Adolfova politická bornografie
Lukáš SenftV neděli 22. května zemřel Adolf Born. Jeho fascinující obraznost si zasluhuje úctu. A také oddělení od jeho autoritářských postojů. Bornovy konspirační zkratky si nezaslouží Mach, Šebestová ani Žlababa.
Adolf Born je důkazem, že je třeba oddělovat umělce a jeho dílo. Za svůj život vytvořil tisíce fascinujcích maleb a zároveň řekl množství stejně fascinujících nesmyslů.
Svými obrázky ilustroval vlastně celé mé dětství. Sherlock Holmes s protáhlou tváří stojící na okrových blatech. Steklačův Bořík a jeho pošahaná rodina s rozevlátými kočetinami. Mach a Šebestová a funící příšera Žlababa. Adaptace Tolkienova Hobita. Hypnoticky temné pláně v severské baladě Poklad pana Arna.
Ilustroval přes dvě stě padesát knih, v Montrealu byl už v sedmdesátých letech vyhlášen karikaturistou roku a jeho výtvory se živelně zapustily do veřejného prostoru. Adolf Born zlidověl.
Milovník starých časů a kalašnikovů
Zároveň ale po jeho smrti vytáhly Parlamentní listy rozhovor s ním a ponoukly: „Připomeňte si, co o uprchlících a vítačích řekl.“ Česká televize odvysílala dokument, kde Bornovu chválu monarchie doprovází řady uniforem a majestátní symfonická hudba. Reportér Magazín zpřístupnil starší rozhovor „Adolf Born nakládá“, kde Born označuje za idiota každého, kdo dnes nadává na politickou situaci a nestačí mu, že se může cestovat do zahraničí.
Born si totiž svým knírem a výroky udržoval auru staromilského monarchisty. Miloval rakousko-uherské císaře, sbíral čepice a nechával znovu dýchat staré časy plné gentlemanství a elegance. Takový obraz se ale rozchází s jeho vlastním postojem ke světu, kde si nabubřelost zasloužila karikaturu a celý život byl pouhá groteska.
Proč tedy ze samotného Borna snímat jeho grotesktní punc? Člověk, který už za reálného socialismu jezdil do Paříže, varoval před uprchlíky. Takové „zvláštní“ lidi potkával v evropských metropolích a jeho přátelé jej před nimi varovali. Toužil být součástí mocné říše, před kterou se skloní každý z Východu, podobně jako se Neruda vytahoval v Egyptě a Turecku svým rakousko-uherským pasem. Zároveň srovnával Evropskou unii, která jeho milované cestování umožňuje, s okupací německou a komunistickou.
Za vzor politického odporu mu sloužili bajkaři a vrcholem odboje tak bylo zvíře ve fraku, které se možná, opravdu jen možná — v tom byla ta rafinovanost — podobalo nějakému potentátovi. Zemanovy narážky na kalašnikov, kterým by mohla být ukončena Sobotkova vláda, jej ale rozesmívaly jako černý humor. Ten Bornova generace prý neustále používala. Dnešní mladí to už neznají. To víte, není monarchie a jde to z kopce.
Jako ortodoxní katolík lamentoval na osiřelé kostelní lavice. Ovšem oblíbený papež Franišek pro něj byl jen komunista a pouhá módní hvězda ovlivněná svou jihoamerickou mentalitou. Miloval Turecko, ale muslimy považoval za rychle se množící sílu, která převálcuje Evropu a ta přestane existovat.
Může za to i německá kancléřka, která plní pokyny jakéhosi vládce v pozadí politických dějin. A samozřejmě lidé, kteří chtějí uprchlíkům pomáhat, a jsou tak pro Borna podivnými rasisty, kteří si neváží vlastní rasy.
Tahle grotesktní skrumáž vyvrcholila právě ve zmíněném dokumentu: výtvarník, který se proslavil prací pro státní film za socialismu, vypráví v dokumentu natočeném během kapitalismu, jak strašně moc se mu líbí monarchie.
Zromantizovaný obraz umělce, který tak nějak „vidí dál“, podkopává nohy Bornovu dílu. Jeho vhled do komplexní politické reality totiž končil na hranici dvourozměrné karikatury. Právě z úcty k Machovi a Šebestové bychom je tedy měli oddělit od jejich stvořitele. Jinak budou Bornovy konspirační a autoritářské názory parazitovat na zasloužené úctě, kterou vzbuzuje jeho obraznost.
Obluda Žlababa z planety Ťap Ťap ať dál mluví za sebe a říká své lakonické: „Ahóóój!“ Kdybychom promíchali autora a výtvor, mohla by Večerníčky procházet kníratá Žlababa a apelovat na děcka u televize: „Ahóóój, Evropu převálcují muslimové! Havlisti se drží u moci déle než američtí gangsteři! Nebuďte rasisti a vyžeňte uprchlíky!“
Tak tedy: „Ahoj, pane Borne, a díky za to, co jste vytvořil! A s tím, co jste napovídal, se taky už nějak srovnáme.“
A to se Bornovi dařilo. A je pravděpodobné, že skrze ty jeho náhledy, se mnohým otevřel svět, o němž Born či někdo jiný nemá ani tušení.
Pravda, Born byl sdílnější, ale ta autorova smrt, o které mluví Tomáš Tožička, je nejspíš univerzální. Pamatuju si, jak někdo nedávno sdílel na FB ty Bornovy xenofobní výroky, na což jsem zareagovala: "Tak aspoň že kreslil hezky." Není to nejlepší reakce, to uznávám, ale Jonatána ani Micinku se mi kvůli jeho politickým přesvědčením ze svých vzpomínek vymazávat nechce, jsou na to příliš roztomilí.
Člověk - hlavně ve svém mládí - velice rychle propadá iluzi, že když někdo svým uměním tvoří něco krásného, že stejně krásná a čistá musí být i jeho duše.
Nedá se nic dělat, ale holou realitou je, že umělecké schopnosti a charakterové vlastnosti jsou dvě zcela rozdílné věci. A tak se budeme i do budoucna muset znovu a znovu vyrovnávat s tím, že ti, co dokáží stvořit krásu, jsou mnohdy sami charakterově velmi pochybní, anebo přinejmenším hlásají velice pochybné názory.
Někdy to byla vyjádřerní, pro jejichž pochopení chybí Lukáši Senftovi a Ivaně Recmanové žitá zkušenost (milost pozdního narození): myslím, že vůči ironické idealizaci starého mocnářství byl po zkušenostech s krátkým dvacátým století v Československu imunní opravdu málokdo.
Ten Zemanův výrok o kalašnikovu nepostrádá černý humor, jen politickou soudnost -- a Born měl hodně let na to, aby si zvykl, že to druhé nemůže od politiků očekávat.
Vyčítejte Bornovi jeho názory, ale nechte prosím na pokoji jeho charakter.
Co se ale té poslední věty týče: to je krajně problematická záležitost, na jedné straně je skutečně pravda že i leckterý o sobě poctivý charakter může být "pomýlený" (pro tentokrát v doslovném a nedeformovaném slova smyslu); ale na straně druhé, tvrdošíjné setrvávání na zcela abstruzních názorech a hodnotách asi nakonec bude také něco vypovídat o charakteru dotyčného. - Míněno opět ve zcela obecné rovině.