V posledních týdnech se v médiích objevila řada textů o nutnosti ochrany kojení před komerčními vlivy a o tom, jak nesystematicky, často až fušersky u nás fungoval program Baby-friendly Hospital Initiative (BFHI), dokud jej nepřevzal stát. Diskuse, která se k tomuto tématu rozproudila, však často rychle změnila směr a místo systémových opatření se začalo řešit něco mnohem osobnějšího, totiž kojení versus umělá výživa. A najednou se stavěly barikády, jako by šlo o dvě nesmiřitelné strany.

Světová zdravotnická organizace (WHO) a české Ministerstvo zdravotnictví doporučují výlučné kojení po dobu šesti měsíců a jeho pokračování s příkrmy do dvou let i déle. To není ideologie, ale medicínsky podložené doporučení.

Jenže realita žen často tomuto doporučení vůbec neodpovídá — ne proto, že by ho odmítaly, ale proto, že v systému podpory zcela selháváme. Nedostatek odborné pomoci, nedobrá porodní zkušenost, tlak na výkon nebo návrat do práce, to vše ovlivňuje, jak kojení probíhá nebo čím končí. A když pak žena sáhne po umělé výživě, není to nutně její „volba“, ale řešení v podmínkách, které jsme jí nabídli.

Když kojení nevyšlo: trauma-informovaný přístup jako základ respektu

Mnoho žen do mateřství vstupuje s přáním kojit. Jsou připravené, informované, rozhodnuté. A přesto se kojení nepodaří. Pro některé je to krátká epizoda, pro jiné bolestivý zlom, který s sebou nese pocity selhání, smutku nebo viny.

Trauma-informovaný přístup znamená, že místo rychlých soudů nebo laciného utěšování vytvoříme prostor pro uznání ztráty a emocí, které s ní souvisejí. Žena potřebuje pochopení, ne zlehčování. Její zkušenost je platná, ať už se rozhodla jakkoliv nebo byla k rozhodnutí dotlačena okolnostmi.

Zdravotnický personál, porodní asistentky i poradkyně v oblasti výživy by měli být vyškoleni nejen ve znalostech, ale i v empatickém dotazování, soucitném sdílení. To vše je potřeba nejen kvůli kojení, ale pro obrodu porodní péče obecně. Způsob, jakým s ženou mluvíme ve chvíli její křehkosti a zranitelnosti, může ovlivnit její duševní pohodu na měsíce dopředu. I když kojení nevyšlo, žena si zaslouží vědět, že na jejím úsilí záleží a že jako matka obstála.

Pokud kojení není dočasně nebo dlouhodobě možné, mělo by být první bezpečnou alternativou upravené dárcovské mléko. Banky dárcovského mléka fungují v mnoha zemích jako běžná součást novorozenecké péče, především u předčasně narozených nebo nemocných dětí. V České republice jsou ale jen čtyři a jejich dostupnost je velmi omezená.

Je paradoxní, že místo abychom rozvíjeli solidární, zdraví podporující systém sdílení lidského mléka, nabízíme jako první řešení komerční náhrady. Investice do sítě bank dárcovského mléka, jejich dostupnosti a osvěty kolem nich je klíčovým krokem k tomu, aby ženy měly skutečné možnosti, nejen zdánlivé volby.

Umělá výživa není zlo. Její bezhlavá propagace ano

Umělá výživa může zachránit život a potřebujeme ji mít k dispozici, pokud nelze podávat mateřské ani dárcovské lidské mléko. Její běžné používání ale není neutrální, to si musíme na rovinu říct. Umělá výživa má vliv na zdraví dítěte i matky, nese sebou náklady pro zdravotní systém a má negativní ekologické dopady. Přesto je její marketing všudypřítomný, často manipulativní a cílený na matky v křehkých situacích, jimž je podsouváno, že „na tom nezáleží“ — jen proto, aby se utlumil jejich vnitřní konflikt. To není svoboda rozhodování, ale deformace reality. Na tom, čím a jak dítě krmíme, opravdu záleží.

Je správné připomínat, že kojení je norma, kterou bychom měli chránit. Ale pokud zdůrazňování přínosů kojení není doprovázeno praktickou pomocí a respektem k individuální situaci ženy, může víc ublížit než pomoci. Vinou systému totiž žena často nevolí mezi kojit nebo nekojit, ale mezi tím, co ještě zvládne, a co už ne. V takovém světě nemá smysl posuzovat jednotlivé ženy, ale systém, které je zklamal.

Místo abychom ženy nutili vybírat mezi dvěma možnostmi, které jsou jen zdánlivě rovnocenné, měli bychom jim tedy nabídnout skutečnou podporu: dostupnou pomoc s kojením, přátelské prostředí v porodnicích, informovaný zdravotní personál, ochranu před nevhodnými komerčními tlaky a také respekt, když se navzdory tomu všemu rozhodnou jinak.

Skutečně zdravá společnost totiž není ta, kde každé dítě dostává totéž, ale ta, kde každá matka dostává pravdivé informace, trpělivou podporu a prostor se svobodně rozhodnout. Se vším, co k tomu patří.