Koncept oslazené vody je starý minimálně stovky let. Od arabského šarbatu, přes citronovou limonádu Francie 17. století až po léčebný tonik proti malárii. Teprve ve druhé polovině 20. století ale slazené nápoje zaznamenaly strmý vzestup.

Zatímco začátkem století měla v USA standardní láhev slazeného nápoje zhruba 200 ml, v roce 1950 výrobci představili novinku v podobě balení 400 ml a jen o deset let později přišli s obsahem 500 ml, který dnes pokládáme za normální.

Spolu se zvětšujícím se balením rostla i spotřeba: jestliže v roce 1970 tvořily nápoje v USA asi čtyři procenta kalorického příjmu, v roce 2001 to bylo již devět procent a u dětí dokonce jedenáct procent. V roce 2005 představovaly slazené nápoje nejvýznamnější zdroj kalorií ve stravě adolescentů — předběhly dokonce i milovanou pizzu.

Souběžně se stoupající oblibou sladké tekuté chuti ale lékařský výzkum stále více spojoval tyto nápoje s celou řadou zdravotních problémů — od podezřelé korelace mezi příjmem cukrů a slazených nápojů a výskytem obezity až po jejich neblahý vliv na metabolismus. Co začalo jako „léčebný tonik“, se proměnilo v jeden z hlavních motorů nadváhy, obezity a přidružených nemocí.

Dnes víme, že slazené nápoje poškozují zdraví minimálně třemi způsoby. První je ten nejzřejmější — zvýšení energetického příjmu, a tedy i zvýšení rizika rozvoje obezity a s ní spojených nemocí, například cukrovky nebo rakoviny.