Tělesně postižení lidé jsou pro běžného Čecha stále ještě poměrně cizí prvek společnosti, který má spojen s dosti naivními představami a očekáváními. Podivování studentů nad tím, že člověk na vozíku může pít pivo nebo cestovat letadlem, je spíše zábavné, nejčastějším projevem této cizoty je však jisté přehlížení či zvláštní přístup, někdy i dost okatý.

Běžně se mi stává, že prezenční listina posílaná na přednáškách, kde studenty neznám, se mi podivuhodně vyhýbá. Když jsem začínal chodit na demonstrace a debaty pražských levicových aktivistů, leták či petice se ke mně dostaly velmi výjimečně. Zde však tak úplně nešlo o obavu z prvního kontaktu, jako tomu bývá v kolektivech studentů — položení letáku na stůl se za něj dá považovat jen těžko. Šlo spíše o implicitní předpoklad, že tam nejsem ze stejného důvodu, jako oni, že mě tohle vlastně zajímat nebude.

Tento předpoklad souvisí s jakýmsi „pečovatelským“ diskurzem, který se o lidech s postižením vede. Přístup k postiženým lidem ve velkém měřítku charakterizuje vůle pečovat, kompenzovat jejich problém — neštěstí, nikoli umožnit žít mezi ostatními. Lidé pro „ně“ rádi něco uspořádají, podpoří je, pomůžou jim, vše se to ale odehrává někde mimo každodenní život a ještě to člověku přinese dobrý pocit. Ani je nenapadne reflektovat svůj životní prostor jako místo, které by mělo být přístupné.

Jako nejpalčivější vnímám tento přístup v chování různých funkcionářů, politiků a akademiků, kteří zasedají v radách různých nadací pro podporu postižených, zastupují různé sociální programy, ale postižené chápou jako pasivní členy společnosti, příjemce péče. Pomáhají lidem, které si sami vysnili, někomu mezi zvířetem a člověkem.

Jak vzdálená je tato podpora skutečnému úsilí postižených lidí o to, aby zasedli i v řadách těchto rad, naznačí třeba kuriózní situace, kdy instituce jako svaz tělesně postižených spolupořádá bariérový ples.

Má-li se něco skutečně změnit, je třeba začít prosazovat obraz postižených jako někoho, kdo má zájem se aktivně účastnit veškerého veřejného života, nikoli někoho, o kom se a priori předpokládá, že to není pro něj, a když se ukáže, tak se  „z ničeho nic nastalý problém“ nějak vyřeší. Je třeba si ujasnit, že problém k řešení tu již je.

Protože pečovatelský diskurz vnímá postiženého člověka jako hrubě řečeno „vadného“, kterému je nutno pomoci, je značně individualistický. Hledá řešení problémů postiženého, nikoli strukturálních problémů společnosti, se kterými se potýká určitá menšina.

V praktickém životě se to pak projevuje tak, že vám lidé rádi pomohou překonat bariéru, ale když jednorázové řešení odmítnete s tím, že je třeba hledat trvalé řešení, aby tu bariéru již nikdo překonávat nemusel (jedině tak lze dosáhnout rovných šancí), nesetkáte se s pochopením.

Situace je o to složitější, že nejde o zřejmý odpor, ale spíše o skutečné neporozumění v čem je problém, když se to individuálně „vyřešilo“. Volání po jasné otevřenosti, která by postiženým říkala: jde o prostor, do kterého patříte; v opozici tomu: když už se tu teda objevíte, tak vám snad nějak pomůžeme no; se pak v pečovatelském diskurzu jeví jako nějaká neurotičnost či do sebe zahleděná rozjívenost.

Skvělým příkladem takového jednání je pokračování mé komunikace s Goethe institutem v Praze, jejíž průběh jsem popsal v článku s podobným zaměřením Postižení jako politický problém. Po vydání článku se mi ozval jejich tiskový mluvčí a sdělil mi, že by mi studium umožnili, kdyby se ta komunikace dostala k němu, že se tedy omlouvají a že nešlo o úmyslnou diskriminaci.

Problémem však je, že to jsem nikdy ani nepředpokládal. Pokusil jsem se v odpovědi vysvětlit, že pro mě není ani tak důležité, jestli se mi to stalo omylem nebo úmyslně, ale co udělají, aby se to již nikomu jinému nestalo. Zmínil jsem zejména to, že dokud nebude někde otevřeně řečeno, že jsou své bariéry ochotni řešit, tak to řadu postižených odradí i od toho, aby se jim vůbec ozvali, ale když se přesto ozvou, zdaleka nemají vyhráno, protože tři kontaktní maily, které jsem využil já, nepomohly.

Systémové řešení je přitom v tomto případě jednoduché, stačí uvést kontakt pro zájemce z řad lidí se speciálními potřebami na webových stránkách. Dá se tak najevo, že je zájem a způsob, jak problémy současné budovy GI řešit a současně se vyřeší problém neinformovaných pracovníků, který zamezil studium na GI třeba mně.

Na tento návrh jsem však již reakci nedostal. Onen omluvný mail tak nelze vykládat jinak, než jako formální reakci, která má snížit napětí, ale ne řešit problém.

Individuální řešení opomíjí, že k jeho dosažení bylo třeba překonat řadu více či méně viditelných bariér, které ponechává netknuté. Proto je třeba jej odmítat. Samo toto odmítnutí je totiž bojem za jiný výklad postižení, postižení jako součást vlastní identity, nikoli však vady.