Česká republika získala za dvacet let svého členství v Evropské unii o tisíc miliard korun více, než do Unie odvedla. To znamená, že takzvaná čistá pozice pro Českou republiku je jeden bilion korun. To se však v příštích letech bude měnit a Česká republika se postupně stane čistým plátcem. Nyní je čas se na to začít připravovat a upravit složitou administrativní strukturu. A hlavně hledat politickou a společenskou shodu na prioritách, na co fondy využít.

Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě již 17. zprávě o finančním řízení prostředků EU v České republice, vycházející z výsledků celkem 208 kontrol, ukazuje, co je nutné změnit, abychom fondy využili efektivně, smysluplně a strategicky k modernizaci země. Abychom peníze jen nevyčerpali, ale investovali je do užitečných projektů s vyšší přidanou hodnotou a zemi modernizovali. Je to bytostně politické téma, které má zřetelný dopad na život lidí u nás.

Administrátoři dotací a dotační byznys

Kolem administrace evropských fondů jsme bohužel stvořili administrativní monstrum, drahý a neefektivní systém s velmi zvláštní logikou. Vytvořili jsme spousty zprostředkujících institucí a neustále je transformujeme. Jen znát jejich názvy dokáže už jen opravdový insider.

Náklady na administraci dotací stojí podle Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) téměř 750 tisíc korun na každý jeden milion eur (24 milionů korun). Než se tedy dotace vůbec dostane k cíli, zhruba tři procenta z každého milionu eur spolkne administrativa a papírování. A na tyto složité činnosti potřebujete opravdu kvalifikované úředníky, což samozřejmě stojí také dost peněz.

Předpokládanou pracovní náročnost za programové období jako celek Komise vyčíslila na 34 300 lidí na plný úvazek. Jak upozorňují kontroloři NKÚ, některé orgány v České republice administrují národní i „evropské“ dotace dohromady a v podstatě tak provozují paralelní administrativní struktury. Prezident NKÚ Miloslav Kala mluví o „dotačním byznysu“, systém je tak komplikovaný, zbytnělý, nakonec vlastně jen obtížně řiditelný. Kdo se v dotační džungli vyzná, královsky na tom může vydělat.

Čím složitější je systém dotací, tím těžší je zabezpečit smysluplnost a také vzájemnou synergii poskytovaných podpor. Evropská komise však odhaduje, že Česká republika může náklady na administraci snížit více než o čtvrtinu. Správci dotačních titulů by například měli usilovat o jednotnou strukturu pro administraci všech dotací, které poskytují.

Problém spočívá v tom, že systém dotací je tak složitý, že podávat žádosti a reportovat prostě zvládnou jen speciální agentury. Dotační agentury z toho mají velký byznys a slaví, příjemci skřípou zuby. A malé a střední firmy, kulturní instituce, neziskovky, pro které jsou tyto podpory primárně určeny, často předem rezignují kvůli přehnané administrativní zátěži.

To ponechává více prostoru velkým hráčům, kteří se v tomto prostředí dobře orientují — a mohou si dovolit najmout odborníky, kteří za ně vše vyřídí. Jinými slovy, příjemci dotací často přenášejí administrativu na firmy „dotačního byznysu“, což významně prodražuje implementaci poskytované podpory a snižuje její efektivitu.

Bez zprostředkovatelů však téměř nikdo nedokáže napsat konkurenceschopnou žádost a mít jistotu, že splní všechny formální požadavky a nebude vyřazen. Proto jedou skoro všichni přes zprostředkovatele, kterému zaplatí za napsání žádosti a pak dají procentní provizi v případě úspěchu. Dotační specialista je velmi žádaný džob. Po tom, kdo dokáže sepsat kvalitně žádost, umí použít správná slova a nastavit indikátory, je velká poptávka.

Ale všichni tušíme, že to je celé absurdní. Dotace musejí jít příjemcům, kteří projekty skutečně realizují, ne zprostředkovatelům. Je proto nutné zprůhlednit a zjednodušit procedury pro podávání žádostí a jejich následnou administraci tak, aby si žadatelé, respektive příjemci dokázali s těmito úkoly poradit sami a nemuseli se obracet na specializované agentury.

