Most je město, které mě hodně naučilo. Hned na nádraží dostanete ťafku reality, kterou jste předtím znali jen z vyprávění. Město, kde není práce. Město, kde pochopíte, co je to sociální vyloučení. Město, odkud se lidé stěhují. Město, které vás uvítá kouřem z chemiček a kde požár skládky není nic, nad čím by se místní pozastavovali. Je to ale také město, kde se spolu lidi baví, kde se konají komunitní události, kde je klid.

I přesto, že do Mostu pravidelně jezdím, přistupuju k němu s respektem a vědomím, že jsem zvenčí, a snažím se nefetišizovat tu postsocialistickou industriálnost, která je pro mě něčím až romantická. Logicky jsem proto byla zvědavá, jak místo uchopí tvůrci seriálu Most! a zda se jim podaří zprostředkovat autenticitu města.

Musela jsem ocenit exteriéry a zapojení místních herců do seriálu. Při sledování prvního dílu jsem průběžně vykřikovala „jé, tady to znám“! Dokážu si představit, že ono vykřikování při záběru na známá místa nebo zahlédnutí sousedky se odehrálo v nejedné mostecké domácnosti. A lokalita, o které se „radši nemluví“, se najednou, díky stejnojmenému seriálu dostala do popředí zájmu a stala se předmětem diskusí.

Jistě, je to prostředí, do kterého se hodí situovat „bizarní komedii“. Ale pomůže to nějak regionu? Domnívám se, že ne. Těžko se díky němu změní přístup k Romům, těžko zabrání hrozícímu prolomení těžebních limitů, těžko zvýší zaměstnanost a těžko zabrání obchodu s chudobou.

↗

Tvůrci evidentně nekonzultovali postavu Dáši s žádnou trans*osobou. Foto Michaela Buchtová, Česká televize

Seriál využívá „sexy severu“, objektivizovanému obrazu zpustošené krajiny, která se na mapu českého filmu dostala skrze seriál Pustina, na jejíž vlně se veze pravděpodobně stejně jako další film, který se v těchto dnech v Mostě natáčí. Jistě, od komedie nelze mít očekávání, že bude mít přesah do lokálního dění, byť by mohlo být zajímavé, kdyby česká seriálová scéna zaexperimentovala s žánrem „dramedy“, kombinace dramatu a komedie, který by umožňoval minimálně sociální přesah.

Můj hlavní problém s tímto seriálem ale tkví v jiné části než ve výběru lokality. Po zhlédnutí prvního dílu a nespočtu schovaných příspěvků na Facebooku jsem se rozhodla, že seriál nebudu sledovat. Zkraje devadesátých let, v dobách Ace Ventury — zvířecího detektiva, kdy z dnešního pohledu nekorektní humor crčel z obrazovek, bych se u seriálu pravděpodobně taky smála. Jenže doba pokročila.

Ve světě filmu se stává samozřejmostí, že LGBT filmy tvoří LGBT osoby a podílejí se na obsahu. Díla zprostředkovávají autentické zkušenosti žen a komedie dokážou být vtipné i bez toho, že by někoho musely urážet. Česká republika se ale zuby nehty snaží zůstat tím posledním z ostrůvků politické nekorektnosti, kde „je svět ještě v pořádku“, kde svoboda slova je fetišizována a zaměňována za urážení.

Je zjevné, že tvůrci seriálu nekonzultovali postavu s jedinou trans*osobou. A tak se stane, že seriál bez okolků používá jako nástroj vtipu „deadnaming“, kdy je trans osoba oslovovaná jménem, kterým si nepřeje být oslovována. Kdy je trans osoba redukována na sexuální objekt, kdy je nánosem mnoha stereotypů. A argumenty, že se tím poukazuje na českou „malost“ a seriál si dělá legraci ze všech, tak nějak stojí na vodě. I tím, že je zásadní rozdíl, v tom, když si dělá seriál legraci z „většiny“ a když z „menšiny“, která má z podstaty jiné společenské postavení, a už tak je marginalizovaná.

Ze své pozice nedokážu posoudit problematičnost vyobrazení romské postavy, byť mi také přijde problematická. Tvůrci se zjevně snažili zástupce menšin vyobrazit až křečovitým způsobem v „dobrém světle“ a v protikladu k „českým pepíkům“, nakonec ale, dle mého, sklouzávali stejně jako v případě postavy Dáši ke zraňujícím stereotypům a představám, které mají o zástupcích a zástupkyních „menšin“ bílí heterosexuální muži.

Jistým zklamáním queer solidarity pro mě byla participace osobností, které se v civilním životě angažují v právech gayů a leseb, Ester Janečkové a Jana Ciny. Oba se tak navzdory své angažovanosti v LG(BT) záležitostech podíleli, podle mého názoru, na transfobii, kterou seriál produkuje. Ester Janečková, když v inscenované Poště pro tebe až symbolicky přihlíží násilí páchanému na postavě Dáši, Jan Cina, když stejnou postavu dabuje, a upírá tak trans ženám právo na vlastní hlas.

Smířila jsem se s tím, že přečkám vlnu nadšených reakcí a nebudu se sledováním seriálu trápit, protože zkrátka není pro mě, queer aktivistku, jejíž kluk je z Mostu. Chci ale věřit tomu, že povede, jak tvrdí zastánci a zastánkyně seriálu, k lepšímu porozumění, že bude spojovat. A taky třeba k tomu, že se nebudu o ekologických haváriích dozvídat jen z lokálních novin a že se díky popularitě seriálu začne více mluvit o problémech, kterým region čelí.