Maďarský parlament přijal 12. prosince tzv. Zákon na ochranu suverenity. Ten ustanovuje úřad, který povede osoba jmenovaná přímo premiérem a jehož deklarovaný úkol bude podávat zprávy o údajných hrozbách pro maďarskou národní suverenitu a odhalovat subjekty, jež podezřívá z toho, že slouží zahraničním zájmům.

Zástupci desítky maďarských nezávislých médií v reakci na nový zákon podepsali prohlášení, v němž varují, že úřad může sloužit k vážnému omezení svobody tisku. Úřad totiž bude moci svévolně zastrašovat a znesnadňovat práci osob, na které se zaměří. Ke kritice zákona se připojila například i celosvětově respektovaná novinářská organizace Mezinárodní tiskový institut.

S maďarským investigativním novinářem Szabolcsem Panyim, kterého v roce 2019 sledovala Orbánova vláda pomocí spywaru Pegasus, jsme hovořili nejen o obavách ze zmiňovaného zákona, ale třeba i o tom, jaké dlouhodobé strategie vláda Viktora Orbána užívá k omezování nezávislých médií, jak by mohla pomoci Evropská unie, kdyby chtěla, či jak dlouho by trvalo překonat Orbánovo dědictví, pokud by prohrál volby.

V debatách o svobodě tisku se Maďarsko často uvádí jako výrazný delikvent. Lze říct, kdy a jak omezení začala? Lze poukázat na konkrétní okamžik, nebo šlo spíše o plíživou postupnou změnu?

Byla to postupná změna, která proběhla v několika fázích. Už předtím, než se Orbán dostal k moci, se on a jeho pravicoví souputníci ze strany Fidesz několikrát vyslovili, že mediální scéna je v Maďarsku silně zaujatá, a že existuje levicově liberální mediální mainstream, který je nepřátelský vůči jejich politice. A že mediální sféra by měla být vyvážená, a měla by tedy existovat pravicová složka médií, která by měla stejný vliv.

Jejich hlavní myšlenkou ale bylo, že svobodná nebo nezávislá média jako taková neexistují a jsou pouhým nástrojem v rukou té či oné politické frakce. Orbán už v nultých letech považoval média v podstatě za nástroj propagandy. Ne v tom smyslu, jak to vidíme v Maďarsku dnes, ale jako nástroj, který slouží politický zájmům.

A když se v roce 2010 dostal k moci, začal svůj plán velmi rychle realizovat. Nejprve se soustředil na veřejnoprávní média. Měli jsme tehdy celkem obstojná veřejnoprávní média, která se velmi rychle proměnila v nástroj vládní propagandy.

A pak přišla na řadu některá nezávislá média. Likvidační schéma spočívalo v tom, že státem vlastněné banky poskytly půjčky zdánlivě nezávislým podnikatelům. A ti následně tyto půjčky použili na odkoupení médií, jež se potýkala s problémy. Média se po změně majitele následně buď přeměnila na propagandistické kanály nebo se zavřela. Šlo tedy o velmi pečlivě naplánované ovládnutí mediální sféry.

Nedalo se tomu tehdy nějak čelit?

Málo se ale mluví o roli, kterou v celém tom procesu sehráli zahraniční investoři ze Švýcarska, Německa, Rakouska nebo třeba Finska, kteří vlastnili značnou část maďarských médií. Většině z nich nevadilo prodat svá aktiva Orbánovi s vědomím toho, co se s nimi stane.

Šlo jim o to vydělat. Mediální trh se potýkal s problémy, samo Maďarsko je malý trh s exotickým jazykem, tudíž je zde obtížné vydělávat. Když tedy dostali dobrou nabídku, rádi svůj majetek prodali. Stali se tak ovšem nedílnou součástí celého převzetí. Takže za něj také nesou svůj díl odpovědnosti.

U toho to ale neskončilo, že?

