ne tedy ta fyzická, ale ta autorská, je něco, co nám umožňuje obdivovat díla lidí, s nimiž bychom raději jinak neměli nic společného. Ale dílo samo přesahuje tvůrce a on, pokud je dobrý, prostě jen zprostředkovává další pohledy na svět kolem nás.

A to se Bornovi dařilo. A je pravděpodobné, že skrze ty jeho náhledy, se mnohým otevřel svět, o němž Born či někdo jiný nemá ani tušení.

i jeho smrt umožňuje ukázat, kdo má už zase tu správnou pravdu, pravdu jedinou. Ještě chybí tu vedoucí roli dát do Ústavy ČR.

Když zemřel Prince, noviny se začaly hemžit titulky, že odešel velký feminista. Pak někdo to nadšení trochu hasil a ještě dodával, že byl homofob. Nakonec se mi zdá, že víme o jeho soukromém životě velmi málo na to, abychom mohli hovořit o jeho názorech.

Pravda, Born byl sdílnější, ale ta autorova smrt, o které mluví Tomáš Tožička, je nejspíš univerzální. Pamatuju si, jak někdo nedávno sdílel na FB ty Bornovy xenofobní výroky, na což jsem zareagovala: "Tak aspoň že kreslil hezky." Není to nejlepší reakce, to uznávám, ale Jonatána ani Micinku se mi kvůli jeho politickým přesvědčením ze svých vzpomínek vymazávat nechce, jsou na to příliš roztomilí.

Takováto zklamání z drastického rozporu mezi nějakým uměleckým výkonem a osobou a charakterem jeho tvůrce je nutno strávit vždy znovu a znovu.

Člověk - hlavně ve svém mládí - velice rychle propadá iluzi, že když někdo svým uměním tvoří něco krásného, že stejně krásná a čistá musí být i jeho duše.

Nedá se nic dělat, ale holou realitou je, že umělecké schopnosti a charakterové vlastnosti jsou dvě zcela rozdílné věci. A tak se budeme i do budoucna muset znovu a znovu vyrovnávat s tím, že ti, co dokáží stvořit krásu, jsou mnohdy sami charakterově velmi pochybní, anebo přinejmenším hlásají velice pochybné názory.

To nemá nic společného s charakterem a ani s krásou duše. Adof Born byl a chtěl být malířem (grafikem atd.) a poctivě odpovídal, když se ptali -- a ptali se ho pro jeho slávu výtvarníka -- na jeho názory o tom či jiném. Nehlásal ty názory, neprosazoval, aby se podle nich jednalo, nežvanil je z prospěchu či strachu o chleba.

Někdy to byla vyjádřerní, pro jejichž pochopení chybí Lukáši Senftovi a Ivaně Recmanové žitá zkušenost (milost pozdního narození): myslím, že vůči ironické idealizaci starého mocnářství byl po zkušenostech s krátkým dvacátým století v Československu imunní opravdu málokdo.
Ten Zemanův výrok o kalašnikovu nepostrádá černý humor, jen politickou soudnost -- a Born měl hodně let na to, aby si zvykl, že to druhé nemůže od politiků očekávat.

Vyčítejte Bornovi jeho názory, ale nechte prosím na pokoji jeho charakter.

bych se, pane Profante, klidně podepsal.