Interrupce je dnes ve většině evropských států legální, přesto zůstává části žen reálně nedostupná. Konstatuje to komplexní zpráva Evropského fóra pro sexuální a reprodukční práva (EPF) The European Abortion Policies Atlas 2025 vydaná na konci září. Konkrétně letošní Abortion Atlas dokládá, že i když zákony třiačtyřiceti z devětačtyřiceti zkoumaných zemí interrupce umožňují, je pouze v osmi státech Evropské unie skutečně zaručeno, že žena na péči dosáhne bez zdržení, překážek nebo vysokých nákladů.

Ženy navíc čelí nejen právním a administrativním bariérám, ale také společenskému tlaku a stigmatizaci. Kvůli nim volí pak mnohdy cestu za interrupcí do zahraničí.

„Zatímco většina evropských zemí umožňuje interrupci alespoň za určitých podmínek, jen velmi málo z nich ji poskytuje způsobem, který odpovídá potřebám žen v praxi,“ uvádí Abortion Atlas 2025 doslova.

V rámci analýz různých forem měkkých zábran se Abortion Atlas všímá například nediskrétního způsobu komunikace, fenoménu studu či přetrvávajícího strachu z odsouzení. Stigma přitom existuje i uvnitř zdravotnického systému. Lékaři sice mohou zákrok často legálně provádět, prakticky jej ale odmítají nebo ženám kladou morální překážky.

Za příkladnou může sloužit situace v Itálii. Interrupce jsou zde legální od roku 1978 a zdarma dostupné v rámci veřejného zdravotnictví. Problém ale nastává ve chvíli, kdy ženy zjistí, že v některých regionech není lékař, který by byl ochoten zákrok provést. V Itálii totiž existuje možnost takzvané výhrady svědomí, která lékařům umožňuje interrupci odmítnout. Podle Italské asociace gynekologů (AOGOI) a dat ministerstva zdravotnictví v roce 2021 odmítalo zákrok provádět 63,6 procenta gynekologů.

Česká republika má pověst země, kam jezdí za interrupcí ženy z okolních méně vstřícných zemí, zejména z Polska a ze Slovenska. Podle výzkumné zprávy organizace A.S.A.P. s názvem Reprodukční spravedlnost a dostupnost interrupcí však ani v České republice není řada nemocnic připravena poskytnout interrupční péči cizinkám nebo osobám s omezeným pobytovým statusem. Výzkum ukazuje, že přibližně 43 procent oslovených nemocnic by interrupci bezproblémově neposkytlo ženám z jiných států EU.

Podobná situace přitom panuje i v dalších evropských zemích -- ani tradice a plně legální status interrupce automaticky nezajišťuje, že je péče skutečně dostupná. Například v Belgii ženy často cestují do Nizozemska, protože tamní zákony umožňují přerušení těhotenství o několik týdnů později.

V České republice může žena podstoupit interrupci na vlastní žádnost do 12. týdne od početí, po tomto datu pak už jen ze zdravotních důvodů nebo při prokázání genetického postižení plodu. Zákrok si hradí ve většině případů sama, přičemž v průměru vyjde na pět až šest tisíc korun, což může být pro některé ženy zásadní překážkou.

I z tohoto důvodu přiznává Abortion Atlas 2025 České republice skóre 54,9 procenta, podobně jako právě Itálii. Nejvyššího skóre v žebříčku přístupnosti interrupcí dosáhlo Švédsko s 94,6 procenty. To patří zároveň mezi pouhých osm evropských zemí, které podle letošního atlasu poskytují interrupci bez zásadních překážek, tedy bez čekacích lhůt, souhlasů a s plnou úhradou z veřejného zdravotnictví.

Na opačném konci se nachází země, kde je přístup k interrupci silně omezený nebo prakticky nemožný: Andorra a Malta ji zakazují téměř absolutně, zatímco Polsko připouští jen výjimečné případy, které jsou v praxi obtížně dosažitelné.

Možných způsobů, jak situaci zlepšit, se diskutuje několik. Na unijní úrovni se aktuálně projednává možnost dotování zákroku z evropských peněz, k čemuž vyzvala Evropskou unii jarní občanská petice s 1,2 milionu podpisů. Zřetelné jsou také snahy zakotvit právo na rozhodování si o vlastním těle do ústavy. U nás se snaží toto opatření prosadit organizace Konsent se svou iniciativou Interrupce do ústavy, kterou podle dat Konsentu podporuje 68 procent veřejnosti.