Zubaři zoufale chybí. Kraj řeší nedostatek zubařů. Zubaři k nesehnání. — Takové a další podobné titulky zaplňují v posledních letech stránky českých médií.

Zjistit, zda máme skutečně nedostatek zubařů, ale není vůbec snadné.

Na první pohled to vypadá, že se situace zlepšuje. Počet zubařů v České republice totiž dlouhodobě roste. A to jak v absolutních číslech, tak v poměru k počtu obyvatel. Na jednoho zubaře tedy připadá čím dál méně potenciálních pacientů, které je potřeba ošetřit.

Současně platí, že přibližně pětině zubařů v zemi je více než pětašedesát let. Ještě před pár lety proto panovaly obavy, že dosluhující zubaře nebude mít kdo nahradit. V posledních letech ale vychází z vysokých škol více absolventů zubního lékařství, kteří mohou staré zubaře nahradit.

Roste také množství zubařů, kteří mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou. To je jednoznačně dobrá zpráva. V opačném případě by to totiž znamenalo, že zubařů je sice více, ale přibývá hlavně těch, kteří smlouvu nemají a pracují za přímé platby od pacientů.

„Smluvních zubařů bylo dříve skoro sto procent. Jeden čas číslo kleslo na devadesát, ale nyní už zase roste,“ upřesňuje prezident České stomatologické komory Roman Šmucler s tím, že v současnosti tvoří smluvní zubaři 94 procent všech stomatologů. „Na venkově pracuje na pojišťovnu devětadevadesát procent zubařů, naopak v Praze je to devadesát procent,“ dodává.

Redakce DR se daná čísla pokusila ověřit. Podle Šmuclera totiž patří soukromým pojišťovnám, a Česká stomatologická komora je proto nemůže poskytnout třetí straně.

Všeobecná zdravotní pojišťovna — největší zdravotní pojišťovna v České republice — na niž se redakce obrátila, poskytla pouze absolutní počty pracovišť klinické stomatologie, která s ní mají smlouvu. I z nich lze nicméně vyčíst, že se možnosti ošetření „na pojišťovnu“ rozrůstají. Za posledních deset let přibylo více než tři sta takových pracovišť.

Toto číslo pravděpodobně více než dobře pokrývá přírůstek obyvatel za danou dobu. 
Podle České stomatologické komory by měl totiž jeden zubař bez problémů zvládnout péči alespoň o 1200 registrovaných pacientů.

I kdyby tedy na každé nové pracoviště připadal pouze jeden stomatolog, znamenalo by to, že v posledních deseti letech vznikla kapacita pro téměř 400 tisíc nových pacientů. A to je více než přírůstek obyvatel v České republice za stejnou dobu, jenž činí 370 tisíc osob.

Situace s počtem zubařů tedy vypadá na první pohled příznivě. Jenže tento pozitivní vývoj sám o sobě nic moc neznamená. Data narážejí na komplikovanější realitu.

Neví se totiž, kolik zubařů je u nás ve skutečnosti potřeba. „Vůbec nevíme, kolik dospělých lidí a dětí má například zubní kaz nebo onemocnění dásní. Nevíme ani, zda děti mají méně nebo více kazů než před pěti lety,“ upozorňuje zubařka a členka Správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny Bára Malíková, podle které by bylo možné určit potřebné množství zubařů právě pomocí těchto dat — pokud by je Česká republika měla.

Taková data ale neexistují buď vůbec, nebo ve velmi omezené míře. Neví se třeba ani to, kolik zubaři udělají ročně zubních plomb. Stomatologové jsou totiž povinni nahlašovat pouze amalgámové výplně, které hradí pojišťovna. Naopak bílé plomby, které si lidé platí sami, zubaři nenahlašují, a jejich počet proto nikdo nezná.

„Práce s daty je v českém zdravotnictví velice špatná. Buď je nemáme, nebo je nepoužíváme,“ myslí si Malíková.

