transformace, kde neexistují, alespoň pokud vím, žádná kritéria, která by sledovala adekvátnost odměn nebo kvalitu nově vznikajících pracovních míst.

Chybí přitom dostatečná pozornost vůči dalším dimenzím kvality života. Například jestliže lidé dojíždějí, pracují na směnný provoz nebo ve fyzicky jednostranně náročné práci, zásadně to ovlivňuje kvalitu jejich života. Velkým, nedostatečně řešeným tématem je dostupnost služeb, zejména zdravotní péče: jak daleko to máte k zubaři, k dětskému lékaři, jak kvalitní péči nabízí místní nemocnice. Jakou pověst a kvalitu mají školy. Roli hraje i otázka sociální proměny, tedy složení obyvatel, nebo pocit kontroly nad proměnami prostoru, v němž lidé žijí. Je tedy potřeba sledovat nejenom výši příjmů nebo dostupnost služeb, ale také třeba to, nakolik mají občané pocit, že mohou — nebo spíš nemohou — ovlivňovat proměnu prostoru okolo sebe.

↗

Lucie Trlifajová je antropoložka a analytička sociálních politik. Zaměřuje se na problematiku chudoby a sociálních nerovností, prekarizace, dluhů, na systémy sociální ochrany a občanství. Je spoluautorkou výpočtu Minimální důstojné mzdy pro Českou republiku. V současnosti působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, v Agentuře pro sociální začleňování a v Centru pro společenské otázky SPOT. Foto Archiv L.T.

Některé věci se samozřejmě daří. Zejména na místní úrovni je spousta aktivních lidí, kteří se zasazují o zlepšování kvality života. Nerada bych přispívala k obrazu chudších, perifernějších regionů jakožto pasivních. Ve veřejných politikách ale často chybí nástroje, které by tyto lidi systematicky podpořily. Hodně to souvisí se způsoby a kritérii, podle nichž se měří dopady různých opatření na sociální situaci lidí, jak úzce o sociální situaci uvažujeme a definujeme ji. S tím pak souvisí klíčová otázka, jak nastavit procesy tvorby veřejných politik, distribuce financí a vyhodnocování jejich efektů.

Znamená to, že místní politici a lokální iniciativy dělají dobrou práci, ale chybí tu nějaké ukotvení na vládní úrovni?

Lokální politici jsou samozřejmě různí. Zejména v sociální oblasti pořád platí, že v chudších, zejména postindustriálních regionech hodně rezonují protiromské politiky. Na druhou stranu jsou lokality, kde fungují aktivní a šikovní politici, jinde jsou to lidé na úřadu nebo zkrátka jen aktivní místní lidé, díky nimž se podařilo rozjet zajímavé projekty.

Ve veřejné debatě myslím pořád rezonuje představa Sudet jako vykořeněného prostoru, ke kterému nemají místní lidé vztah, neboť tu chybí kontinuita, komunita. Z různých setkání, projektů, výzkumů svých i jiných kolegů ale vidím, jak v posledních letech na mnoha místech přibývají různé lokální aktivity, kavárny s pražírnou, bezobalové obchody, mateřské kluby, aktivní muzea nebo základní umělecké školy, architektonické procházky, cedule a přednášky o lokální historii, které už neorganizují chataři, ale místní.

Někdy — ale to by opravdu vyžadovalo širší výzkum — to snad souvisí i s tím, jak vysoko vzrostly ceny v ekonomických centrech. Možná totiž tyto regiony začínají být pro některé aktivní a vzdělané lidi prostorem, kde mohou snáze vytvářet nové věci, protože tu za nájem či nemovitosti dají méně peněz než ve větších centrech.

Nicméně mám dojem, že se úplně nedaří propojit tyto lokální aktivity s veřejným financováním nebo plánováním. Neumíme procesy participace. Řada dotačních výzev je vysokoprahová — například čerpání z Evropského sociálního fondu vyžaduje organizaci, která má zkušenost a kapacity pro přípravu podobných projektů a umí je pak administrovat, což je pro mladé menší lokální iniciativy často nereálné a vyvolává to obavy. Často jsou informace o těchto procesech pro lokální aktéry obtížně dostupné.

Loni jsem dělala reportáž v regionech, kde vznikaly různé česko-ukrajinské komunity na pomoc ukrajinským uprchlíkům, které se navzájem propojily a efektivně spolupracují dodnes.

Dělala jsem nejvíc výzkumů v Ústeckém kraji a velmi často tam sleduji poměrně silnou skepsi vůči politice. I to bývá často připisováno postsudetské mentalitě, ale pokud se podíváme na historii politických stran na Ústecku a tamní korupční aféry, je tato skepse poměrně racionální. Občané s podobnými zkušenostmi na politiku pohlížejí s despektem, s pocitem, že stejně nemohou nic změnit. Soustředí se pak raději na aktivity na komunitní lokální úrovni, které obecně nevnímáme jako spojené s politikou.

Nechci tím úplně zpochybňovat historickou zkušenost a paměť — jen pokud příliš zdůrazňujeme tuto jedinou dimenzi, přehlížíme jiné podstatné procesy. Navíc i v historické zkušenosti se jednotlivé regiony liší. Vidím to dobře v oblasti chudoby a zaměstnanosti, kterým se věnuji.

Například litvínovský Janov, dnes jedna z největších vyloučených lokalit v zemi, vznikal v osmdesátých letech jako poměrně výstavní sídliště v industriálním těžebním regionu, který tehdy prosperoval a hodně se zde investovalo. Naopak Šluknovský výběžek zažíval výraznější ekonomický pokles v souvislosti s úpadkem průmyslu po ekonomické krizi třicátých let a pak po druhé světové válce, tedy skutečně s odsunem Němců, nicméně i tam v devadesátých letech výrazně ubylo pracovních míst.

A pak jsou tu některé regiony, které byly vždycky chudší, jako třeba Jesenicko nebo některé vnitřní periferie. Je to, myslím, jiná zkušenost, pokud lidé žijí v okrajovém regionu, anebo naopak v oblasti, která během pár desetiletí zažije rapidní úbytek pracovních míst, odliv hlavně vzdělanějších obyvatel, opuštěné domy, ale i pocit ztráty statusu.

Co by bylo třeba udělat, aby vláda strukturálně postiženým regionům efektivně pomohla a promítlo se to i do volebních výsledků?

Určitě je důležité soustředit se na otázku kvality pracovních míst. Problémem většiny takzvaně chudších regionů totiž dnes není nezaměstnanost, ale právě kvalita práce a její dopady na životy lidí, jak už jsme o tom mluvili. To lze ovlivňovat mimo jiné nastavením veřejných pobídek a investic, ale třeba i podporou kolektivního vyjednávání a odborového organizování, které je u nás nízké.

Je třeba podporovat dostupnost a kvalitu veřejných služeb včetně zdravotní péče, kvalitu školství. V posledních letech u nás například roste počet takzvaných předčasných odchodů, tedy že mladí lidé nedokončí střední nebo základní školy. Tento trend je disproporčně silnější právě v chudších postindustriálních regionech, kde dosahuje skoro trojnásobku českého průměru, a navíc dopadá silněji na mladé ženy.