Nedávné rozhodnutí maďarské vlády otevřít se v oblasti vízové politiky vůči Rusku, Bělorusku a dalším pěti státům představuje pro zbytek Evropské unie zásadní bezpečnostní riziko. To také plyne z hodnocení představitelů Evropské komise, dopisu více než sedmdesáti evropských poslanců, ale také ze stanovisek mnoha členských států, které po Maďarsku začaly požadovat revizi uvedeného opatření.

Oficiálně má teď Budapešť čas do 19. srpna, kdy má zodpovědět sérii otázek spojených se svým kritizovaným krokem, které maďarské vládě adresovala eurokomisařka pro vnitřní věci Ylva Johanssonová, do jejíž kompetence migrace a otázka vnějších hranic spadá. Evropská oficiální místa, ale také odborníci na migraci totiž upozorňují, že Maďarsko ve svém přístupu porušilo pravidla společné migrační politiky a fungování Schengenského prostoru, neboť na vydávání takzvané národní karty zjednodušující přístup do Evropské unie pro „hostující pracovníky“ z Ruska a Běloruska, aniž by požadovalo bezpečnostní prověrku, zkrátka nemá právo.

Oficiální zdůvodnění potřeby usnadnit přístup Rusů a Bělorusů na maďarské území v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Paks-II přitom ukazuje na hlubší nesoulad se zbytkem evropského společenství. To se promítá i v hodnocení situace na Ukrajině, a úvahách o jejím dalším žádoucím vývoji.

Kde hledat příčiny sporu

Kořeny rozdílného pohledu na Rusko, Bělorusko, ale i další autoritářské země na východ od maďarských hranic, bychom mohli najít v maďarské politice po roce 2011 v takzvaném Východním otevřením, které mělo vládě Viktora Orbána pomoci do země přivést nové investice a ekonomické příležitosti a vypořádat se s hlubokou ekonomickou krizí, která zemi tehdy sužovala. Nejen s Ruskem, ale také Běloruskem přitom v té době, ale ještě i později, obchodovala celá řada evropských států. Všechny ovšem svůj postoj revidovaly, zčásti už po roce 2014 a ruském obsazení Krymu, ale ještě mnohem významněji po únoru 2022: ostatní země Evropské unie vůči oběma autoritářským mocnostem zaujaly politiku izolace.

Maďarsko svůj postoj vůči Rusku a Bělorusku sice oficiálně spojilo s evropským, ale po celou dobu si vůči oběma režimům v praxi udržovalo svůj vlastní přístup. A odlišný postup zvolilo také vůči napadené Ukrajině.

Ostatně právě Ukrajina ve skupině zemí, vůči kterým se Maďarsko po roce 2011 pomyslně vstřícně „otočilo“, chyběla. To se v různých podobách a na základě mnohačetných bilaterálních sporů v průběhu let potom opakovalo s železnou pravidelností.

Po roce 2014 byly vzájemné vztahy mezi oběma státy pravděpodobně nejhorší. Zapříčinila to skutečnost, že Ukrajina vedená tehdy nově zvoleným prezidentem Petrem Porošenkem přijala celou řadu zákonů upevňujících postavení ukrajinštiny ve veřejném životě a také ve vzdělávání.

Když politické vedení země přijalo dva zákony o jazyku a vzdělávání, Maďarsko se s ohledem na svou menšinu na západě země v Zakarpatí rozhodlo na oplátku blokovat ukrajinské vztahy se Severoatlantickou aliancí. To se oficiálně vyřešilo až revizí ukrajinského partnerství s Aliancí po summitu NATO ve Vilniusu v červenci minulého roku.

Nicméně i tam se to muselo prosadit proti vůli Budapešti, jež se nakonec musela smířit s vůlí svých aliančních spojenců, kteří si přáli vyjádřit Ukrajině solidaritu. Oproti tomu s Moskvou nebo Lukašenkovým Běloruskem maďarští představitelé dále udržovali vřelé vztahy, a dokonce pokračovali ve vyjednávání strategických investic, zejména v oblasti energetiky, která Rusko s Maďarskem dlouhodobě závislém na dodávkách ruských palivových surovin po mnoho let pojí.

Vůči Maďarsku je třeba zaujmout rezolutnější postoj

Současná situace a spory mezi maďarskou vládou a zbytkem evropského společenství jsou zvláště pikantní minimálně ve dvou dalších ohledech. Zaprvé, Maďarsko nyní na šest měsíců Evropské unii předsedá. Podílí se tudíž na organizaci chodu jednání, zprostředkování dohod a kompromisů mezi členskými státy a dalšími institucemi, ale také spoluvytváří program společných jednání a stanovuje jejich priority. To se odehrává v citlivé době změny evropské garnitury a za nástupu Evropské komise v novém složení, i když znovu pod vedením Ursuly von der Leyenové jako prověřené hlavy evropské výkonné moci.

