S blížícími se volbami se opět vynořují sny o populaci, která se těší z více let života strávených ve zdraví. Ačkoli však celková doba dožití života stoupá, podíl let strávených ve zdraví dlouhodobě stagnuje. Například v roce 2022 měli čeští pětašedesátiletí muži naději prožít ve zdraví už jen 7,1 let a ženy 7,7 let, očekávaná doba dožití u obou skupin přesahovala šestnáct let. Česká republika se v tomto ukazateli řadí na spodní příčky evropských srovnání. V posledních letech se však prakticky nepodniklo nic zásadního pro zlepšení — s výjimkou několika téměř dokončených projektů.

Špatný životní styl a s ním spojený vysoký výskyt chronických nemocí je v České republice dlouhodobým problémem. Politické kroky ale moc nenaznačují, že s ním chceme něco udělat. Neduhy politiky v oblasti podpory zdraví lze dobře ilustrovat na novém Národním kardiovaskulárním plánu 2025-2035. Je důležité, že vznikl, a mnoho navržených kroků je rozhodně potřeba. Při jeho čtení se ovšem ukazuje, v čem je trvalý problém týkající se zdraví české populace.

Edukace nestačí

Přestože je prevence jedním ze strategických cílů, dostává se jí jen zlomek prostoru oproti klinické části. Ani přiložené dokumenty, včetně mezinárodních srovnání, neřeší analyticky hlubší příčiny rizikových faktorů jako nedostatečná konzumace zeleniny nebo kouření. Bez jejich identifikace ale nelze efektivně připravit strategie a programy podpory zdraví.

Navržené kroky se proto soustředí spíše na primární prevenci — tedy boj s již rozvinutými rizikovými faktory, jako jsou vysoký cholesterol, alkohol či nezdravá strava — než na prevenci primordiální, která by působila na širší prostředí a zabránila vzniku rizikových faktorů.

Text i návrhy strategie kladou velký důraz na vzdělávání a osobní zodpovědnost za zdraví, která je podle strategie v České republice nedostatečná a ke považována za jednu z hlavních příčin špatných statistik — bez podkladů pro toto tvrzení. Pouze 11 z 19 opatření se zabývá zvyšováním povědomí a to jen v jediné části strategie, která cílí i mimo ordinace.

Edukace je sice důležitá, ale korelace mezi znalostmi a chováním populace je velmi nízká až nulová. Jinými slovy, lepší vzdělání problém samo o sobě nevyřeší — skutečné příčiny neadekvátního chování leží jinde. Bez návaznosti na širší systémová opatření je edukace jednou z nejméně efektivních intervencí v oblasti veřejného zdraví.

Světlejší bod strategie představuje v záplavě edukace obecná zmínka o implementaci opatření pro prevenci a kontrolu nezdravých životních stylů a neinfekčních nemoc doporučených Světovou zdravotnickou organizací (tzv. Best buys), deklarace podpory zdravého prostředí a plán na snížení konzumace soli, který sice vytipoval úspěšné zahraniční příklady, ale do akčního plánu se promítl jen minimálně.

Celkově působí navržené kroky jako soupis dobrých nápadů, ale bez vazby na příčiny problémů, priority nebo nákladovou efektivitu. Strategie tak monitoruje počet provedených kampaní, ale ne to, zda kampaň zafungovala a zda tedy má smysl investovat do pokračování.

Existuje celá řada opatření, která mohou přinést skutečné zlepšení zdravotního stavu populace i během jednoho volebního období. Odborné studie například ukazují, že pozitivní efekt do pěti let může přinést označování na přední straně obalů (např. Nutri-Score), zvýšení daně na alkohol, omezení jeho dostupnosti a reklamy či krátké intervence na podporu fyzické aktivity v ordinacích praktických lékařů.

Fakt, že se česká politická opatření zaměřují na „politicky bezpečnou“ edukaci a téměř opomíjejí skutečně účinná opatření, není chybou jednotlivých autorů strategie, ale celého systému. Ve veřejné diskuzi se už ozývá, že problémem není nadbytek úředníků, ale spíše nedostatek kvalitních odborníků, mimo jiné kvůli nízkému finančnímu ohodnocení. Zlepšení v posledních letech nenastalo, spíše naopak: v roce 2024 se reálné mzdy státních úředníků prakticky nezměnily, u zaměstnanců ministerstev dokonce již po páté poklesly.

Paradox prevence

V oblasti veřejného zdraví je situace zhoršena i historicky méně rozvinutým systémem vzdělávání a vyplývajícím nedostatkem odborníků. Nepomáhá ani medikalizace veřejného zdraví, v rámci které občas zapomínáme, že kliničtí lékaři jsou skvělými odborníky na klinickou medicínu, která ale vyžaduje jiný set znalostí, dovedností a uvažování než populační a preventivní vědy. Z klinického pohledu dává edukace individuálních pacientů smysl — ordinace se logicky zaměřují na viditelné rizikové faktory a přímou pomoc pacientům.

Odborníci veřejného zdraví však upozorňují na takzvaný paradox prevence: opatření, která přinášejí největší pozitivní dopad na populaci, jednotlivci téměř nepociťují, protože cílí na širší příčiny nezdravých návyků a na celé společenské prostředí, nikoli konkrétního člověka. Klinické vzdělávání systematicky tento pohled nepokrývá a debaty vedené výhradně lékaři, bez zapojení dalších profesí, tak často opakují minulé chyby — ať už jde o návykové látky, výživu, pohyb, nastavení zdravotnického systému nebo podporu kojení.

I přes mnoho chybějících kroků se v poslední době udělalo několik pozitivních změn. Přijata byla vyhláška o programech podpory zdraví na pracovišti a strategie odpovědného veřejného zadávání. V procesu jsou i minimální standardy, které taktéž myslí i na zdraví v kontextu veřejných zakázek. Dobrým krokem s nejistou budoucností je i implementace strategie Baby-friendly Hospital, jejíž cílem je zajistit péči odpovídající mezinárodním standardům pro všechny rodiče a děti, včetně jejich ochrany před komerčními vlivy.

Ve finální fázi je také novela vyhlášky o školním stravování. Jako spoluautorka nemám na vyhlášku zcela objektivní pohled, ale troufám si tvrdit, že po třech dekádách beze změn jde o významný krok.

Zdravější instituce a prostředí mohou zásadně ovlivnit každodenní život celé populace, a to bez ohledu na její vzdělání. Pokud chceme skutečně podpořit zdravější prostředí a populaci, nestačí o tom jen mluvit. Je třeba pojmenovat a realizovat konkrétní, často nepříjemné kroky, uvědomit si, že rychlé a jednoduché zázraky neexistují, a pochopit, že pár plakátů v tramvaji komplexní problémy nevyřeší. Zdraví české populace není jen otázkou zdravotnictví — snad tento fakt postupně přijmou i na politické úrovni.