Ne, pak přišly také nejrůznější velmi sofistikované zákroky proti nezávislým médiím. Myslím, že vůbec nejhorší — alespoň z toho, o čem víme −, bylo sledování novinářů pomocí špionážního softwaru Pegasus, což se dělo od konce minulé dekády.

Dalším výrazným okamžikem bylo, že zejména počínaje roky 2015 a 2016 vede vláda nepřetržitou pomlouvačnou kampaň proti občanským organizacím a také nezávislým médiím. Ta nás vykresluje jako agenty George Sorose, jako součást nějakého globalistického spiknutí, a někdy také jako agenty CIA. Začalo to právě tou konspirací, že za vším stojí Soros, ale Orbánova vláda se postupně stávala čím dál víc proruskou a pročínskou.

Stalo se to tedy součástí protiamerické paranoie, podle níž se Spojené státy snaží zincenscenovat v Maďarsku barevnou revoluci. Stejně jako to údajně provedly v Gruzii či na Ukrajině.

Čili útoky proti svobodným médiím jsou součástí širšího tažení proti opozici?

Ano. I nová legislativa je důsledkem nedávných propagandistických útoků, které se datují od loňských parlamentních voleb, před nimiž se proti Orbánovi maďarská opozice spojila.

Ta už tak měla mnohem méně prostředků a možností obecně, protože média ovládá Orbán. Ale během kampaně se stalo to, že občanská organizace Akce pro demokracii, která sídlí v USA a podporuje demokratické síly v Evropě a v jiných koutech světa, poslala určitou sumu některým maďarským spolkům, které sice nebyly přímo politickými stranami, ale údajně měly podporovat kampaň opozice. To pak posloužilo jako záminka k vytvoření nové konspirační teorie, že za opozicí v Maďarsku stojí CIA a že vměšování Spojených států ohrožuje maďarskou suverenitu.

A paralelně k těmto útokům proti maďarské opozici probíhaly také nepřetržité pomlouvačné kampaně proti médiím. Objevovaly se třeba články o tom, kolik peněz dostáváme od Evropské unie, od George Sorose, či od rodinných nadací ze Švédska, z USA a z Německa. Přitom vtip je v tom, že se to ví, protože napadaná média jsou vedena transparentně a informace zveřejňují. Ale byli přitom vykreslování jako zahraniční agenti.

A nakonec se tedy proti nezávislým médiím začala přijímat i legislativa?

Ano. Letos přišly legislativní návrhy, které byly nyní schváleny. Jsou to dva zákony. Jeden se týká kriminalizace zahraničního financování politických kampaní. Ten míří na opozici a jeho porušení se může trestat odnětím svobody na několik let.

Zadruhé pak byl zřízen takzvaný Úřad na ochranu suverenity, o kterém nikdo pořádně neví, co bude dělat. Ta legislativa je jako obvykle tak vágní, že si ji lze vyložit všelijak.

Takže to může být buďto novodobé Gestapo, ale taky se může jednat o vcelku bezvýznamný úřad, v němž budou sedět úředníci a vypisovat hlášení, která budou očerňovat novináře. Podstatné nicméně je, že onen orgán bude disponovat vyšetřovacími pravomocemi. Může si vyžádat vaše dokumenty, sestaví něco jako výroční zprávu, kterou pak může použít právě k očerňování novinářů, může je vykreslovat jako ohrožení maďarské suverenity.

To samo o sobě není nic pěkného. Ale jsou tu také hlubší obavy, že taková vyšetřování se budou používat jako záminka pro budoucí špiclování a zastrašování maďarských občanských organizací a nezávislých médií ze strany serióznějších vyšetřovacích orgánů, například kontrarozvědkou nebo státním zastupitelstvím.

Bezprostřední účinky to mít nebude?

I to je samozřejmě možné. Může se stát, že po přijetí zákona budou nezávislá média a občanské organizace mnohem opatrnější při podávání žádostí o jakoukoliv finanční podporu ze zahraničí. A tím myslím třeba i Evropskou unii.

