„Máš jen jeden život. Je tvou povinností žít ho na plno.“ Tak zní motto filmu Než jsem tě poznala, který právě běží v českých kinech. Co je obsahem takového plného života, poznáváme spolu s prostinkou asistentkou Clark prostřednictvím životní cesty ochrnutého Willa. Po zhlédnutí filmu má člověk nutkání do motta doplnit ještě větu „Nehledě, komu při tom šlápneš na hlavu“.

Aby si každý užil svou levnou a silnou emoci a nevyčerpal se myšlením, vsadili filmaři na charaktery zosobňující každému bezprostředně známé stereotypy doplněné o přehrávané reakce. Clark do setkání s Willem neviděla ani film z titulky, natož aby si dokázala sama koupit oblečení či věděla, co chtít od života. Její přítel je jakýsi jednoduchý sportem žijící trouba s mentálními schopnostmi dosahujícími vrcholu při přípravě dietních jídel.

Do tohoto jednoduchého schématu vstupuje Will, charakter složený z protikladu minulosti a budoucnosti, ideálu a ubohosti. Will byl ideálním bílým mužem, byl „bondovější než Bond“, žil bezproblémový poživačný život plný krásných žen a adrenalinových zážitků. Tato „dokonalost“ je nyní uvězněna postižením, jež má vyjádřit absolutní spoutání a utrpení dříve tak silného ducha. Bezvýchodnost tohoto utrpení podtrhuje logika každé scény. Síla ducha a postižení se odhalují jako neslučitelná kombinace.

Iluze protikladu absolutní svobody minulosti proti absolutní ubohosti budoucnosti nám má ukázat, že Willovo rozhodnutí přistoupit k eutanazii je vlastně pochopitelné. K usmrcení dochází poté, co se ho Clark snaží přesvědčit k životu zážitky, které v divákovi podtrhují Willovu nynější ubohost. Jeho smrt je vlastně hrdinstvím, kterým Will umožní Clark žít nevázaný život naplno.

Nikoho ani nenapadne zamyslet se nad tím, co měl Will před nehodou za problém, že žil jako nezodpovědný narcis. Nikdo mu neřekne, že prostě jen fňuká, protože teď musí čelit problémům jako všichni ostatní. V takovém prostředí by po té sebevraždě třeba ani netoužil. Ale ne, takto scény vystavěny nejsou — film je ve většině svého děje snůškou protikladů mezi ideálním životem a postižením, které jakoby měly Willovu vůli k smrti ospravedlnit.

Přesto jako by se na dvou místech probíral ze své povrchnosti. V jedné scéně říká Clark Willovi, že v jeho životě před nehodou by si ji ani nevšiml, na což jí Will odpovídá lakonicky „byl jsem debil“. V další scéně pak dodává: „Vím, že bych mohl žít dobrý život.“

V kontextu celku, ve kterém Will neustále teskní po svém dokonalém životě (říká, že nebude jeden z těch co se spokojí s čímkoli menším a tlačí Clark ke svému dřívějšímu životnímu stylu) to vyznívá, že jde jen o slabou úlitbu těm, jimž by se využití postižení k reprezentaci utrpení a ubohosti nemuselo líbit.

Od příznivců filmu také zaznělo, že film řeší otázku, kterou v různé míře řešila řada lidí s postižením: zda žít, či ne. Význam spojení této otázky s postižením je však sám projevem problematického stereotypu.

Výsostně je tato otázka spojena se sociálním kontextem, v němž si ji kladou lidé s postižením i bez něj. Právě od toho kontextu ale film zcela abstrahuje. Problém je v rámci příběhu pouze ve Willovi a jeho fyzickém stavu, nikoli ve společnosti, která ho za vadného chápe a dělá, co se dá, aby ho tak všem prezentovala.

Film tedy svým působením posouvá vadnost ze sociálního prostoru přímo do těla individua. Problém pak vyznívá, jako by ho nebylo možné odstranit proměnou společnosti, ale pouze odstraněním sebe sama. Už jen krok chybí k tomu, abychom začali mluvit o vině těch, kteří nevolí Willovo řešení vady na kráse tohoto světa…

Jak známe jiné životy

Lidé s postižením jsou v celku dnešní společnosti hluboce podreprezentovaní a jejich významnější reprezentace se drží stereotypních představ, které se sice zdají samozřejmé, ale realitu jejich životů zdaleka neodráží.

Tyto „samozřejmosti“, které člověk skrze konzumní zábavu přijímá za vlastní, pak není snadné překročit ani v přímém kontaktu s postižením.

Málokterý film demonstroval problém stereotypní reprezentace tak čistě, jako se to podařilo americkému snímku Me Before You. Postižení je tu umně ztotožněno s ubohostí, respektive s absolutním spoutáním absolutní svobody. Právě v tom nabývá nejsilnější kontroverze.

Jistě, jak mnozí naznačují, jde jen o jeden film. Je však ukázkovým kamínkem v mozaice, skrze kterou jsme se naučili znát postižení. Tuhle mozaiku je třeba překreslit. Tvůrci si musí uvědomit, že lidé s postižením nejsou objektem, který mohou stereotypně zneužívat.

Lidem by se možná nelíbilo, kdyby se člověk bez postižení chtěl zabít jen proto, že na ten „bondovský“ život nemá peníze, nebo že mu to společnost neumožnila kvůli jeho pohlaví či barvě pleti. Jakmile se však chce člověk zabít proto, že na něj nemá kondici, měla by z toho najednou být veliká romantika…

Marginalizované skupiny se stávají materiálem, do něhož lze vkládat významy podle potřeby — ať už jsou to producenti filmů, kteří potřebují prodat příběh, nebo politici usilující o odvrácení zraku lidu od skutečných problémů.

Úsilí o vyváženou reprezentaci musí jít ruku v ruce s dalším emancipačním úsilím těchto skupin.

Autor je členem iniciativy antiBRZDA