Kromě chybějících dat komplikují situaci také pacienti, kteří tvrdí, že zubaře nemají, přestože realita je jiná. „Když se podíváme do systému, zjistíme, že ti lidé u zubaře registrovaní jsou. Na dotaz, proč k němu nechodí, například odpovědí, že se několikrát nedostavili na domluvenou prohlídku. A zubař už je proto logicky ošetřovat nechce,“ poukazuje prezident stomatologů Roman Šmucler.

Neviditelní pacienti


Jednoznačně ale nelze odpovědět ani na základní otázku, kolik lidí k zubaři vlastně chodí. Data totiž existují opět pouze od zubařů, kteří mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou.

Pacienti, kteří chodí k zubařům pracujícím za přímé platby, jsou proto pro systém neviditelní.

„Z pohledu pojišťovny to vypadá, že tihle lidé vůbec nemají zubaře, přestože k němu ve skutečnosti docházejí,“ říká Bára Malíková s tím, že počet těchto lidí logicky nelze určit. Nikdo neví, jestli jich je půl milionu nebo milion…

Podle Romana Šmuclera by se některá data měla začít sbírat od nového roku. A to včetně těch od zubařů, kteří nemají smlouvu s pojišťovnou. „Evropská unie už před mnoha lety shodla, že to tak chce,“ říká Šmucler.

Ověřit tuto informaci se redakce pokoušela u ministerstva zdravotnictví, které odkázalo na Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. „V tomto vám bohužel nemůžeme poskytnout žádné relevantní informace,“ odpověděl však analytik zdravotních registrů Michal Vysoudil.

Dentální hygienistky, Slovensko a kazy


Podle proděkana pro zubní lékařství z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Reného Foltána bude v budoucnu zubařů potřeba spíš méně. „Důvodem je jednak možný úbytek obyvatel, a za druhé zlepšující se prevence,“ vysvětluje Foltán, podle nějž se trend ukazuje například na rychle rostoucím počtu dentálních hygienistek, respektive jejich kapacity při přepočtu na plné úvazky.

Jejich počet se za posledních jedenáct let ztrojnásobil. Ještě v roce 2012 připadalo na dentální hygienistky 475 úvazků, v roce 2023 to bylo téměř patnáct set.

Právě dentální hygienistky hrají v prevenci zásadní roli. „Zubní kaz je onemocnění, kterému lze správnou péčí předcházet. Pokud vás dentální hygienistka naučí, jak si správně čistit zuby, pravděpodobně se vám nezkazí,“ dodává René Foltán.

Zda se díky lepší prevenci Čechům kazí zuby čím dál méně, však opět není možné s jistotou určit vzhledem k chybějícím datům.

Podle Foltána lze ale situaci částečně odhadnout díky srovnání se Slovenskem, které eviduje data o stavu chrupu dětí a dospívajících. Z těch vyplývá postupné zlepšení. Dlouhodobě na Slovensku například ubývá dospívajících, kteří mají zkažené, plombované nebo vytrhané zuby. „A to i přes to, že se tam za posledních deset let počet dentálních hygienistek pouze zdvojnásobil, nikoliv ztrojnásobil jako v České republice,“ dodává Foltán.

I kdyby ale lidé skutečně pečovali o zuby lépe než dříve a díky tomu zubaře zatěžovali méně, do hry vstupují další faktory.


Například skutečnost, že moderní výkony jsou dnes kvalitnější, ale trvají déle. Zubaři proto pravděpodobně zvládnou ošetřit méně pacientů než dříve. Lidé taky dnes častěji chtějí zuby zachraňovat, nikoliv trhat. „Zub, který bychom před třiceti lety za patnáct minut vytrhli, jsme dnes schopni zachránit. Trvá to ale v součtu několik hodin,“ potvrzuje zubařka Bára Malíková.


Data, která by to spolehlivě ukazovala, však — opět — neexistují. Nelze tedy ani spočítat, kolik zubařů by bylo potřeba, aby zvládli ošetřit stejné množství pacientů jako dříve.