Rozmělněnost programů a priorit

Úplně jiný příběh je, jak efektivně jsme unijní fondy využili a dál využíváme. Opět si všimněme závěrů zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, v nichž se konstatuje, že se čerpání fondů neprojevuje na dynamice přibližování České republiky k unijnímu průměru a kulháme bohužel i za našimi sousedy, kteří s námi přistupovali do Unie v roce 2004.

Zpráva ukazuje, že v čerpání evropských peněz se Česká republika posunula od počátečních problémů k systému, který sice zajišťuje vyčerpání peněz, ale nezaměřuje se na smysl dotací. Dotace se nekoncentrují do oblastí strategického zájmu státu, ale jsou rozmělněny do velkého množství projektů z široké řady oblastí, jejichž přidaná hodnota je nízká.

Podle NKÚ je poměrně zásadním problémem relativně široký záběr všech podpor poskytovaných z veřejných zdrojů. Například v programovém období 2007 až 2013 bylo ze zdrojů EU spolufinancováno 273 dotačních titulů a v období 2014 až 2020 celkem 188 titulů. Fondy tedy končí v obrovském množství menších projektů s nízkou přidanou hodnotou. Umíme utrácet peníze plnými hrstmi, ale na jejich smysluplné využití příliš nehledíme.

Zpráva NKÚ dále upozorňuje, že jsou velmi nedostatečně a vágně (nejspíš záměrně) nastaveny cíle programů a používají se nevhodné monitorovací indikátory. Když se potom hodnotí, jestli daný program něčemu skutečně pomohl, vágní cíle jsou splněny a vlastně cokoli lze označit za úspěch.

Česká republika jako čistý plátce

Dosud je tedy celková bilance unijních fondů pro Českou republiku výrazně kladná — o tisíc miliard. Ale v dohledné době se staneme čistým plátcem a země bude posílat do EU více peněz, než od ní dostávat. Tím spíše vyvstává potřeba přemýšlet nad administrací a tím, kolik nás stojí, protože se jednoduše budeme muset naučit žít s nižšími dotacemi.

Musíme proto najít cestu, jak reformovat a zjednodušit agendy vykonávané organizacemi podřízenými ministerstvům, které se vzájemně překrývají, nebo naopak zůstávají nedostatečně pokryté. Musíme provést patřičnou analýzu, kde jsou duplicity a neefektivity, které mohou ohrozit správu unijních fondů po roce 2028, kdy budeme dostávat peněz méně.

Je čas přemýšlet, jak budou postaveny kohezní programy po roce 2028 (tzv. Koheze 28). Když poteče z fondů výrazně méně, z čeho budeme financovat nezbytné sociální, zdravotní a preventivní služby, které jsou dnes v provozu díky evropským penězům? Jak budeme chtít vyrovnávat rozdíly mezi regiony, když se nám periferie, včetně těch vnitřních, vylidňují a ekonomické a sociální ukazatele se zhoršují?

Dotace by měly primárně směřovat do veřejných služeb. A tady narážíme na otázku definice. Je třeba opravený soukromý zámeček za sto milionů, ale v zapomenutém regionu, který budou využívat zámecký pán a částečně bude využit jako sociální zařízení, součástí veřejných služeb?

Podobných příkladů jsou stovky a teprve podle nich musíme programy a alokace nastavovat. V každém městečku i vesnici přitom najdeme příklady úspěšně opravených náměstí, škol, cest, sportovišť, ostatně celá naše dálniční síť se staví z evropských peněz a velká část sociálních služeb je na unijních fondech závislá.

Závěrem bych ještě zmínil dva trendy, s nimiž se budeme v oblasti fondů nevyhnutelně potýkat. Jednak je to tendence podmínit proplácení unijních peněz splněním určitých systémových reforem. Tak je dnes postaven třeba Národní plán obnovy, ale podobné programy a jejich podmínky budou přibývat. České republice se požadované reformy moc nedaří, a tím samozřejmě o část peněz přichází.

Druhý trend pak spočívá v tom, že místo klasických dotací začínají mnohem více uplatňovat investiční nástroje, návratné půjčky nebo podpory s vysokou spoluúčastí příjemců. Počítá se s tím, že investiční koruna se do ekonomiky spíš vrátí než koruna dotační. I s tímto modelem bychom se měli naučit lépe pracovat.