„Máš jen jeden život. Je tvou povinností žít ho na plno.“ Tak zní motto filmu Než jsem tě poznala, který právě běží v českých kinech. Co je obsahem takového plného života, poznáváme spolu s prostinkou asistentkou Clark prostřednictvím životní cesty ochrnutého Willa. Po zhlédnutí filmu má člověk nutkání do motta doplnit ještě větu „Nehledě, komu při tom šlápneš na hlavu“.

Aby si každý užil svou levnou a silnou emoci a nevyčerpal se myšlením, vsadili filmaři na charaktery zosobňující každému bezprostředně známé stereotypy doplněné o přehrávané reakce. Clark do setkání s Willem neviděla ani film z titulky, natož aby si dokázala sama koupit oblečení či věděla, co chtít od života. Její přítel je jakýsi jednoduchý sportem žijící trouba s mentálními schopnostmi dosahujícími vrcholu při přípravě dietních jídel.

Do tohoto jednoduchého schématu vstupuje Will, charakter složený z protikladu minulosti a budoucnosti, ideálu a ubohosti. Will byl ideálním bílým mužem, byl „bondovější než Bond“, žil bezproblémový poživačný život plný krásných žen a adrenalinových zážitků. Tato „dokonalost“ je nyní uvězněna postižením, jež má vyjádřit absolutní spoutání a utrpení dříve tak silného ducha. Bezvýchodnost tohoto utrpení podtrhuje logika každé scény. Síla ducha a postižení se odhalují jako neslučitelná kombinace.

Iluze protikladu absolutní svobody minulosti proti absolutní ubohosti budoucnosti nám má ukázat, že Willovo rozhodnutí přistoupit k eutanazii je vlastně pochopitelné. K usmrcení dochází poté, co se ho Clark snaží přesvědčit k životu zážitky, které v divákovi podtrhují Willovu nynější ubohost. Jeho smrt je vlastně hrdinstvím, kterým Will umožní Clark žít nevázaný život naplno.

Nikoho ani nenapadne zamyslet se nad tím, co měl Will před nehodou za problém, že žil jako nezodpovědný narcis. Nikdo mu neřekne, že prostě jen fňuká, protože teď musí čelit problémům jako všichni ostatní. V takovém prostředí by po té sebevraždě třeba ani netoužil. Ale ne, takto scény vystavěny nejsou — film je ve většině svého děje snůškou protikladů mezi ideálním životem a postižením, které jakoby měly Willovu vůli k smrti ospravedlnit.

Přesto jako by se na dvou místech probíral ze své povrchnosti. V jedné scéně říká Clark Willovi, že v jeho životě před nehodou by si ji ani nevšiml, na což jí Will odpovídá lakonicky „byl jsem debil“. V další scéně pak dodává: „Vím, že bych mohl žít dobrý život.“