Podle Malíkové je také potřeba počítat s tím, že mladí lidé dnes mají jiný přístup ke slaďování pracovního a osobního života. Mnoho mladých zubařů proto nepracuje tolik hodin týdně jako jejich starší kolegové.

Kapacita zubařů navíc dost možná není využívána tak efektivně, jak by mohla. Nikdo totiž důkladně nekontroluje kvalitu péče, a může se proto stávat, že pacienti chodí k zubaři častěji, než by bylo nutné, pokud by výkony byly odvedeny kvalitněji. „V zákoně je například nastaveno, že pojišťovna proplácí amalgámovou plombu na stejném zubu jednou za rok. Jenže kvalitně udělaný amalgám má vydržet dvacet let,“ vysvětluje Malíková, proč by frekvence proplácení měla být delší. Zubaři by tak byli nuceni odvádět kvalitní práci, čímž by se ve výsledku ušetřily i jejich kapacity.

Polovina obyvatel bez prevence


Naději na zlepšující se prevenci ale nabourává také skutečnost, že na preventivní prohlídky ke smluvním zubařům chodí jen polovina Čechů. Číslo navíc dlouhodobě mírně klesá.

Nejméně chodí na prohlídky staří lidé, u nichž se s postupujícím věkem docházka rapidně zhoršuje. Například v roce 2023 přišla na preventivní prohlídku čtvrtina lidí v rozmezí 85 až 89 let. U lidí starších pětadevadesát let to bylo už jen osm procent.

Číslo je nízké také u nejmladších dětí do čtyř let věku. Těch absolvuje prohlídku méně než čtyřicet procent. Data jsou ale možná zkreslená, protože děti do jednoho roku prohlídky příliš neabsolvují a ani to není tolik potřeba.

Podle Báry Malíkové by proto bylo lepší zkoumat věkové rozmezí od jednoho do čtyř let. „Pokud tato skupina chodí k zubaři stejně často jako starší děti, není to tak zlé. Pokud by ale chodilo na prohlídky pouze čtyřicet procent dětí v rozmezí jednoho až čtyř let, byl by to obrovský průšvih. Děti v tomto věku už mohou mít spoustu kazů a dalších problémů, které je potřeba podchytit,“ říká Malíková.

Naopak nejvzorněji docházejí k zubaři starší děti a dospívající do devatenácti let věku. V této skupině absolvuje preventivní prohlídku přes šedesát procent populace. Důvodem je, že na ně dohlížejí ve větší míře rodiče.

Po dovršení dospělosti, kdy za sebe mladí lidé přebírají zodpovědnost, číslo naopak rychle klesá. „Lidé okolo dvaceti řeší práci nebo vysokou školu a na zubaře tolik nemyslí. Jenže počet prohlídek je nízký přibližně až do čtyřiceti let věku,“ upozorňuje Malíková.

Množství lidí, kteří se dostavují na preventivní prohlídky, se liší také napříč kraji. Zdánlivě nejméně svědomití jsou lidé v Praze, kde se číslo pohybuje kolem čtyřiceti procent. Jenže právě Pražané chodí nejčastěji k zubařům, kteří pracují za přímé platby, a ze statistiky proto vypadávají. To samé patrně platí také o lidech ze Středočeského kraje, kteří často dojíždějí za zubařem právě do Prahy.

Čísla z dalších krajů, kde má smlouvu s pojišťovnou více zubařů, však naznačují, kde opravdu může být s dostupností problém. Málo lidí chodí na preventivní prohlídky především v Karlovarském a Ústeckém kraji. „Buď tam lidé nemohou zubaře sehnat, nebo jsou příčinou socioekonomické důvody,“ vysvětluje Bára Malíková.

Ať už je zubařů celkově málo, nebo dostatek, odborníci se shodují, že problémem zůstává jejich zastoupení v některých regionech.