Takový krok by tedy mohl ochromit finanční kapacity médií a občanských organizací. A už nyní vidíme, že právě kvůli nejistotě, co nový orgán může nebo nemůže udělat, je pro nás lepší si radši nezadělávat na problémy. Takže se třeba o nějaké prostředky nebudeme ucházet. A to celé může vést k autocenzuře a omezení možností práce nezávislých médií a organizací.

Očekáváte, že omezování svobodných médií v Maďarsku může ještě nějak dále postupovat?

Jistě. Je to sestupná spirála, takže nebylo roku, kdy by se to nějak nezhoršilo. Bylo by tedy nerealistické domnívat se, že nyní nepřijde něco dalšího. Nechci dávat vládě tipy, ale očekávám, že pomalu vstupujeme do nové situace, v níž bude poměrně častá šikana ze strany úřadů.

Už teď šikanují opozici. Udílejí pokuty vůči opozičním stranám za nejrůznější finanční nesrovnalosti. Pokuty, které uděluje zdánlivě nezávislý orgán, se ovšem zaměřují jen na levicové opoziční strany, nikoli na krajní pravici, naožpak na vládní stranu.

Takováto šikana může časem dopadnout i na média. Předpokládám, že to začne používáním agresivní rétoriky označující širší okruh novinářů za zahraniční agenty. A nově vytvořený úřad bude ovšem skvělým nástrojem, jak pomlouvačné kampaně podpořit údajně věcnými důkazy.

Myslíte si, že nezávislá média v Maďarsku vůbec přežijí?

Ano, určitě přežijí. A nepřežijí-li v Maďarsku, tak jsme stále členy Evropské unie a můžeme působit i z jiných zemí. Myslím, že už vstupujeme do fáze, kdy maďarští novináři začnou působit ze sousedních zemí nebo z jiných států.

Jak se s tímto tlakem vyrovnáváte vy osobně? Přinutil vás v některých ohledech změnit své osobní chování?

Myslím si, že se snažím více soustředit na středoevropský kontext, ale ne nutně kvůli vládnímu tlaku, ale také prostě kvůli mým vlastním zájmům a ambicím. A také hodně cestuji a trávím hodně času v zahraničí.

Nicméně potom, co jsme pokrývali sledování spywarem Pegasus, jehož jsem sám byl také terčem, bylo pro mě poněkud obtížné vypořádat se s otázkou, jak mohu pokračovat jako investigativní novinář v Maďarsku, když existuje riziko, že moje komunikace se zdroji by mohla být zachycena.

Mohl bych tím dostat lidi do problémů už jen tím, že s nimi budu v kontaktu. Pokud by mi něco vyzradili, mohli by přijít o práci nebo by mohli být stíháni. S tím jsem se musel nějak vyrovnat a popravdě na to stále tak úplně nemám odpověď. Snažím se být co nejopatrnější.

A pak je tu prostě onen stupňující se tlak, který na vás vyvíjí maďarská vláda. Váš vlastní stát vás považuje za nepřítele. To není dobrý pocit. Vyvolává to velmi špatné historické vzpomínky na to, že v této části Evropy jsme měli v minulém století režimy, které začaly zacházet s určitými profesemi, menšinami či názorovými skupinami jako s nepřáteli státu. A nikdy to nevedlo k ničemu dobrému.

Ale jsme pořád v schengenském prostoru, můžeme volně cestovat a působit i z jiných zemí. A také si nechci moc stěžovat, když tu máte ukrajinské novináře, ruské exilové novináře, turecké exilové novináře, marocké novináře a tak dále, kteří jsou v daleko horší situaci a čelí fyzickým hrozbám. Tak daleko to ještě nezašlo.

A myslím, že to tam ani nezajde. Ale přesto by Maďarsko jako členský stát Evropské unie mělo mít jiné standardy než středoasijské nebo bývalé země Sovětského svazu. Měli bychom se srovnávat spíš s Nizozemskem nebo Německem. Protože profesionálně se snažíme dodržovat stejné novinářské standardy, a také politické prostředí médií by mělo být totožné.

