Tělesně postižení lidé jsou pro běžného Čecha stále ještě poměrně cizí prvek společnosti, který má spojen s dosti naivními představami a očekáváními. Podivování studentů nad tím, že člověk na vozíku může pít pivo nebo cestovat letadlem, je spíše zábavné, nejčastějším projevem této cizoty je však jisté přehlížení či zvláštní přístup, někdy i dost okatý.

Běžně se mi stává, že prezenční listina posílaná na přednáškách, kde studenty neznám, se mi podivuhodně vyhýbá. Když jsem začínal chodit na demonstrace a debaty pražských levicových aktivistů, leták či petice se ke mně dostaly velmi výjimečně. Zde však tak úplně nešlo o obavu z prvního kontaktu, jako tomu bývá v kolektivech studentů — položení letáku na stůl se za něj dá považovat jen těžko. Šlo spíše o implicitní předpoklad, že tam nejsem ze stejného důvodu, jako oni, že mě tohle vlastně zajímat nebude.

Tento předpoklad souvisí s jakýmsi „pečovatelským“ diskurzem, který se o lidech s postižením vede. Přístup k postiženým lidem ve velkém měřítku charakterizuje vůle pečovat, kompenzovat jejich problém — neštěstí, nikoli umožnit žít mezi ostatními. Lidé pro „ně“ rádi něco uspořádají, podpoří je, pomůžou jim, vše se to ale odehrává někde mimo každodenní život a ještě to člověku přinese dobrý pocit. Ani je nenapadne reflektovat svůj životní prostor jako místo, které by mělo být přístupné.

Jako nejpalčivější vnímám tento přístup v chování různých funkcionářů, politiků a akademiků, kteří zasedají v radách různých nadací pro podporu postižených, zastupují různé sociální programy, ale postižené chápou jako pasivní členy společnosti, příjemce péče. Pomáhají lidem, které si sami vysnili, někomu mezi zvířetem a člověkem.