Regiony bez zubů


„Zubařů je dostatek, jsou ale špatně rozmístění,“ myslí si proděkan pro zubní lékařství z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy René Foltán. S nedostatkem zubařů se podle informací pojišťoven a ministerstva zdravotnictví potýká třeba sever Moravy, Vysočina, Mostecko i zmíněné Karlovarsko a Ústecko.

Důvody jsou ekonomické. „Chybějící počty zubařů spojujeme s nižší kupní silou, protože určitá část úkonů je hrazena přímo pacienty. Pro zubaře je tedy motivující mít ordinaci třeba v Praze nebo v Brně,“ tvrdí prezident Svazu zdravotních pojišťoven Martin Balada.

Malá kupní síla je také jedním z důvodů, proč chybí zubaři v menších městech a na vesnicích. Jsou ale i další důvody, zejména menší občanská vybavenost. Při výběru místa je pro zubaře logicky důležité i to, zda je v místě dobrá škola, zajímavá nabídka mimoškolních aktivit pro děti nebo zda si tam najde dobrou práci i partner či partnerka.

Zubaři se dnes navíc často sdružují do takzvaných týmových praxí. „Jeden se specializuje třeba na děti, druhý na čištění kanálků a třetí na chirurgii,“ vysvětluje zubařka Bára Malíková s tím, že takové praxe vznikají logicky spíše ve větších městech.

Přesun zubařů do velkých měst navíc souvisí obecně s urbanizací. „Pokud zubař studuje ve velkém městě, nemá motivaci odejít pracovat třeba do Šluknovského výběžku, pokud tam nemá kořeny a rodinu,“ říká Malíková.

Nefunkční dotace


Pojišťovny, ministerstvo i samosprávy se snaží zubaře do regionů a menších obcí dostat pomocí dotací na zřizování a udržení ordinací. Dotace se pohybují od několika set tisíc do přibližně milionu korun. Podle odborníků, které redakce oslovila, ale příliš nefungují.

„Neexistuje částka, kterou by pojišťovny musely dát, aby se zubař přestěhoval do vyloučeného regionu,“ je přesvědčen proděkan pro zubní lékařství z První lékařské fakulty Univerzity Karlovy René Foltán.

Podobně to vidí i zubařka Bára Malíková. „Muselo by to být tolik peněz, že zubaři obětují lepší občanskou vybavenost i další věci. Je ale otázka, zda se systému vyplatí investovat tolik peněz na to, abychom měli zubaře v každé vesnici,“ dodává.

Když zubař dotaci dostane, není navíc žádná záruka, že ordinace vydrží v chodu dlouhodobě nebo že bude poskytovat pořád stejně velký objem péče. Dotace zubaře zavazuje k místu na pět let. Například obec Batelov na Jihlavsku díky dotaci od ministerstva otevřela zubní ordinaci v roce 2018. „Do jara letošního roku fungovala ordinace každý den, nyní má ale otevřeno už jen dva dny v týdnu,“ poukazuje starostka Batelova Lenka Charvátová.


Zubaře se podle odborníků do vyloučených lokalit nebo malých obcí už dostat nepodaří. „Zní to poněkud tvrdě, ale myslím, že tenhle problém je neřešitelný,“ říká Malíková, podle níž se musejí lidé smířit s tím, že budou muset za zubařem dojíždět, podobně jako do nákupního centra nebo do kina.

„Zubní kazy jsou ale onemocnění, kterému lze předcházet. Pokud si tedy člověk správně čistí zuby, zas tak často by zubaře potřebovat neměl,“ dodává Malíková.

Zároveň je ale podle ní potřeba zajistit řešení i lidem, pro které by byla delší cesta komplikovaná — například rodičům samoživitelům nebo lidem s pohybovým omezením.

Dostupnost péče by těmto lidem měly podle Malíkové zajišťovat obce, například pomocí senior taxi. „Obávám se, že to budou spíše tyto mechanismy, než že by se nám podařilo dostat zubaře do těch nejodlehlejších regionů,“ říká Malíková.

Text vychází v rámci série Pokřivený úsměv zubní péče, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.