Maďarské předsednictví se však po nedávné „mírové“ cestě Viktora Orbána do Kyjeva, Moskvy, Pekingu a také Spojených států, která byla navíc prezentována jako oficiální akce předsednictví EU, nedá považovat za úplně důvěryhodné a reputačně únosné, jak to nakonec i ukázala reakce dalších evropských představitelů a jednotlivých členských států. Jednou z nich bylo narušení tradiční předsednické akce v podobě tzv. gymnichu — neformálního koordinačního setkání evropských států k zahraniční politice a bezpečnosti v hlavním městě předsednické země. Na stejný termín však — jako cílenou protiakci — naplánoval Josep Borrell summit evropských zahraničních ministrů do Bruselu.

Druhou patálií, na kterou upozornila celá řada analytiků právě v souvislosti s destruktivními kroky maďarské vlády v oblasti domácí i zahraniční politiky, je míra izolovanosti budapešťské vlády od zbytku evropských zemí a také počet konfliktů, které Maďarsko se svými sousedy i dalšími evropskými zeměmi vede. To se znovu ukázalo například v případě narušení dodávek ropy z Ruska přes Ukrajinu. Maďarsko kvůli tomu rétoricky napadlo sousední Chorvatsko a obvinilo ho v souvislosti se zvyšováním cen ze zneužívání svého postavení jako alternativního poskytovatele energetických surovin.

Svou destruktivní politikou si Orbán proti sobě tentokrát poštval nejen evropské instituce, ale i mnoho členských států. Někteří pozorovatelé tamějšího dění, jako například Daniel Hegedüs působící v německé pobočce German Marshall Fundu, se vyslovili pro odebrání zbytku předsednického turnusu Maďarsku a prodloužení polského termínu, ale také pro spuštění takzvaného nukleárního článku uvnitř evropských smluv, který vede k pozastavení hlasovacích práv členskému státu za systematické porušování evropských hodnot.

Podobně radikálně se někteří pozorovatelé staví k novému problému otevření hranic nepřátelským zemím a jejich občanům, kteří mohou na evropské půdě realizovat sabotážní akce proti kritické infrastruktuře, špehovat evropské občany i instituce nebo vynášet citlivé informace vně evropských a transatlantických struktur. Kvůli tomu ostatně většina spojenců již dnes část citlivých informací Maďarsku vůbec neposkytuje.

Nabízí se pravděpodobně jediná možnost, která může z evropského bezpečnostního pohledu zcela chybné maďarské rozhodnutí zvrátit, a to vyloučit Maďarsko ze zóny volného pohybu a obnovit kontroly na maďarských hranicích. Zbytek Evropské unie by tak dal jasně najevo, že se s maďarským rozhodnutím neztotožňuje a bude na ně dostupnými prostředky reagovat.

Maďarsko stejně jako další země regionu střední a východní Evropy je bytostně závislé na volném obchodu a takzvaných čtyřech evropských svobodách evropského společného trhu — tedy volném pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu. Do Maďarska takto v uplynulých třiceti letech ze zahraničí proudily prostředky, které pomohly maďarské ekonomice v rozvoji až do současné podoby.

Radikální rozhodnutí ze strany sousedního Slovinska, Slovenska, Rumunska, Rakouska a Chorvatska, které jsou s výjimkou pevninského vstupu na rumunské území členy společného Schengenského prostoru, bilaterálně obnovit hraniční kontroly, by mohlo vytvořit dostatečně silný tlak. Se silnou reakcí může přijít také sama Evropská komise, která by se v novém mandátu měla vrátit k tvrdému prosazování takzvané kondicionality — tedy podmíněnosti v oblasti distribuce evropských prostředků, které byly Maďarsku zmrazeny v souvislosti s porušováním vlády práva a mírou korupce.

Stane-li se to, není prozatím úplně jasné, evropské členské státy i instituce si během letních prázdnin vzaly tak trochu oddychový čas, aby se na další nutně přicházející střety s maďarským kabinetem Viktora Orbána dostatečně připravily. Jedná se přitom o konflikt, který může předurčit i následný průběh zápasu o evropské hodnoty a společný postoj v mezinárodní politice a bezpečnosti, kde jsou v dobách pokračující ruské války sázky obzvláště vysoko. Je přitom takřka jisté, že v následujících pěti letech bude spor o budoucí podobu evropského společenství dále gradovat.