Sami se tedy s fyzickými hrozbami v Maďarsku nepotýkáte?

Sledování je to nejhorší, s čím jsme se setkali. Mám velmi dobrého přítele a blízkého kolegu, kterého od roku 2015 vydírala maďarská kontrarozvědka a snažila se na něj tlačit, aby spolupracoval se státní bezpečností a prozradil jí své zdroje. On to odmítl. Což jsou hodně sovětské metody, které by neměly být v zemi jako Maďarsko používány.

Novináře zde ale nemlátí ani nevraždí. Maďarsko je celkem poklidná země. Řekl bych, že zdejší politická kultura není kulturou statečnosti, ale není ani kulturou násilí.

Navíc u nás nepůsobí mafie jako na Slovensku. Takže díky tomu je to zde fyzicky bezpečné, ale zároveň to připomíná situaci pomalu vařené žáby.

Lze to srovnat s Maďarskem za socialismu. Měli jsme tu takzvaný gulášový komunismus. Maďarsko bylo takovým nejradostnějším koutem sovětského bloku, měli jsme tu největší míru individuálních svobod. Ale dělo se to za cenu toho, že lidé s režimem dělali kompromisy a vzdávali se svobody, tak trochu dobrovolně, výměnou za materiální benefity.

Přesuneme-li pozornost na úroveň Evropské unie, probíhá zde velká debata o takzvaných SLAPP žalobách (zkratka pochází z anglického slovního spojení Strategic lawsuits against public participation, tedy Strategické žaloby proti účasti veřejnosti, pozn. red.), které státy a korporace využívají proti novinářům, aby zvýšily náklady jejich práce a odrazovali je od ní. Jsou strategické žaloby v Maďarsku problém?

Ne, zatím to problém není, protože vláda měla účinnější nástroje. Nemusela je tedy používat. Zároveň je to takový unikát maďarských médií, že tu máme obrovské provládní propagandistické impérium, které o lidech píše lži a pomluvy. Takže jsou to ve skutečnosti oni, na koho se podávají žaloby. A dříve spoustu případů skutečně prohráli.

To je pro provládní tisk problém. Vláda tedy změnila zákon o urážce na cti a dnes je žalovat média pro urážky obtížnější. Ale těží z toho provládní, nikoli nezávislá média. Protože nezávislá média samozřejmě dodržují profesionální standardy, takže stejně nezveřejňujeme pomluvy, ale pravdu. Jim to pomáhá, aby jim prošly jejich nepravdivé pomlouvačné kampaně. Je to tedy pro Maďarsko specifická situace.

Jak jste sám zmínil, maďarská vláda vás špehovala pomocí softwaru Pegasus. Na úrovni EU se nedávno vedla debata o tom, zda by špehování novinářů na základě obav o národní bezpečnost mohlo být legalizováno prostřednictvím nového Evropského aktu o svobodě médií. Toto ustanovení, jež kritizovala Evropská federace novinářů, se nakonec nepromítlo do poslední verze textu, na které se shodl Evropský parlament a Rada Evropské unie. Evropská federace novinářů tento výsledek uvítala. Jste spokojený s tou poslední verzí? Nebo v ní vidíte nějaké nedostatky, co se týče právě špehování?

Pokud vím, bude v textu uvedeno, že legislativa musí respektovat vnitrostátní odpovědnost bezpečnostních služeb. V současném návrhu není výslovně řečeno, že novináři mohou být špehováni z důvodu národní bezpečnosti, což je dobře. Protože, upřímně řečeno, právě to byla záminka, jíž naše vláda zdůvodňovala, proč špehuje mě a mé kolegy — prý jsme ohrožovali národní bezpečnost.

A to nikoli na základě jakéhokoli trestního vyšetřování, jelikož poté, co jsem byl několik měsíců sledován, proti mně nebylo vzneseno jediné obvinění. Takže ať už v mém telefonu našli cokoliv, zjevně to nenasvědčovalo tomu, že bych byl zapleten do nějakého trestného činu.

