Člověka netrápí věci, které jsou dané, protože je považuje za normální. Nikdy asi neuvidíte člověka agitovat za to, aby lidé mohli létat, či psát článek o tom, jak je nespravedlivé, že skočil z budovy a nevzlétl. Zřejmě po tom ani nikdy nijak úzkostně netoužil, a pokud ano, asi měl psychické potíže či krizi identity. Naopak třeba masové revoluce vznikají tehdy, když jsou lidé přesvědčeni, že se jim nedostává něčeho, co mají na dosah; že by něco mělo být jinak.

Lidé revoltují v případech, kdy vědí, že je změna možná. Foto Saša Uhlová DR

Stejně to samozřejmě mají i lidé postižení. Navzdory tomu, co si většina lidí myslí a co si téměř vynucuje, například vozíčkář ve svém každodenním životě netouží ze všeho nejvíc začít chodit, neměnil by nohy s kýmkoli za cokoli a svůj stav vnímá jako pro sebe normální. Nakonec každá jinakost, tedy i to, co nazýváme postižením, něco bere a něco dává. Co bere a co dává je věc sociálně konstruovaná a tedy historicky proměnlivá.