Porod je jedinečný okamžik. Je jedinečný pro dítě, které přichází na svět, a je jedinečný pro matku, která dává dítěti život. To, jakým způsobem porod proběhne, se promítá do pozdějšího vztahu matky a dítěte. Promítá se dokonce i do vztahu ženy k sobě samotné.

Naše moderní společnost však není zvyklá porod chápat jako hluboký iniciační zážitek. Soustředíme se na medicínské, lékařské a technické aspekty porodu. Hlavním zaklínadlem našeho porodnictví se stalo zdraví dítěte, potažmo zdraví rodičky. Zdraví je bezpochyby primární hodnotou, avšak redukovat porod na otázku přežití znamená popírat jeho hluboké psychické dopady na matku a dítě.

Vnímání porodu se během vývoje lidské civilizace mění. Poválečná doba přinesla v mnohých ohledech pokrok, především rozvoj techniky a medicíny. Přinesla však také institucionalizaci zdravotní péče. Porody se z domácího prostředí přenesly do nemocnic. Na jednu stranu tento trend spolu se stále se zlepšující úrovní medicíny znamenal v péči o rodičku a dítě mnohá pozitiva.

Technické pojetí těhotenství a porodu však změnilo původní zkušenost, kterou si ženy předávaly z matky na dceru. Porod přestal být vnímán jako přirozená součást lidského života. Stal se nemocí, kterou je nutno léčit.

Generace našich babiček byla poznamenána strachem z válečných útrap. Zdraví pro ně bylo nutnou prioritou. Proto se pro ně lékaři stali symbolem bezpečí a zárukou narození životaschopného potomka. Matky začaly učit svoje dcery, že porod je bolestivá a stresující záležitost, kterou je však nutno podstoupit, aby se narodilo zdravé dítě. Kde je strach, nebývá místo pro radost. Naše matky se tedy od svých matek nedozvěděly nic o radosti porodu. Naučily se porod přijímat jako nutné zlo a vše nepříjemné brát jako daň za to, že miminko bude v pořádku.

Zatímco na západě od našich hranic se ženy začaly postupně proti tomuto pojetí bránit a hledaly znovu cesty, aby rození převzaly zpět do vlastních rukou a pod vlastní zodpovědnost, u nás totalitní režim nadále manipuloval rodičky do pasivní role. Společenské klima přispívalo k paternalistickému přístupu zdravotníků. Poslušná rodička věřila, že jediným způsobem, jak prožít porod, je ho přetrpět.

Bolest k porodu pochopitelně patří. Ale i bolest se dá vnímat různě. Bolest může být destruktivní, může však být i produktivní. Dříve předávaná zkušenost hovořila o bolesti, která má u porodu svůj význam. Pomáhá rodící ženě najít nejvýhodnější polohu, ukazuje jí, jak spolupracovat s děťátkem, které se usilovně snaží projít porodními cestami. Pokud je bolest vnímána jako smysluplná, nevyvolává strach.

Oproti tomu bolest, která je příznakem nemoci nebo zranění, bolest, která ohrožuje, je vnímána negativně. Nepochopení významu porodní bolesti vede k tomu, že se rodička bojí. Bolest se stává patologií. Lékař, který má za úkol patologie léčit, se snaží bolest zmírnit nebo rovnou eliminovat. Tím však rodičce sebere důležitý kontrolní mechanismus, zpětnou vazbu, kterou jí její vlastní tělo dává najevo, jakou má zaujmout polohu, jak dýchat, zda odpočívat nebo být aktivní. Pasivní svěření se do rukou zdravotního personálu zvyšuje úzkost a strach a začarovaný kruh bolesti se roztáčí.

Stejně tak jako bolest, je nedílnou a přirozenou součástí porodního procesu také radost. Snad každá žena intuitivně cítí, že největší radostí je právě okamžik narození miminka. Když maminka přivine svoje miminko do náruče, je bolest zapomenuta a vystřídána intenzivním pocitem štěstí.

Medicínské pojetí porodu však zbavilo ženy tohoto úžasného vyvrcholení celého porodního procesu. V systému, kdy maminka poprvé viděla svoje děťátko až mnoho minut (někdy dokonce hodin) po porodu, pečlivě vydrhnuté, učesané a zavinuté v peřince, rodičky jen těžko mohly vnímat porod jako radostný zážitek.

Rutinní postupy, které oddělovaly miminka od maminek, ženám ukradly radost z porodu. Tato radost není jen příjemným prožitkem, neznamená jen jakýsi bonus k porodnímu zážitku. Naopak, je to moudrý přírodní mechanismus, jež novopečené mamince pomáhá nastavit se na náročnou péči o miminko. Je silou, která dává rodičce energii a která probouzí základ toho nejdůležitějšího vztahu na světě. Vztahu mezi matkou a jejím dítětem.

Naše vlastní matky nám často nemohou nebo neumějí předat zkušenost, že porod je radostí. Zkušenost, která byla potlačena a přerušena, však může být znovu obnovena. Hlavním úkolem porodnictví je vrátit porody matkám. Neboť je to matka, kdo má rozhodovat o místě a způsobu svého porodu.

Neméně důležitým úkolem zdravotnictví je naučit se pohlížet na péči o matku a dítě jako na péči o společnou jednotku. Neboť dítě patří náruče své matky a je po porodu připraveno na nepřetržitý kontakt s jejím teplem a láskou.

Je čím dál víc žen, matek, porodních asistentek, institucí a hnutí, které se snaží znovu navázat na původní vnímání porodu jako radostného zážitku. Zážitku, který nese jistá rizika, ale nese také obrovskou dávku pozitivní hormonální energie, která dává ženě, potažmo celé její rodině, možnost k růstu.

Odnepaměti ženy sdílely zkušenost, že porod je radost. Je jen na nás, jakou zkušenost o porodu budeme předávat našim dcerám. Jestli jim budeme předávat pozůstatky vlastního strachu, nebo zda v sobě najdeme sílu objevit porodní radost a sdílet ji s dalšími generacemi.