Problém je, že národní bezpečnost je stále výhradně kompetencí členských států Evropské unie, která nemá dohled nad tím, co zpravodajské služby v členských státech dělají, ani to nějak omezovat. Takže bez ohledu na to, co je v zákoně napsáno, tak to prostě není vymahatelné.

Pokud vím, tak schvalovaný evropský zákon nijak nepomůže novinářům například v Maďarsku, aby se domohli spravedlnosti a odškodnění. Nedonutí to maďarskou vládu, aby změnila regulaci sledování v Maďarsku.

Existuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2016, v němž v podstatě stojí, že maďarská vláda musí upravit svou regulaci sledování. Že ke každému případu musí být soudní povolení. Protože v současné době schvaluje sledování z důvodu národní bezpečnosti ministr spravedlnosti, tedy člen vlády.

Nový evropský zákon neřeší spoustu důležitých otázek. Samozřejmě by to mohlo být i mnohem horší. Ale stále to nestačí a nemyslím si, že to může něco změnit na tom, zda maďarská vláda špehuje novináře.

Napadá vás nějaká legislativa na úrovni EU, která by maďarským novinářům pomoci mohla?

Samozřejmě mám spoustu nápadů, ale problém tkví v jednomyslnosti u každého důležitějšího rozhodnutí v Evropské unii. Během nedávné debaty na Evropské radě se jim podařilo obejít veto Viktora Orbána proti vstupu Ukrajiny do Evropské unie tím, že ho poslali, aby si během rozhodování šel odskočit a dát kávu.

Ale on samozřejmě zase tolik kávy pít nepotřebuje a také nepotřebuje čůrat každých pět minut. Takže zřejmě není tak snadné se ho zbavit, zvlášť když se debatuje o tom, jak regulovat média v Evropě. Nevidím tedy žádnou reálnou šanci, že by se to podařilo.

Na druhou stranu ale už existují zákony a předpisy, které by Evropská unie použít mohla, ale nepoužívá je. A apely maďarských médií a občanských organizací se na úrovni Unie neberou v potaz.

Maďarská státní média například získávají horentní finanční prostředky. Paralelně k tomu maďarská vláda a státem vlastněné společnosti sypou miliardy do pravicových médií tím způsobem, že v nich objednávají inzerci. Ale žádné z těchto prostředků nekončí u nejčtenějších nezávislých médií. Což je jasná deformace trhu a je to v rozporu s tržními předpisy Evropské unie.

Evropská komise o tom ví, protože maďarské občanské organizace a organizace sledující regulace médií spustily proti takovéto praxi řízení. Evropskou unii to ale nezajímá. Způsobů, jak řešit situaci maďarských médií z úrovně Evropské unie, by bylo více, ale oni s tím prostě nic dělat nechtějí.

A konečně, kde vidíte Maďarsko za pět let?

Za tři roky budeme mít volby. Na tom bude hodně záležet. Ale i když země obmění premiéra či vládu, problém zůstane v tom, že v Maďarsku se Viktoru Orbánovi a jeho kumpánům povedlo ovládnout instituce státu a zažrat se hluboko do jeho struktur.

Ovládají různé segmenty ekonomiky, průmyslu a podniků či kulturu. Také všechny univerzity byly převedeny do soukromých nadací, které řídí Orbánovi nominanti. Stejně tak je jeho lidmi ovládán úřad prezidenta, daňový úřad, ústavní soud.

Takže i kdyby Orbán prohrál volby a nastal obrat k demokracii, on i jeho lidé by v Maďarsku ovládali ekonomiku a kulturní sféru, odhadem aspoň další desetiletí, ne-li déle.

Takže velký optimista nejsem. Ale jak jsem řekl, dokud nám nehrozí fyzické nebezpečí, neměli bychom jako nezávislí novináři propadat zbabělosti a měli bychom pokračovat ve své práci se snahou dalšímu úpadku naší země zabránit.

DANIEL KOTECKÝ