Maďarský parlament přijal 12. prosince tzv. Zákon na ochranu suverenity. Ten ustanovuje úřad, který povede osoba jmenovaná přímo premiérem a jehož deklarovaný úkol bude podávat zprávy o údajných hrozbách pro maďarskou národní suverenitu a odhalovat subjekty, jež podezřívá z toho, že slouží zahraničním zájmům.

Zástupci desítky maďarských nezávislých médií v reakci na nový zákon podepsali prohlášení, v němž varují, že úřad může sloužit k vážnému omezení svobody tisku. Úřad totiž bude moci svévolně zastrašovat a znesnadňovat práci osob, na které se zaměří. Ke kritice zákona se připojila například i celosvětově respektovaná novinářská organizace Mezinárodní tiskový institut.

S maďarským investigativním novinářem Szabolcsem Panyim, kterého v roce 2019 sledovala Orbánova vláda pomocí spywaru Pegasus, jsme hovořili nejen o obavách ze zmiňovaného zákona, ale třeba i o tom, jaké dlouhodobé strategie vláda Viktora Orbána užívá k omezování nezávislých médií, jak by mohla pomoci Evropská unie, kdyby chtěla, či jak dlouho by trvalo překonat Orbánovo dědictví, pokud by prohrál volby.

V debatách o svobodě tisku se Maďarsko často uvádí jako výrazný delikvent. Lze říct, kdy a jak omezení začala? Lze poukázat na konkrétní okamžik, nebo šlo spíše o plíživou postupnou změnu?

Byla to postupná změna, která proběhla v několika fázích. Už předtím, než se Orbán dostal k moci, se on a jeho pravicoví souputníci ze strany Fidesz několikrát vyslovili, že mediální scéna je v Maďarsku silně zaujatá, a že existuje levicově liberální mediální mainstream, který je nepřátelský vůči jejich politice. A že mediální sféra by měla být vyvážená, a měla by tedy existovat pravicová složka médií, která by měla stejný vliv.

Jejich hlavní myšlenkou ale bylo, že svobodná nebo nezávislá média jako taková neexistují a jsou pouhým nástrojem v rukou té či oné politické frakce. Orbán už v nultých letech považoval média v podstatě za nástroj propagandy. Ne v tom smyslu, jak to vidíme v Maďarsku dnes, ale jako nástroj, který slouží politický zájmům.

A když se v roce 2010 dostal k moci, začal svůj plán velmi rychle realizovat. Nejprve se soustředil na veřejnoprávní média. Měli jsme tehdy celkem obstojná veřejnoprávní média, která se velmi rychle proměnila v nástroj vládní propagandy.

A pak přišla na řadu některá nezávislá média. Likvidační schéma spočívalo v tom, že státem vlastněné banky poskytly půjčky zdánlivě nezávislým podnikatelům. A ti následně tyto půjčky použili na odkoupení médií, jež se potýkala s problémy. Média se po změně majitele následně buď přeměnila na propagandistické kanály nebo se zavřela. Šlo tedy o velmi pečlivě naplánované ovládnutí mediální sféry.

Nedalo se tomu tehdy nějak čelit?

Málo se ale mluví o roli, kterou v celém tom procesu sehráli zahraniční investoři ze Švýcarska, Německa, Rakouska nebo třeba Finska, kteří vlastnili značnou část maďarských médií. Většině z nich nevadilo prodat svá aktiva Orbánovi s vědomím toho, co se s nimi stane.

Šlo jim o to vydělat. Mediální trh se potýkal s problémy, samo Maďarsko je malý trh s exotickým jazykem, tudíž je zde obtížné vydělávat. Když tedy dostali dobrou nabídku, rádi svůj majetek prodali. Stali se tak ovšem nedílnou součástí celého převzetí. Takže za něj také nesou svůj díl odpovědnosti.

U toho to ale neskončilo, že?

Ne, pak přišly také nejrůznější velmi sofistikované zákroky proti nezávislým médiím. Myslím, že vůbec nejhorší — alespoň z toho, o čem víme −, bylo sledování novinářů pomocí špionážního softwaru Pegasus, což se dělo od konce minulé dekády.

Dalším výrazným okamžikem bylo, že zejména počínaje roky 2015 a 2016 vede vláda nepřetržitou pomlouvačnou kampaň proti občanským organizacím a také nezávislým médiím. Ta nás vykresluje jako agenty George Sorose, jako součást nějakého globalistického spiknutí, a někdy také jako agenty CIA. Začalo to právě tou konspirací, že za vším stojí Soros, ale Orbánova vláda se postupně stávala čím dál víc proruskou a pročínskou.

Stalo se to tedy součástí protiamerické paranoie, podle níž se Spojené státy snaží zincenscenovat v Maďarsku barevnou revoluci. Stejně jako to údajně provedly v Gruzii či na Ukrajině.

Čili útoky proti svobodným médiím jsou součástí širšího tažení proti opozici?

Ano. I nová legislativa je důsledkem nedávných propagandistických útoků, které se datují od loňských parlamentních voleb, před nimiž se proti Orbánovi maďarská opozice spojila.

Ta už tak měla mnohem méně prostředků a možností obecně, protože média ovládá Orbán. Ale během kampaně se stalo to, že občanská organizace Akce pro demokracii, která sídlí v USA a podporuje demokratické síly v Evropě a v jiných koutech světa, poslala určitou sumu některým maďarským spolkům, které sice nebyly přímo politickými stranami, ale údajně měly podporovat kampaň opozice. To pak posloužilo jako záminka k vytvoření nové konspirační teorie, že za opozicí v Maďarsku stojí CIA a že vměšování Spojených států ohrožuje maďarskou suverenitu.

A paralelně k těmto útokům proti maďarské opozici probíhaly také nepřetržité pomlouvačné kampaně proti médiím. Objevovaly se třeba články o tom, kolik peněz dostáváme od Evropské unie, od George Sorose, či od rodinných nadací ze Švédska, z USA a z Německa. Přitom vtip je v tom, že se to ví, protože napadaná média jsou vedena transparentně a informace zveřejňují. Ale byli přitom vykreslování jako zahraniční agenti.

A nakonec se tedy proti nezávislým médiím začala přijímat i legislativa?